Tělo mé i duše má

Tělo mé i duše má

  Já proměnil se v pouhou vločku a uháněl s větrem polema. Když jsem se blížil k zemi, vítr mě zvedl do oblak a já opět uháněl. Ten vítr mi prodlužuje život, myslel jsem si a možná měl i pravdu. Kdybych padl k zemi, byl bych zavalen stovkami bratříčků a stal bych se pouhou masou. Stejně se tomu nevyhnu a klesnul jsem do závěje, kde mě bratříčci pohřbili.
  Šest ráno a zase do práce. No co, žena ještě spí, dítka jakbysmet a já, živitel, se nořím do auta snů mojí generace. Mám dobrou práci a plat, hezkou ženu, dvě děti, dům mimo město a již zmíněné auto, na které jsem patřičně hrdý. Sakra, dochází benzín.
  Dojel jsem k pumpě, vylezl z auta a udělal vše potřebné, abych mohl natankovat, a začal. Tankoval jsem a najednou si představil ty stovky těl, které tisíce let tlely pod vrstvou zeminy a já se díky nim řítím po silnici. Obrovské množství duší proháním motorem a měním na výfukové plyny. Tomu říkám posmrtný život. Zaplatil jsem za dušičky a vyrazil.
  Vjel jsem do města a do zácpy. Nadávat už nemá význam, protože je to stále stejné a stejné budou i šéfovy řeči.
  Konečně můj milovaný kancl a protivná klientela. Zase se budu celý den tvářit jako idiot, tvrdit, že naše pojistka je ta nejlepší, ačkoliv bych si ji sám nepořídil ani zaboha.
  První za mnou přišla nějaká bába, a když se mi svěřila, jaký bere důchod, měl jsem chuť se jí vysmát. Místo toho jsem jí nabídl naši podnikovou klasiku, baba protočila panenky a utekla. Pak to už bylo lepší a něco se i podepsalo. Vždy jsem byl hrdý na svou schopnost vnutit komukoliv cokoliv, tedy pokud měl peníze.
  Oběd příjemně podráždil mé vnitřnosti a mé sekretářce skončila nervozita opakující se každý měsíc. Sekretářku mám fešnou, jen co je pravda, pracuje jako stroj a myslí si výš, díky tomu je povolná, kariéristka. Není špatné využívat lidské slabosti, ale raději ji držím dál od šéfa, protože on je stejná kurva jako já.
  Odpoledne byla nuda, že i představa na povyražení si s tím děvčetem mě nudila. Vzal jsem štos papírů z koše a začal je jeden po druhém skartovat. Skartovač je skvělá věc. Vrátil jsem se do dětství a představoval si příšeru, která požírá nevinné lidičky a vyrábí z nich trus. Pomóc, pomóc, volá pan Papír a najednou chru, chru, chru a je po něm. Poslal jsem na smrt asi tak sto áčtyřek a ploužil se budovou k odpadu na papír, odpočítávaje, kdy budou čtyři a já půjdu pryč.
  Tik tak, tik tak, tik tak, šestnáct nula nula. Padla! Sbírám se a mažu pryč. Oblíbená putika U Kováře je za rohem, kamarádi už tu sedí a vyčkávají první várku pi(ti)va. Konečně pohoda, žena bude sice nadávat, ale po výplatě zkrotne a bude se lísat. Ke Kovářům nás chodí pět, pijeme spolu už od gymnázia a je to dobře. Na škole nám říkali, že jsme banda idiotů, a teď bereme dvakrát tolik co ti chytráci. Co dál říct? Pomalu se dostávám do dobré nálady, kterou nám bere práce, povídáme si o protivných zákaznících, pěkných zákaznicích a občas probereme výsledky místních sportovních klubů. Po šestém vstávám rozhodnut vyrazit k domovu. Dnes mi to moc nesedlo, ale co, domů to nějak odřídím.
  Vyrazil jsem směr domov. Jelo se výborně, auto šlapalo jako hodinky z Alp, tož jsem se rozhodl vyzkoušet jeho sílu a projet si okolí. Paráda, říkám si jeda sto šedesát. Člověk! blesklo mi hlavou a automaticky jsem strhl řízení.
  Děda Procházka si to motal středem silnice a usmíval se pod vlivem rumů a piv z místní hospůdky. Když kolem něho proletěla kometa, a dokonce uhnula, řekl si, že pánbůh ho střeží, a byl rád.

  Probudil jsem se v bílé místnosti a i já byl celý bílý, tedy pokud se pod tím krunýřem nachází moje tělo. Sestřička kolem běhala jako fretka, ale bohudík tak nesmrděla, ovšem tím obědem bez chuti mě příliš nepotěšila, ale co naplat, můžu jen nadávat. Přichází doktor a já ho přestávám slyšet, rozeznávám jen slůvko bledě.
  Já proměnil se v pouhou vločku....... Prásk! Bouchly dveře a já padal. Dopadl jsem na stůl, který mi byl nápadně povědomý. A proč taky ne, vždyť tu je má kancelář. Ležím na stole a můj krunýř má obdélníkový tvar. S hrůzou zjišťuji, že je to papír a můj mozek je jen hlavička jakéhosi stupidního textu. Jsem papír? Asi, a začíná mě zajímat, co na mém těle píšou. Děvkař, podvodník, kamarád, hajzl...
  Někdo vchází do kanceláře. Jsem to já a má sekretářka (vypadá dnes dobře). Svlékám ji a posazuji na stůl, je roztoužená, shrnuje mou kupičku na zem a já ztrácím výhled. Dokážu si představit, co s ní dělám, ale krunýř nedovoluje se podívat. Ležím, ležím a jen občas se mnou pohodí průvan z otevřeného okna. Čerstvý vzduch je při výkonu důležitý, říkával můj tréner.
  Vše končí a já sbírám papíry ze země, očividně se nudím. Nohy na stole a nuda, ničím nerušená nuda. Klienti nejsou, počítač ani nemá smysl zapínat a holubi vypouštějí exkrementy na okno. Zvedám se a zapínám skartovač, jen nevím, zda je to hračka, či vrah. Dobrovolně beru sám sebe do rukou a tělo i má duše se blíží k přístroji. Moje ruka přikládá svou duši ke chřtánu příšery a slyším jen: chru hajzl chru kamarád chru podvodník chru děvkař chru chru chru...