Na hřbitově

Tajemné bludiště klikatých cestiček,

vůkolem třpytí se tisíce hvězdiček;

každá co svíčka na hrobu kamenném.

Procházíš hřbitovem, čteš jméno za jménem

a jejich poselství poutá tě okovy.

Zde není smíchu, zde končíš se slovy.

Na lavičce dřevěné pod bílou břízou

starý pán s kdysi dřív divokou mízou,

teď vzpomíná tiše na léta minulá,

hlavou se táhne mu myšlenka plynulá;

v očích čteš zkušenost, dobrotu, moudro.

Vstává a odchází, byl tu již dlouho.

Mlčky se míjíte, chceš se ho ptát,

u koho seděl tu, koho měl rád.

Však aniž ti nějaké z úst slovo sklouzlo,

kráčíš dál a tělem svým vnímáš to kouzlo.

Tak uprostřed řad mnoha starých to hrobů

přemýšlíš tiše a mluvíváš k Bohu.

A jako bys melodii slyšel tam shora,

kde nad tebou září obloha modrá :

to vítr co strážce v korunách vzdychá

píseň tu věčnou, píseň tajemnou, píseň ticha.