Marmeláda

Marmeláda

  Zuzka, Zdenka a Lukáš byli dobří přátelé. Seznámili se už ani neví kde a teď spolu tahle zvláštní trojice bydlela i v jednom bytě. Je nutno dodat, že bydlení si tam zařídili opravdu velkolepé. Čerstvé dvacátnice Zdenka se Zuzanou se staraly o vaření, úklid a ostatní domácí práce, jejich stejně starý přítel Lukáš pak obstarával většinou mužské záležitosti jako jsou různé drobnější i větší opravy v bytě a každý si tam sám taky pral. Nakupovat však chodili všichni společně.

   Jednou už ženské části domácnosti došla inspirace co se vaření týče a tak uhodily na pána domu. Ten se po kratším přemýšlení zasnil a pak vyřkl ortel: „No já nevím jak vy, holky, ale já bych si dal palačinky. Zkuste je udělat.“zažadonil a olízl se mlsně jako kocour. Jeho holky to však nijak zvlášť nepotěšilo. „No to fakt může napadnout jenom tebe! A kdo se s tím má smažit? Podívej se, kolik už je hodin.“utrhla se na něj Zdenka. „Náhodou Zdeni, to nebyl zas tak špatnej nápad.“zastala se kamaráda Zuzka, „Já bych si ty palačinky taky dala.“ „No jo,“povolila nakonec Zdenka, „ale vždyť tady nemáme žádnou marmeládu…“ „Hele, Lukáš si to vymyslel, on pro tu marmeládu taky skočí.“rozhodla Zuzana a mrkla po něm. Lukáš se dvakrát převalil na gauči, líně zívl a pak se konečně dočkali aspoň jeho nuceného: „Tak jo…“

   Když se po dlouhém přemlouvání a vysvětlování konečně vypravil z domu, aby došel pro marmeládu do zhruba patnáct minut vzdáleného obchůdku, kuchyňské hodiny ukazovali právě 12:15. Když však hodiny ukazovali 13:15 a Lukáš stále nikde, začalo to být děvčatům trochu divné: „Kde jen může bejt?“ říkaly si. „Přece dojde do obchodu, vezme marmeládu a za čtvrt hodinky je zase zpátky. Touhle dobou tam moc lidí nebejvá, tak ho nemohla zdržet ani žádná velká fronta. Tak co s ním teda je?“ „A co je s tou marmeládou?“byla už celkem vytočená Zdenka, „Palačinky jsou dávno usmažený, už jsou dokonce i studený a marmeláda pořád nikde.“

   „A Lukáš taky ne.“doplnila ji už trochu s obavami Zuzka, „Co když se mu něco stalo?“ „Lukášovi?“zašklebila se Zdena, „Tak to nemyslíš vážně, Zuzi. Co by se, prosím tě,  mohlo stát někomu takovýmu, jako je náš Lukáš?“ „No právě…“strachovala se Zuzana. „Zuzi, neblázni, zase se někde zakecal s těma svejma kámošama. Vždyť víš, co jsou zač. Jsou horší, než starý drbny. A pak že holky jsou ukdákaný slepice.“ „No vidíš, to je fakt, ti když se do toho daj, tak jsou schopní prokecat i vlastní pohřeb.“zasmála se Zuzka a strach ji začal pomalu opouštet.

   Ne však nadlouho, když totiž hodiny ukazovaly ještě o další hodinu víc, začal běhat mráz po zádech  i Zdence. „Víš co?“rozhodla, „Půjdeme ho hledat. A my si toho svýho chlapa taky najdeme!“ „A jak bude někde vysedávat v hospodě, no počkej, ten uvidí! My ho pošleme s posledníma úsporama pro marmeládu, a on nám je pak utratí za pivo! No to by si moh zkusit!“

   Když hodiny v jejich kuchyni ukazovali 16:32, cestu k obchodu a zpátky už měli tisíckrát projitou. A stihli také prohledat všechny hostince a restaurace. A nikde po jejich Lukášovi nebylo ani vidu ani slechu. Zkrátka jediné památky. „ Vzdáváme to, jdeme domů.“prohlásily nakonec zkroušeně, už smířené s tím, že dnes žádné palačinky nebudou, vlastně žádný oběd a možná ani žádný Lukáš.

   O to větší překvapení je pak čekalo, když dorazily domů. Nad talířem palačinek, samozřejmě silně potřených marmeládou, tam seděl Lukáš. „Tak kde jste? Já tu na vás takovou dobu čekám a vy pořád nikde. V obchodě už marmeládu neměli, tak jsem musel zajet vedle do městečka. A už jsem neměl na zpáteční autobus, tak sem domů šlapal pěšky. Přijdu ve čtyři a vy nikde. No tak sem se dal do těch palačinek…“ „Lukáši! Ty zvíře!“vrhly se na něj Zuzka se Zdenkou současně a celý talíř palačinek skončil v chlapcově klíně.

   Nutno dodat, že na palačinky od svých holek si pak milostpán musel dlouho nechat zajít chuť…