Popelník

Byl jednou jeden muž. Celkem obyčejný. Vlastně ani moc obyčejný ne. Byl totiž strašný optimista.

Dokázal se těšit úplně ze všeho. Z drobností, z maličkostí. Když svítilo slunce, radoval se, když pršelo, radoval se taky.

Měl proto spoustu přátel. Měli ho rádi a on měl rád je.Byli pro něho skoro vším.

Jezdíval hodně na chatu a kamarády bral s sebou.

Pak se ale změnil. Z ničeho nic, jak se všem zdálo.

Už se neradoval když pršelo a ani když svítilo slunce. Ani z drobností už se nedokázal těšit.

Jeho oči potemněly a byly takové nepřítomné.

A zapomněl se usmívat. Stal se z něj morous, se kterým už nikdo nechtěl nic mít.

Kamarádi se pomalu ztráceli v čase.

A čas plynul rychle.

Kamarád mu zbyl už jen jeden. Zato holek se mu v posteli vystřídalo mnoho.

Žádná pro něj nic neznamenala. Vždycky když se vedle nějaké probudil, modlil se aby už odešla. Nevěděl proč to dělá. Asi chtěl najít tu pravou. Ale měl smůlu.

Kamarád přemýšlel kde se stala ta chyba. A vzpomínal jaké spolu zažili veselé časy.

Ale to bylo už tak daleko, daleko v minulosti. To ještě jezdili na chatu.

A proč ne? Proč zase nejet na chatu? Třeba to pomůže.

Seděli na terase jeho chaty a mlčky popíjeli. V mužových očích se zrcadlila okolní podzimní příroda. Nevěděl co má říct, tak mlčel. Vlastně ani nevěděl proč se dal přemluvit k cestě sem.

„Dojdu pro pití.“ řekl pak.

Když se vracel viděl svého kamaráda, jak si s něčím hraje.

Byl to malý, nízký, kovový hrnec s kovovou pokličkou a kovovým ouškem.

Něco mu to připomínalo. Ale nevěděl co.

Když oběma dolil, posadil se.

Zase seděli mlčky, a koukali jak slunce vybarvuje stromy do neuvěřitelných barev.

„Ale vždyť to je popelník!“ vzpomněl si muž.

„Do toho jsme klepali cigarety když jsme tady byli naposled.“ dodal.

Přitáhl si popelník k sobě a nadzvedl pokličku.

Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky.

„Špunt od šampaňského, ten sloužil jako bomba. Naházeli jsme tam hlavičky o sirek. Málem sem přišel o prsty.“ Vzpomínal v duchu

„A tady, to je přece filtr od toho jointa, ze kterého se všichni rozkašlali.“

„A tuhle cigaretu kouřil Luboš! Jediná je bez filtru.“

„A tohle je moje cigareta!! Nikdo jiný tady Matrixky nekouřil.“

Vybavovalo se mu najednou tak moc detailů až se toho skoro lekl.

Jak tam všichni seděli, smáli se a on byl ještě tak mladý.

Ale vždyť to jsou jen dva roky!

Každého dokázal rozesmát a sám se taky rád smál.

Bylo to na den přesně před  dvěma lety. Tehdy to byl nádherný podzim. Připadalo mu, že může všechno na co si vzpomene. Stromy bývali barevnější a svět lehčí.

Snažil se vzpomenout na všechno, ale něco mu stále unikalo.

Pak našel jeden nedopalek. Byl od rtěnky.

Ne to nebyla rtěnka. Byl to obtisk rtů a ještě pálil. A sladce voněl.

Pak to přišlo jako blesk z čistého nebe.

Vzpomněl si na dívku, která měla tak žhavé rty a její polibek byl sladší než med.

Ano s touto dívkou chodil. S touto dívkou mu bylo krásně. S touto dívkou chtěl žít!

A vzpomínal jak se spolu procházeli a jak zmokli a drželi se za ruce.

Vzpomínal jak se smála, jak se seznámili, jak byl nesmělý. Bál se jí dát tehdy i pusu aby něco nepokazil.

 A muž začal plakat.

„Co se ti stalo? Už se tady půl hodiny přehrabuješ v popelu a bečíš.“ Vytrhl ho ze zamyšlení kamarád.

„Já jsem jen přebíral vzpomínky z popelníku.“ Řekl muž a usmál se na kamaráda přes slzy.

Poprvé po dvou letech ho viděl kamarád smát se.

Pak muž dodal: „Jedu domů, musím najít jednu dívku.“