Linkovaná existence

Linkovaná existence

Rychle, fofrem, všechno vletu,

mezi lidmi umné kličky,

stačí povel na co větu,

prošoupané máme cvičky.

Moderními žijem slovy,

stresy a jiné choroby

z civilizace se zjeví

a naše zdraví pozlobí.

Do práce, jak na dostihy,

unavené koně vezou

tramvaje, či České dráhy.

Do útrob si občas lezou

ti co chtějí lepší místo

získat v téhle naší zemi.

Neuplácíš? Je nám líto,

pro tebe jsou obsazeny.

Tunely, mordy, podvody,

za vším dle zákona štempl.

Řiďme se podle zásady:

Nekradeš-li, tak jsi lempl.

Mozek zahoď, je k ničemu,

obojek sluší velice,

a hloupost vem si za ženu.

V řadě cvičené opice.

Pro mne nejste pane vzorem,

ač máte auta, oblek šik.

Za deště musíte honem

svou pýchu schovat pod deštník,

aby vám snad nepromáčel

lokny slepé arogance

a punc, jímž jste za sekáče,

nerozmazal na pitomce.

Na prknech té živé scény

hořké hrajem komedie,

nekonečná představení,

herec masku neumyje,

potlesk žádný, je prázdný sál,

uvaděčky usínají.

V hledišti sedí pánbůh sám

a dech se mu hrůzou tají.

Když zastavíte někoho

jen na pár slov, hned zvýší hlas

a zlidovělo na dlouho:

Nezdržuj mě, teď nemám čas.

Žijeme rychle, zdá se mi,

až moc rychle na to si říct

co cítíme, či zastavit

a trhat třešně u silnic.

Pak v autě se z nich radovat,

s úsměvem vypnout mobily,

své milé říct, že mám ji rád;

jak žít už jsme zapomněli.