Radost

Kamil vstal a kouknul z okna, svítilo slunce a mohlo být tak kolem desátý. ”Vedro… horší to bejt nemůže…. zase hic.. a co tu sakra dělaj čmeláci!” Popadl polštářek a začal vztekle mlátit do parapetu. Čmelák 1 zemřel po prvním zásahu, čmelák 2 začal poplašeně lítat pod záclonou, druhý zásah a čmelák 2 zaškubal naposled nožičkama a zemřel. ”Bestie” Kamil hodil semišový polštář do kouta a rukou smetl dva mrtvé čmeláky pod topení. Sešel do kuchyně a otevřel ledničku: nízkotučné jogurty, smetana, pár kousků sýra a zeleniny.. salám. ”Do pytle s touhle domácností, o něco pořádnýho tu člověk nezavadí jak je rok dlouhej… sakra…. Mamííí!” Do dveří vešla žena v tmavomodrém županu. Na padesát příliš prošedivělá, ve tváři příliš hlubokých stop a unavené oči. Kdysi se rozhodla celou svou bytost obětovat manželovi a jedinému synovi. Špatná volba. Dnes zbylo z veškerých jejích nekonečně obětavých snah jen spousta samozřejmostí a dvě věčně nespokojená chlapiska. ”Co se děje?” Vzdychla a netečně se podívala na svého syna. ”Proč tu, hergot, není něco pořádného k jídlu?” Zavrčel Kamil a namířil vzteklý pohled do vyhaslých očí své matky. Neodpověděla, zahleděla se jen na chvíli nekonečně zoufale do místnosti a tiše odešla. ”Zatracená práce.” Kamil zabouchal do stolu, div že nepřevrhl vázu s květinami. Hodil do sebe jeden z jogurtů a vyběhl zpět do pokoje se obléct. ”Kdyby tu tak jen bylo něco solidního, matka mi to tu zase přeskládala… kde mám to.. tady!” Vytáhl zelené triko, zpřeházel půl skříně než našel černé džíny, ponožky a trenýrky. Nechal všechno jak leží a běží, seskákal po schodech v předsíni se obul a odemkl venkovní dveře. ”Ááá ksakru, slunce!” Kamil zkřivil tvář a zakryl si oči. Prošel parkem a nad hlavou se mu mihla veverka. Jen na chvíli ho napadlo, že podobná havěť do civilizovaných částí světa nepatří.

Tomáše probudilo lehké zašimrání na tváři. Otevřel oči a skoro spadl z postele, když zjistil, že mu po obličeji spokojeně cape brundibár. Ve chvilce čmeldu zjevně přestal zajímat Tomášův jemný porost na tváři a odbzučel si to k zácloně. Vzal si připravené oblečení a pomalu se začal oblékat. ”Jen se trefit do té správné nohavice, tak a je to.” Tomáš hodil do éteru spokojený úsměv. Energicky se zapřel v rukou a přesedl si do křesla. Za chvíli už seděl ve vedlejší kuchyni a cpal do sebe chleba s máslem. Kolem prošla maminka. ”Mohla by si mi podat mléko?” Zeptal se. Maminka na něj pohlédla usmála se a řekla, že tohle přeci může vcelku dobře zvládnout sám. Měla pravdu, pomyslel si Tomáš když lil mléko do sklenice. Má docela úplně pravdu. Podat a nalít si mléko. Věc, nebo spíš činnost, kterou ovládá velice dobře. Po chvilce se už cítil docela dobře nabaštěnej. ”V bříšku jako v pokojíčku” Maminka na něj koukla a sama pro sebe se usmála. Tomáš se otočil od stolu a namířil si to k venkovním dveřím. ”Koukej na sebe dát pozor, jestli si někde nameleš, tak já to nebudu, kdo tě bude sbírat.” Zavolala za ním maminka. ”Je to přeci velkej kluk.” Pomyslela si a přinutila se odejít k rozečtené knížce. Tomáš doslova vylít z domu. ”Juj to je vzdoušek a to slunce a všechno to kolem.” Šťastně se nadechl a vyrazil do parku.

Jana právě pobíhala po bytě a sbírala po skříních a zásuvkách nejrůznější módní časopisy. Zanese je konečně Jindře, jak slíbila. Hotovo, jen je ještě svázat, ale nenašla provázek, tak to chytla jak se dalo a utíkala parkem. Ani nevěděla jak ale vrazila do Kamila, svého spolužáka. ”Doprdele!” Neovládl se Kamil. ”Nemůžeš krucinál dávat bacha.” Jana se ještě nevzpamatovala z šoku a Kamil byl někde v trapu. Nevěřícně s koukala na spoušť kolem sebe. Fůra časopisů rozmetaná všude kolem. ”Veskrze nepříjemný člověk.” Pomyslela si. ”Nejspíš má nějaký problém.” Začala zbírat rozprášené tiskoviny. ”Váš náklad, madam.” Jana se zprudka otočila a koukala do Tomášových usměvavých očí. Podával jí štos časopisů. Hodila po něm vděčným úsměvem: ”Dík moc Tome.”

Trrrrrrr. Jindřiška přiskočila k domovním dveřím, koukla do kukátka a otevřela dveře splavené Janě. ”Už sem tu.” Pronesla omluvně a vklouzla do dveří. Krom Jinry ji uvítala středně velká chlupatá koule, domácí mazel a vořech Beky. Jindřiška zahnala svého psa a zašklebila se: ”Kdepak jste se nám toulala slečno?” Jana hned neodpověděla. Na chvíli se zamyslela a pak řekla:

”Zavadila sem o Kamila.”

”Hm, tak to by asi byla příjemnější srážka s parním válcem.”

”To by nejspíš byla. Ale musim říct, že ne každý má štěstí potkat tak protivnýho tvora,”

”No, taky by sis mohla dát schůzku s lednim medvědem.”

”Chápeš to? Klidně by se dalo říct, že ten rozmatlanej jedináček má všechno na co koukne, ale když ho chvíli posloucháš tak máš pocit, že na týhle planetě není lautr nic dobrýho.”

”Jo jasný, je jak špatnej prorok.”

”Strčil do mě a spadla sem. A ne že bych snad od něj očekávala omluvu, to chraň bůch. Nicméně, že na mě vyjede jako na malýho haranta, který zrovna rozbil domácí kino, to mi taky zrovna na mysl nepřišlo.

”To je prevít nevycválaná!”

”Tomáš mi je pomohl sesbírat.”

”Náš Tomáš? No jestli bych někomu odpustila, to že druhým znepříjemňuje životy, tak Tomášovi. A vidíš, zrovna on to nedělá, vždycky byl moc milej, ochotnej a tak. I po tom všem co se mu událo má člověk pocit, že tenhle kluk umí doopravdy žít, což se o Kamilovi zrovna říct nedá.”

O rok později…

Jindřiška se proháněla po parku za svým rozdováděnym psem. Nejposlednější úmysl tohoto zvířátka, bylo nechat se dobrovolně připnout na vodítko a poslušně odkráčet vedle nohy své paní. ”Beky, ty mrcho nevěrná, nevděčná a darmožroutská!” Hulákala trochu načuřeně a tak trochu pobaveně zároveň. Nakonec to Jindra vzdala a zadýchaně pozorovala svého uchechtaného vořecha. Rozzvonil se jí mobil, ještě jednou znepřáteleně loupla okem směrem k Beky a přiložila telefon k uchu. Volala Jana a brečela do telefonu: ”Jindřiško, volala sem k Tomášovi… jeho maminka řekla.. řekla, že poslední ataku* nepřežil.” Jindře se nahrnuli slzy do očí, kousek dál zahlídla běžícího Kamila jak se mračí a nevybíravě nadává na Beky, která se ho divokým psím způsobem pokoušela přemluvit do hry na honěnou.