Pacient

     Pacienta dopravili do sanatoria pro duševně vykolejené. Svou životní drahou si vysloužil severní křídlo ústavu. Sem odkládali chovance ve stádiu infantilní regrese nevyhaslých ideí. Pacient s paranoidními bludy se kdysi dobrovolně pozdržel mimo tok lidksých hlasů, když uposlechl žadonění niterného šepotu. Nyní se však bez hromadné jízdenky nedokáže vrátit, ačkoli ho tam polonahé chiméry smyslně lákají. Pacienta pohodili do útulného pokoje se žlutými zdmi, rozvrzanou postelí a upatlaným zrcadlem. Teď se do zrcadla dívá a pozoruje jak mu z těla vystřeluje láska, která patří jen Jí. Chytá se zhmotnělé tryskající lásky a šplhá po ní, až se střetne s Její nenávistí vůči němu. V potoku nenávisti plave proti proudu než dopluje k Ní. Ponořuje se do Její lásky k čemukoli, čachtá se v ní, pije Její pocity a potápí se v té nevyčerpatelné studnici citu. Krásné je vše co Ona miluje.

     Do místnosti vstoupil doktor a tvrdí, že ho z nemoci vyléčí, že mu z myšlenek vymaže falešné ideály. Pacient si vytřepe vodu z uší a pře se s primářem. Vypráví o faktických ideálech platných a nezpochybnitelných pro každého urèitého jedince. Co vědomí to rozsah představ, a ze všech stran se na konci rýsují ideály, které nás vedou. Ona prý nemohla být ideál, jen nádherně prosvítala, pouštěla k němu jejich záření a zpětně tvarovala obrysy samotných ideálů. A bude trvat léta, než se hrany zas rozostří.

     Lékař nachází v proslovu čirou demagogii a úhybným manévrem zaměří terapii na záměnu ideálů v reálné cíle. Pacient odvětí, že oceňuje doktorův reálný cíl pomáhat chorým k útěku před nemocí, ale že přes jeho klišé o individuaci, nenalézá u něj více než málo prvků k přetváření sebe sama v lidštější bytost a nachází více než mnoho prvků sloužící k zoufalému úprku před vlastními existenciálními nejistotami.

     Psychiatr uvyklý všemu nezvyklému je mírně zaskočen, poškrábe se na husté kštici a natvrdo mu řekne, že žádná Její nenávist k pacientovi neexistuje, je to jen jeho výmysl, aby se mohl jak malej kluk topit v Jejích pocitech a cákat nám na zrcadlo. Dopověděl větu a šel se zchladit do kanceláře.

     Rozrušený pacient si stoupl před zrcadlo, vypustil svou lásku k Ní, vylezl po ní, čekal a nic. Její nenávist nikde. Zamotala se mu hlava, spadl z lásky na zem a narazil si kostrč. Bolest se šířila do celého těla a zadek ho tak bolel, že se na to nemohl ani vysrat. V šíleném záchvatu rozbil zrcadlo, v kterém už vidìl jen svou prázdnotu, vzal do ruky střep a podřezal si žíly.

     Opět vešel primář, smekl paruku a než se vrhl na dalšího pacienta, věnoval zesnulému minutu ticha ze své pracovní doby. Byli si tak blízcí.