Poutník

Duchovní svět je jako krajina, je tady kopec, řeka, les, jezírko, louka, skály a mnoho a mnoho dalších věcí. Jsou miliony cest, jak tu krajinu prozkoumat, někdo jde nejdřív k řece, pak na kopec a skončí v lese, další začne od jezírka, kolem osamělé lípy a skončí v zahradě a další zas úplně jinak. Pokud máš přehled o krajině, je ti jasné kde to je, když někdo mluví o malinách na kraji lesa. Procoural jsem kus té krajiny a vím tak zhruba, kde co je, samozřejmě je tu stále co zkoumat, rozhodně jsem nebyl v každém kroví a co třeba takové jeskyně v rokli, to musí být přece úžasné. A pak poutníci, krajina je plná poutníků, kteří ji prozkoumávají, občas se s nějakým dám do řeči, řeknu mu, co zajímavého jsem objevil a on mi zas řekne o svých objevech. Například jsem byl tak zaujat krajinou, že jsem si nevšiml zvířat, co tu žijí a rostlin, co tu rostou, až když mě na to někdo upozornil, uslyšel jsem zpěv ptáků a ucítil vůni květin, rozhodně stojí za to, popovídat si s každým poutníkem, kterého potkám.

Ale tuhle jsem narazil na divného morouse. Seděl na mezi a četl nějakou knížku. Zeptal jsem se ho, co to čte. „Tomu nebudeš věřit,“ začal, „Pán Poutník popisuje, jak byl v úžasné krajině, navštívil překrásné jezírko a jak pozoroval ryby, které v něm žijí.“ „K jezírku se jde tudy a až tam budeš, vylez na kopec, je tam skvělý výhled,“ řekl jsem mu. „Ne ty mi nerozumíš, to je tady v té knize, to jezírko je nádherné a nikdo k němu nemůže jen zkrze Pána Poutníka a žádný kopec neexistuje.“ „Kopec je nad jezírkem, běž se tam podívat. Nevím, co se píše v té tvé knize, ale to jezírko je pár kroků odsud a že by se tam muselo zkrze nějakého pána, o tom nic nevím, stačí když se budeš držet téhle pěšinky a projdeš zkrs to mlází a za moment jsi tam.“ „V mé knize se píše, že buď dojdeš k jezírku nebo spadneš do rokle.“ Evidentně seděl na louce, široko daleko ani známka po nějakém dolíku, jen měkká tráva. „A kde že by ta rokle jako měla být?“ zeptal jsem se ho nechápavě. „No přece všude kolem nás, jediná správná cesta vede k jezírku, když z ní sejdeme, spadneme do rokle.“ Ten poutník byl fakt divnej, ale pak mě to došlo. „Co říkáš téhle krajině.“ „Poutník píše, že je přelíbezná.“ „Víš mě nezajímá, co píše poutník, chci znát tvůj názor, jak se ti tady líbí?“ „Poutník píše, že se nám bude velmi líbit.“ „Nechci ti do toho moc kecat, ale už jsi zde, jsi v té krajině, sedíš tady na mezi a je tu docela pěkný výhled, támhle pod těmi stromy se vine potok, támhle je borový les a támhle zase bukový, roste tu spousta hub.“ „Popisuješ nějakou úplně jinou krajinu než Pán Poutník, neexistuje žádný borový les a potok.“

Ten člověk mě fakt zaujal, nacházel se v nejkrásnější krajině světa a přitom měl oči zabořené do nějaké knížky, která jí popisovala. Ale z celé té nádhery si vybral jen cestu nějakého poutníka k jezírku. Sedl jsem si vedle něj, a pojal plán, že ho přesvědčím, aby aspoň na moment zvedl oči a rozhlédl se.
„Řekni mi něco o té tvé knize, kdo jí napsal?“ „Napsal jí Pán Poutník, navštívil tu líbeznou krajinu a dal nám o ní zprávu. Každý, kdo chce tu krajinu navštívit, musí si přečíst tuhle knihu. A tu zprávu o krajině slyšelo spoustu lidí a i ti napsali jak šli cestou Pána Poutníka. Všichni dosvědčují, že Pán Poutník měl pravdu. Jediná cesta vede k jezírku a všichni ostatní spadnou do rokle.“ „Ta tvoje rokle mě zajímá, víš prošel jsem tuhle krajinu a nikdy jsem do žádné rokle nespadl. Jistě, v lese je nádherná rokle, plná strmých skal a teče jí divoký potok, ale proč by tam měl někdo padat? A obzvlášť cestou k jezírku?“ „Vidíš? Jediná správná cesta vede k jezírku, všechny ostatní vedou do rokle.“ „Zkus zvednout hlavu a podívej se kolem sebe, jestli uvidíš nějakou rokli, třeba kdybys šel támhle k potoku, vždyť je to krásná rovná louka.“ „Pán Poutník píše, že jediná správná cesta vede k jezírku.“ „Přečti mi to z té knihy, co tam ten tvůj pán píše.“ Tak začal číst: „ >>Cesta vedla po louce, byla pěkná a pohodlná, když došla ke kraji lesa a vnořila se do jeho hlubin, objevilo se přede mnou nádherné jezírko, v jehož hladině se zrcadlilo Slunce<< vidíš? Není žádná jiná cesta.“ „Já nevím, jestli si to jen špatně nevykládáš, vždyť z toho přeci vůbec nevyplývá, že by se nedalo jít jinam.“ „A právě o tom píše jeho Velký Následovník >> kdo nepůjde po cestě Pána Poutníka, spadne do rokle <<.“ „Víš zdá se mi, jestli ten velký následovník nebyl podobný mudrc jako ty, jen seděl na mezi a ani neotevřel oči.“ „To, co je v téhle knize, je pravda, dosvědčují to tisíce následovníků našeho Pána Poutníka.“ „Jistě, já vidím, že vede pěšinka k jezírku, ale vidíš ty potok a les? A víš, že se můžeš sebrat a jít tam?“ „Náš Pán Poutník chce, abychom šli k jezírku a jistě ví, proč nám to říká a i ty by jsi měl dát na jeho radu a jít tam, jinak spadneš do rokle.“ „Možná kdybych šel poslepu, tak bych do rokle spadl, ale já mám oči, tak se jí vyhnu.“ „Jsi velmi troufalý, když nedáš na rady Pána Poutníka.“ „Jsem stejný poutník jako on, akorát na rozdíl od něj jsem navštívil nejenom jezírko, ale taky kopec, les a spoutu jiných míst.“ „Jsi ještě troufalejší než jsem myslel, nikdo se nemůže prohlašovat za poutníka, kromě našeho Pána Poutníka. Vždyť dokázal bys tohle? >>Vzal jsem udici a hodil jí do vod jezírka, netrvalo dlouho a na háček se chytla rybka<< Kdo tohle nedokáže, nemůže se prohlásit za poutníka.“ „No nikdy jsem ryby nechytal, ale pojď se mnou k jezírku, třeba se mi nějakou chytit podaří.“ „A vidíš to, nikdy jsi nechytil žádnou rybu, nemůžeš být poutník.“ „Co myslíš, že dělá poutníka poutníkem?“ „Chytání ryb, protože Pán Poutník chytal ryby.“ „A co když ti řeknu, že i ty jsi poutník, sice takovej divnej, protože jen sedíš na mezi, ale všichni, kdo jsou v téhle krajině jsou poutníci.“ „Ne, já nejsem poutník, neumím chytat ryby a ani ty nejsi poutník, protože ryby taky chytat neumíš.“ „Poutníka dělá poutníkem to, že putuje a po cestě může dělat spoustu věcí, sbírat houby, trhat třešně, lehnout si do trávy a jen tak koukat do nebe. Nebaví mě chytat ryby, ale putuju. Proto o sobě můžu klidně říct, že jsem poutník.“ „Spadneš do rokle. Pán Poutník ti dal naději, ale ty jsi jí zpupně odmítl. Odstup, chci jít jeho cestou.“ To mě zaujalo, jak bude putovat se zavřenýma očima. Zastrčil knížku do kapsy a opakoval si nahlas a zpaměti. „>>Cesta se vine travou, je to pohodlná pěšina<<.“ Začal kolem sebe šmátrat rukama, seděl asi metr od cestičky, ale chvíli mu trvalo, než na ní narazil. „>>Vine se loukou směrem k lesu<< no jo, ale ta cestička vede jak doprava, tak doleva, jen jedna z nich může být směrem k jezírku a ta druhá? Ta druhá je určitě do rokle.“ „Stačí když otevřeš oči a podíváš se, jedním směrem je les a druhým jabloňový sad.“ Nervózně si sedl, vytáhl opět knížku a začal v ní horečně listovat. „O žádném jabloňovém sadu Pán Poutník nepíše, ale tady to je >>jděte směrem na jih<< náš Pán je moudrý a kdo pozorně čte jeho knihu, správnou cestu nalezne.“ „Jak poznáš, kde je jih?“ zeptal jsem se ho. „Podle slunce přece, sedím tu už od rána a teď je skoro poledne, takže slunce bude určitě na jihu.“ Měl pravdu, slunce bylo na jihu a cestička k jezírku vedla tím směrem. Tak jsem doufal, že konečně vyrazí, ale on stále seděl a zjišťoval polohu slunce, aniž by otevřel oči. „Více mě pálí do levé tváře, takže jih bude vlevo.“ Měl v tváři vítězoslavný úsměv a já na něho jen nechápavě hleděl, ale konečně vyrazil. Lezl po kolenou a rukama hledal cestu, nebyla to žádná nóbl cesta, takže za chvíli měl ruce rozedřené a kalhoty špinavé a potrhané. „Jdu cestou našeho Pána Poutníka a je to skvělá cesta v té nejlíbeznější krajině světa,“ vykřikoval, „Slyšíš mě ty Odpadlíku?“ Slyšel jsem ho, předešel jsem ho a počkal, až se ke mně doplazí. „Abych ti řekl pravdu, plazíš se tady takovou blátivou stezkou a není na tebe moc milý pohled, protože jsi špinavý a potrhaný a máš odřené ruce, to musí bolet ne?“ „To je ta cesta, tak to po nás chce náš Pán Poutník, takto to popisují všichni jeho následovníci.“ Opět se posadil, vytáhl knihu a četl „>>kráčel jsem cestou našeho Pána a ruce jsem měl odřené, ale příslib toho, že spatřím jezírko jako on, mi dodávalo sílu<< to napsal Velký Následovník a pokračuje >>bál jsem se uhnout z cesty, protože rokle může být blízko<< ano, ano, musím si dávat pozor na rokli, protože jakmile do ní jednou následovník spadne, už nikdy nespatří jezírko.“ „To je hezká metafora: kráčet krajinou a mít odřené ruce, co kdyby ses postavil na vlastní nohy, otevřel oči a došel tam sám, bez toho bedekeru? Tímhle tempem se tam nedostaneš ani do večera.“

To bylo, jako když ho poleje vařící vodou, celý zbledl a začal se třást. „Nojo večer, já na něj úplně zapoměl, já k tomu jezírku musím dojít do večera, jinak ho už nikdy neuvidím.“ „Zas tak strašný to nebude, když to nestihneš dnes, doplazíš se tam zítra, ale jestli to chceš stihnout ještě dnes, dej na mé rady a ještě stihnem vylézt na kopec a rozhlédnout se po kraji.“ „Žádné zítra neexistuje, copak to nevíš? Je jen dnes, jen dnes můžeme dojít k jezírku, pak příjde tma a už nic není.“ „Strávil jsem tady nějaký ten pátek a když je noc, tak nic vidět není, ale zase jsou vidět hvězdy a měsíc. Ale ráno zas vyjde slunce a můžem se toulat dál, zas je tu jezírko a louka a sad, jako včera.“ „Pán poutník píše >> dojděte k jezírku ještě za světla, protože v noci nic neuvidíte<< a Velký Následovník dodává >>kdo se spozdí a nedojde včas, nikdy nic neuvidí<<“ „Jenže ty taky nic neuvidíš, protože nepoužíváš oči, co ti to bude platný, že se doplazíš k jezírku, když na něj nepohlédneš? Zkus použít oči už teď.“ „Ne, jediný pohled, který stojí za to, je pohled na jezírko.“ „Jak myslíš.“ Pokračoval ve své cestě, už mu to nešlo tak dobře, přeci jen odřené dlaně a kolena se ozvaly. Sykal bolestí a bědoval, že se k jezírku do večera nedostane. K lesu už mu moc nechybělo, ale to nevěděl. Rezignovaně si sedl a skoro plačky řekl: „To jsem nevěděl, že ta cesta je tak těžká. Pán Poutník po ní kráčel lehce, kdežto my následovníci na ní musíme překonat tisíc bolestí.“ „Tvůj Pán Poutník totiž kráčel a nelezl po kolenou.“ „Copak mohu být tak vznešený jako on? Vždyť jsem pouhý následovník.“ „Kdybys otevřel oči, pochopil bys, že je to jen tvá volba. Například kolem cestičky je pruh měkké trávy, mohl bys lézt po něm.“ Vytáhl knížku a četl „>>jestli chcete dojít k jezírku, nedejte na rady těch, které potkáte<>ti, kteří nechtějí jít k jezírku jsou odpadlíci a skončí v rokli<< to zas řekl Velký Následovník. Kdybych poslouchal tvé rady, skončím v rokli jako ty. Do rokle určitě vede cesta po měkké trávě.“ „To určitě.“ Přestalo mě to bavit, seběhl jsem cestičkou k lesu a během chvilky byl u jezírka. Bylo nádherné, sedl jsem si na travnatý břeh a uklidňoval pocuchané nervy. Po hladině plulo hejno kachen s mladými, svěží větřík dělal malé vlnky a já přemýšlel nad tím nešťastníkem, který se sem plíží. Už teď je odřený a to ještě neví, že na kraji lesa do té jeho cesty zasahuje spousta malinových šlahounů a cesta je tam prudká a skalnatá. Když někdo jde po dvou, snadno to překoná, poslepu a po kolenou je to mnohem horší.

Nad hladinu vyskočil kapr a chytil mouchu. U břehu jsem uviděl zdechlou rybku a napadl mě pokus. Vzal jsem jí a vrátil se k následníkovi. Stále seděl na stejném místě a horečně četl. „To jezírko je opravdu pěkný, stojí za to ho vidět.“ „Ty jsi byl u jezírka? To ti nevěřím, vždyť cesta k němu je tak těžká.“ „Pro toho, kdo leze po kolenou tak jistě.“ „Je jediná cesta k jezírku a ta je popsaná v téhle knize.“ „Přinesl jsem ti rybu, nebudu předstírat, že jsem jí chytil, byla už leklá, je to pro tebe důkaz, že jsem byl u jezírka?“ „To může říct každý, že má rybu.“ „Dobrá, nastav ruku, dám ti jí.“ Váhavě otevřel dlaň a já mu jí podal. Začal jí ohmatávat jako slepec. „Mohla by to být ryba, ale není to ryba. Tady se píše >>rybka sebou mrskala na háčku<< a tahle se nemrská.“ „Je leklá, takové se už nemrskají.“ „A to je důkaz, že nejsi poutník, protože kdybys byl poutník, tak by se ryba mrskala. A vůbec jsi nebyl u jezírka.“ „A kde bych tu rybu asi sebral? Na stromě?“ „A nebo v rokli, protože jsi odpadlík.“ „Jakou máš vlastně představu o tom, kde žijou ryby?“ „Pravé ryby žijou v jezírku a Pán Poutník a jeho následovníci tam chodí a loví je na udici.“ „No, moc jsem jich tam neviděl.“ „Tak to jsi byl asi u falešného jezírka, protože Velký Následovník píše >>a pak se všichni přidáme k Pánu Poutníkovi a všichni společně budeme chytat ryby<<“ „To by tam za chvilku žádný nezůstaly.“ „Ryby jsou od toho, aby se chytaly.“ „A co s nima pak budeš dělat?“ „Pán Poutník mi to řekne. On ví, co se s nima dělá.“ „A proč bys je chtěl chytat ty? Třeba kvůli jídlu?“ „Sníst něco, co mi dá Pán Poutník, to bych si připadal jak odpadlík.“ „Vždyť to ale jinak nemá význam chytat ryby.“ „Co o tom můžeš vědět, když jsi nečetl mou knihu.“ „Možná o tom něco vím, protože žiju. Když mám hlad, natrhám si jablka nebo hrušky. Kdybych měl chuť na rybu,tak si jí chytím, ale proč bych jí měl jíst, když mi třeba nechutná. Jen proto, že to řekl nějakej poutník?“ Vztekle odhodil rybu a začal znovu lést po cestě, nedbal na bolest, i když se mu zračila ve tváři. Dolezl až k lesu, ale tam se píchl o malinový šlahou a zastavil se. Vztek ho trochu přešel. „Teď je před tebou nejtěžší úsek,“ radil jsem mu, spousta trní a pak sešup dolů, kamení a drsná skála. Jen jestli se to nápadně nepodobá tvé rokli.“ „Nevěřím ti ani slovo, jediná pravda je zde,“ zase začal číst, >>kolem jezírka je nádherná příroda, mohutné stromy a jejich stín<<“ „To ovšem neznamená, že tu nejsou maliny.“ „Říkals odpadlíku, že jsi byl u jezírka. Popiš mě ho.“ Bylo to poprvé, co se mě na něco zeptal. „Je modré a hluboké, na jednom místě je písečná pláž a dobře se tam koupá, vodu má chladnou a osvěžující. Vtéka do něho několik potoků a vytéká jedna říčka, v ní je spousta pstruhů a raků.“ „Bylo by to hezké, kdyby to byla pravda, ale jediná pravda je to, co píše Pán Poutník.“ „Kde myslíš, že jsem získal informace, abych ti mohl jezírko popsat?“ „Nevím, asi sis je vymyslel nebo ti něco napovídal nějaký jiný odpadlík.“ „A co když jsem tam prostě byl? Co když jsem zcela jednoduše poutník, který tu chodí a kouká se? A když otevřeš oči, tak budeš moci chodit a koukat se taky, vždyť je to to nejpřirozenější na světě. Nepotřebuješ tu knihu, abys to dokázal taky.“ „Neumíš chytat ryby.“ „Ale umím zpívat.“ „Co když půjdu a spadnu do rokle.“ „Když budeš koukat, kam šlapeš, do žádné rokle nespadneš.“ „Co když sejdu z cesty a minu jezírko.“ „To se může stát, vydáš se pěšinou na opačnou stranu až dojdeš do jabloňového sadu nebo bokem přes louku až dojdeš do borového lesa, je tam nádherná studánka. Ale když se tady budeš chvíli toulat, určitě na jezírko narazíš.“ „Studánka ovšem není jezírko, Pán Poutník říká, že jezírko je nejkrásnější.“ „Ano studánka není jezírko, ale tady je spousta krásných míst, možná že jezírko bylo nejkrásnější pro toho tvýho pána, mě se zas třeba líbí vodopád na potoce a ty si zamiluješ zas jiné místo.“ „To je spousta věcí. Co když to nestihnu, než se setmí a už bych jezírko nikdy nenašel.“ „Když je noc, tak spíš, zítra se probudíš a můžeš pátrat dál.“ „Ale Velký Následovník tvrdil, že není žádné zítra, že je jenom dnes.“ „Zdá se mi to jako taková slovní hříčka. Zítra neexistuje, každý okamžik, je vždy dnes. Ale dnů je spousta a jsou odděleny nocí a každé ráno zase vyjde slunce.“ „Jsou to krásné představy, ale vždyť je to úplně něco jiného než popisuje moje kniha? Jak bys mohl něco takového vědět? Neznám žádného následovníka, který by něco takového mohl tvrdit?“ „Jsem poutník a tak to vím, každý poutník to ví a určitě to věděl i tvůj Pán Poutník, vždyť všechno co tvrdí, má hlavu a patu, akorát ten jeho Velký Následovník to vždycky otočí špatným směrem. Taky to, co řekl Pán Poutník neber tak doslova nebo jako jedinou možnost, k jezírku vede milion cest, můžeš si vybrat, kterou chceš.“ „Velký Následovník tvrdí, že Pán Poutník nás pozoruje a potrestá každého, kdo sejde z jeho cesty.“ „Myslím, že Pánu Poutníku je to jedno, žádný tady není, jsi tu jenom ty se svou knihou a svými představami.“ „A co když přeci jen, co když jsi to ty nebo nějaký tvůj odpadlický přítelíček. Otevřu oči a budu stát krok od rokle.“ „A proč bych to jako dělal, myslíš, že největší zábava tady jsi ty? Jsou tu tisíce poutníků a tahle země je obrovská, ještě jsem neprozkoumal zdaleka všechno a nehovořil zdaleka se všemi. A dá se tu dělat cokoliv, můžeš tančit a skládat verše, můžeš z hlíny uplácat sochu nebo postavit dům, můžeš najít někoho, koho budeš milovat. Takže plazit se po kolenou k jednomu jezírku je nakonec hrozně nudná činnost.“ „Možná jsi poutník, a můžeš dělat všechny ty věci, ale já jsem pouhý následovník, nemůžu být poutníkem.“ „Je to jen tvá volba, řekni, jsem poutník a jsi poutník. Otevři oči a pochopíš všechno, v tom okamžiku budeš vědět, co z toho, co jsem ti říkal, je pravda.“ „Nic z toho pravda není a já musím pokračovat k jezírku dokud nenastane věčná tma.“

Vlezl po kolenou do mlází a jak bůldok se prodíral ostny, křičel a naříkal a mě to přišlo k smíchu, proč se docela inteligentní člověk prodírá trním dva metry od cesty. Směr k jezírku měl docela dobrý, takže se k němu jistě dostane, rozhodl jsem se, že už mu nic nebudu říkat, protože to bylo dost marný, ale počkám, co se stane, až k jezírku opravdu dospěje. Pak jsem uslyšel z lesa výkřik, rozběhl jsem se tam, svalil se z toho dvou metrového svahu a pěkně si natřískl holeň o kámen. „Ach jsem ztracen, spadl jsem do rokle a kde je má kniha?“ šátral rukama kolem sebe, uviděl jsem jí ležet kousek od něho, ale on jí hledal špatným směrem. Došel jsem k ní a zvedl jí, desky byly ohmatané a upocené, rozevřel jsem jí a pak mě napadlo řešení. Vytáhl jsem z kapsy tužku a na poslední stránku připsal: otevři oči, poutníku, tvá cesta začíná. Pak jsem jí položil tak, aby jí rychle našel. „Díky Pane Poutníku, už jsem myslel, že jsem ztracen.“ Sedl si a začal zase číst : „>>Již z dáli bylo slyšet štěbetání kachen na jezírku<< ano ano, slyším je, jsem blízko jezírka, navzdory odpadlíkům a útrapám cesty.“ Hrnul se směrem k vodě, nedbal kořenů borovic a jejich šišek, které mu působily další bolest. Bylo pozdní odpoledne, Slunce už rychle mířilo k obzoru, když konečně dospěl k vodě. Opatrně postupoval po travnatém břehu, protože se dočetl, že jezírko je hluboké a kdyby do něho následovník spadl, mohl by se utopit, ale nakonec byl až na kraji, úplně v transu ponořil ruku do vody. Seděl jsem vedle něho se zutýma botama a máčel si nohy v chladivé vodě a čekal, co se bude dít. „Měl jsi pravdu Pane Poutníku, je to nádhera, ta voda je tak osvěžující.“ „A co teprv, kdybys otevřel oči a podíval se na to jezírko než zapadne slunce, už mu moc nechybí.“ „To jsi pořád ty? Myslel jsem, žes zmizel v rokli.“ Chladil si rozedrané dlaně a omýval krvavá kolena. „Nechápu, jak odpadlík jako ty, který neuznává Pána Poutníka, mohl najít jezírko, čím sis to vůbec zasloužil, že tu můžeš být? Těmi nehoráznými řečmi o Pánu Poutníkovi?“ „To je totiž tvůj omyl, když si myslíš, že si přístup k jezírku musíš nějak zasluhovat, nemusíš. A cesta k němu není vůbec těžká, pokus si jí těžkou neuděláš.“ „Věřil jsem Pánu Poutníkovi a on mě štedře odměnil, mohu být u jezírka.“ „Tak to mě odměnil víc, já mohu nejen u jezírka být, ale dokonce ho i vidím, což ty nemůžeš.“ „Já bych tě poslal leda do rokle.“ „Tak co bude s tím chytáním ryb? Tvrdil jsi, že budeš chytat ryby.“ „Pán Poutník chytal ryby, to mi stačí.“ „Proč jsi sem vůbec lezl, ryby nechytáš, nechceš se ani na jezírko podívat, stálo to vůbec za tu námahu?“ „Není důležité dojít k jezírku, ale být na cestě k němu, dát Pánu Poutníkovi svou krev a bolest.“ „Ha, to je mi novinka, takže nejdůležitější událostí dnešního odpoledne bylo to, jak jsi se prodíral tím mlázím a spadl z té skalky.“ „Ano, ani tehdy jsem neztratil víru v Pána Poutníka.“ „Možná jsi tu knihu nedočetl až dokonce, možná ti uniklo něco podstatného.“ To ho trochu rozrušilo, takže si sedl a začal knihou listovat, až narazil na mou poznámku. „>>Otevři oči poutníku, tvá cesta začína<< to tady nebylo, znám tu knihu nazpaměť, co to znamená?“ „Ptáš se mě? Vše, co jsem ti řekl, jsi považoval za lež, tak proč by to, co bych řekl teď, měla být pravda? Co ta věta znamená pro tebe?“ „Já nevím, snad že tu byl Pán Poutník a dopsal to do knihy. Jestli to byl on… myslel jsem, že má cesta skončila u jezírka.“ „Někdo tě oslovuje poutníku“ „To musí být nějaký omyl… já přeci jsem jenom následovník.“ „Ten někdo ti říká, abys otevřel oči.“ „Ale to přece nejde.“ „Tady u jezírka jde přeci všechno, a když čteš z té knihy, tak máš oči otevřený.“ „Oči máme přeci jen proto, abychom mohli číst Velkou Poutníkovu knihu.“ „Oči máme proto, abychm se jimi koukali, tak to zkus, co můžeš ztratit, podle rad tvého pána jsi dolezl k jezírku a nic víc tam stejně není a za chvíli zapadne slunce a neuvidíš nic.“ „Zdá se mi to nemožné.“ „Naplnil jsi celou svou knihu a pak se tam objevilo něco nového, možná to byla ta pravá odměna, za tvou snahu.“ „Možná máš pravdu odpadlíku, ale jak se to dělá?“ „Odlož naposledy svou knihu, už jí nepotřebuješ,“ byl to vzrušující moment, cítil jsem zvláštní napětí. Strčil knihu do kapsy „a teď udělej to, jako bys jí chtěl číst.“ Otevřel oči, měl je krásně hluboké a modré jako jezero před námi. Usmál jsem se na něho. „Kdo jsi?“ zeptal se mě. „Poutník jako ty. A tohle je svět.“