Maceška

Nažloutlý páchnoucí opar, olizující stěny oslizlých šedivých baráků, umocňoval pocity, vyvolávané faktem, že právě tím dnešním dnem začíná jaro.

Po záplatovaných chodnících, plných děr a odpadků

se začínali pohybovat první jarní chodci. Jejich tváře, zachumlané hluboko ve vlněných kabátech, se křivily apatickou nenávistí vůči oparu, barákům, chodníku

a vůči celé ulici, nebo spíše celému městu a možná

i celému světu a snad i vůči životu na něm.

Červené tramvaje se proháněly po kluzkých kolejích

a svým nervózním cvrlikáním definitivně probouzely polospící postavy, unavené brzkým vstáváním. Nevrlé oko řidičů těch tramvají se nespouštělo z davu, tlačícího se za zvuku výstražného znamení, předznamenávajícího uzavření dveří, ven a druhé, stejně nevrlé oko

se nespouštělo z jiného davu, tlačícího se v ten samý okamžik, za zvuku toho samého výstražného znamení, dovnitř. Jakmile se nějaký neznalý jedinec zdržel pod permanentně rozsvíceným nápisem “NENASTUPOVAT” déle než je zdrávo, podlilo se řidičovo nevrlé oko červení a jeho opuchlá ústa počala přehrávat kdysi přednatočený záznam několika slov spojených do nepříliš jarní věty. Poté, co zůstal nástupní prostor opuštěn, a dveře se takřka neslyšně zavřely, opustila tramvaj nástupiště, a po několikátém otočení vrzavých kol zmizela v oparu, aby na její místo mohla přijet tramvaj další a po ní zase další, a aby tyto další tramvaje, společně s těmi předchozími, rozvezli ranním městem lidi tam, kam stejně být odvezeni netoužili, neboť bylo pondělí.

Kdyby nebylo pondělí, ale byla třeba sobota a bylo spíš odpoledne a rozplynulý opar by nebránil slunečním paprskům v ozáření ulice, možná by si někdo mohl všimnout, že se v puklině mezi šedými dlaždicemi rozvinul první lísteček právě vyklíčené macešky. Snad by se ten někdo shýbl, rostlinku jemně sevřel mezi palcem a ukazováčkem, pomalu vytáhl z pukliny a doma posadil do květináče z pálené hlíny. Maceška by rostla a v ten správný čas rozkvetla a její květ za oknem by se usmíval na lidi chodící okolo a lidé by se mohli usmívat na macešku a potom by se usmívali i na ostatní lidi a ostatní lidé by se začali usmívat také a v duchu by si říkali: “ten člověk zažil jistě něco krásného, že se tak usmívá” a všichni by se usmívali, ale co usmívali, všichni by se smáli, až by se za břicho popadali a támhleta tlustá paní, s tou šedou nákupní taškou by se taky mohla popadat a její dítě bez předního zubu by se taky popadalo, až by úplně zapomnělo, že se nemá popadat s otevřenou pusou, protože všichni uvidí, že mu chybí zub a všem by připadalo nesmírně sympatické, že dítěti chybí přední zub, protože by jim bylo z toho smíchu tak nějak dobře.

Ale nebyla sobota. Bylo pondělí a ošoupaná podrážka laciné boty se opřela o stonek právě vyklíčené macešky a rozdrtila tak naději na šťastnější zítřky.