Šílený Dandy - přisluhovač

Staněk padl pod surovými údery zmrzlého kuřete. Dandy mu zmrzlým kuřetem rozbil hlavu napadrť. Nepotřebné kuře dopadlo se zaduněním do kouta garáže.......

Po návratu z nákupu, který trval nepatrnou chvíli, políbil Dandy již chladnou mrtvolu spolužáka Staňka na holý zadek a zapálil benzínový vařič. Na teflonové pánvi se začal rozehřívat rostlinný olej a Dandy na ni plivnul, aby určil tu správnou teplotu. Olej začal prskat a Dandy tak mohl ze zakrvaveného umělohmotného prkénka, vhodit na pánev, nakrájené na tenké nudličky - Staňkovo srdce!

Dřevěnou vařečkou obracel kroutící se nudličky srdečního svalu, škvířící se v oleji. Občas přisypával sušený česnek a pepř – nezbytná koření tzv. ochucovadla.

Prudce osmahnout - to je život, říkával vždy bonviván Dandy. Sešeřelou garáží se začínala linout jemná vůně zvěřiny a koření, mísíce se s pachem vyjetého oleje.

Z police se starými, náhradními díly si vzal sójový rohlík. Jedl hltavě přímo z pánve- jako nějaké zvíře. Nabodával jednotlivé kousky srdce hliníkovou vidličkou, s chutí je jedl a zakusoval sójový rohlík. „Není všem dnům konec,“ pomyslel si a pohlédl na Staňkovu mrtvolu s jistou předzvěstí labužnických požitků. Nakonec smetl poslední drobty ze svého obleku a napil se krvavě rudé Frankovky, kterou si nalil do malé plechovky od rajčatového protlaku. Víno usrkával pomalu, představoval si, že je příliš horké – nechtěl si přeci popálit jazyk. Dandymu došla mořská sůl, a proto si ji šel vypůjčit od bláznivého Basila Frýgy, který bydlel nedaleko ve své kamenické dílně, která tvořila část tajemné hradby bloku domů. „Nazdar Basile, promiň, že tě ruším z planého snění, ale potřeboval bych větší hrst kuchyňské soli,“ pravil Dandy a dal obě dlaně k sobě, aby naznačil požadovaný objem soli. „Ale jistě pojď dál,“ zval Basil návštěvníka, přičemž se jeho zelené baziliščí oči zabodávaly do Dandyho. Návštěvník si sedl ke mramorovému stolu. Basil se objevil za jeho zády jako duch. Potom se již Dandy probral s bolestí hlavy a obrovskou boulí na temeni. Byl pevně svázaný na těžkém kovovém křesle, uprostřed dílny. Jeho hruď, společně s křeslem, obepínaly silné, rezavé řetězy. Zbytek těla poutalo 50 metrů horolezeckého lana. Dýchání činilo svázanému potíže.

Basil přistoupil k Dandymu a několika silnými údery mu rozbil prsty na rukou těžkým, kamenickým kladivem, které používal při opracovávání náhrobních kamenů. Dandy měl v ústech Basilovu zpocenou ponožku, a proto nemohl křičet, a jak by teď trefně podotkl dementní strýc Olin: „oči jsou okna do duše.“ Oči by teď napovídaly, že toho má chudák Dandy tak akorát dost. Basil sáhl do kapsy u kalhot a vylovil z ní nůž-křivák, který pomalu otevřel, jak rád říkával- langsam. Poté přistoupil ke svázanému tělu a uřezal mu nos. Uřezaný nos letěl plavným horním obloukem do odpadků, kam také patřil-cestou se odrazil od stěny a zanechal na ní krvavý otisk, ukázkový hod, jako při basketbalu. Dandyho oči volaly o pomoc – tiše a bezvýsledně - to už ho, ale Basil pomalu skalpoval. A když mu stahoval kůži z obličeje, omdlel Dandy bolestí. Basil mu mateřsky omyl obličej, zbavený kůže heřmánkovým čajem a dal přičichnout čpavku. Dandy procitl.

„Jsi připraven vydat se na velkou cestu světla,?“ otázal se Basil Dandyho. „V mém těle sídlí Árés, bůh války, rozzlobíš-li jej poznáš nekonečnou krutost, kterou budeš zakoušet tisícerými způsoby po dobu rovnající se trvání vesmíru,“ usmál se do hrnečku zeleného maté Basil.

„Budeš mě prosit, abych tě sťal“ (pozdvihl ruce do výše a opsal jimi kruh). „Od svých obětí vyžaduji pokoru!,“ řekl Basil a divoce se rozmáchl kladivem, které tak znovu dopadlo na již jednou rozdrcené prsty. Na stříbrném podnose leželo několik čerstvě uřezaných kuřecích hlav – hlavy hleděly k Východu, zobáky široce rozevřeny v němém, posmrtném údivu.

„Moje oči vidí,! (Basil ukázal prostředníkem a ukazováčkem pravé ruky na svoje oči) tvoje hříchy.“ Vzdalující se smích se přibližoval. „Bolest smyje zlo z tvé duše, nebraň se jí!, uvolni se!“ V nehlubokém výklenku viselo na háčku ocelové, rezavé koště vyrobené z armovacího drátu. Basil uchopil koště s nábožnou úctou a začal jím doslova zametat Dandyho nohy, které se začínaly postupně měnit v krvavé cáry. Na katarzi je nejlepší doba těsně po rozbřesku. „Na to je potřeba mít kompas v oku.“ Špinavými okenicemi pronikalo poražené světlo do místnosti.

Chování v místnosti podřídil Basil přísným pravidlům – našlapoval pouze na bílé dlaždice (podlahu tvořila černobílá šachovnice) a pečlivě dbal na to, aby se nedotkl černé dlaždice, byť jen okrajem boty. Chodil kolem kotlíku s bublající vodou a přihazoval do ní kousky citrónové kůry a olova. Poté se spokojeně otočil na Dandyho, protože věděl, že kotlík „zpívá“ a nazrál čas, a proto nabral měděným hrnkem vroucí vodu. „Temnota přikryla Zemi a já, já Basil, smývám z tebe špínu,“ s těmito slovy vychrstl obsah hrnku Dandymu, do obličeje bez kůže.

„Ne, já sejmu tebe“!

„Dobrá tedy, sejmi“!

Nevydržel a rozběhl se dlouhou chodbou rozlehlého domu, až doběhl ke dveřím, které prudce rozrazil – v pokoji, na popraskaných dlaždicích seděl plešatý muž s velkou dýňovitou hlavou a tonul v potocích slz, které skrápěly jeho hruď.

Muž pozdvihl své uplakané oči s rozmazanou řasenkou, která mu špinila opičí oblyčej a pohlédl na Basila. Mužovy oční stíny se rozpily v nevzhledné modré fleky. Tlusté břicho stažené v bílém korzetu se zachvělo, muž přes slzy neviděl, ale přesto nepřestal zatloukat malým zlatnickým kladívkem aluminiový hřeb do dřevěného rámečku se stříbrnou polychromií. Údery byly rytmické a hřeb se po setinách milimetru zakusoval do dřeva nakaženého dřevomorkou. A přeci to byla nesnadná úloha! Muž pohyboval ústy, ale nebylo slyšet žádná slova. Basil to sledoval s pochopitelným všechápajícím mlčením- viděl svého otce.

Na konci chodby hrál někdo na harmonium a stále se smál. Basil tam doběhl. Konec chodby tvořila větší předsíň, která spojovala dva sousední domy. U kulatého stolku seděli tři Asiati a hráli bakarat. Čtvrtý muž pravděpodobně Arab, hrál na harmonium a smál se jako smyslů zbavený. Tváře Asiatů byly jako z kamene, jen jejich řídké bradky naznačovaly, že jde o živé bytosti. „Ahoj Basile!, dáš si hanolky a hoščici,“ zvolal měkkým hrdelním hlasem jeden z Asiatů a rozesmál se na celé kolo. Basil se otočil a pomalým, výletnickým krokem vykročil k dílně.