Odpuštění

Hostinský znovu ledabyle roznesl pulitry a vrátil se k výčepu. Byla sobota a každou sobotu v krčmě chlastala Torinova banda. To znamenalo, že jindy prázdnou putyku, naplnila tlupa těch největších otrapů, zlodějů, vrahů a čert ví čeho ještě.

Torinova banda řádila v tomhle kraji už pár let a jejich drancování nebralo konce. Dřív se myslelo, že přitáhnou královští vojáci, lupiče pobijí a Torina pověsí. Ale král měl zřejmě na práci důležitější věci, atak Torin mohl beztrestně pouštět této zemi žilou. A lidé? Lidé si zvykli, prostý lid vždy přivykne. Občas, když Torin loupil dal sedlákovi na výběr: buď zapíchni svou nejlepší krávu, nebo nám půjči na hraní svoji dceru. Bůh ví, že sedláci raději volili tu druhou možnost. Torin vždy sebral lidem kolik mohl, ale zase jim nechal tolik, aby přežili.

Mínění prostého lidu, ale neměnilo nic na tom, že každou sobotu seděl Torin a jeho banda zde v krčmě a nezřízeně chlastali. Hostinský ani neprotestoval, tržba kterou získal ze sobotní Torinovy návštěvy se nedala měřit s výdělkem za celé měsíce a tak se držel zásady náš zákazník náš pán.

Hostinský v zubech labužnicky žvýkal kus špejle, narážel další sud piva a přes hustý dým oblíbené kuřácké drogy se rozhlížel po hostech a dalším dopitém korbelu. Když vtom do krčmy vešel někdo cizí. Měl prostý šat, v ruce dřevěnou hůl a uhrančivý pohled. Neznámý na první pohled působil dojmem normálního tuláka, ale vycházela zněj zvláštní čistá aura. Hostinský otíral kusem špinavého hadru další pulitr a upíral oči na nového hosta… “další flanďák co nám bude kázat o bohu” ohodnotil muže podle svatého kolečka na temeni hlavy. Nově příchozí přistoupil k výčepu a upřel svůj pohled na hostinského. Byl to pohled kterým zjišťoval něčí povahu, či snad čistotu duše. Ale hostinský takové týpky znal; hodiny budou kázat o bohu a pak se budou chtít zadarmo najíst. Chtěl se flanďáka co nejdříve zbavit a tak položil stejnou otázku, jako každému hostu “Co to bude?” Muž odpověděl tiše, jako by nejistě. “Rád bych poprosil, o doušek čisté vody, můj synu.” Tohle hostinského vždycky štvalo; pomyslel si “Jakej já jsem jeho syn?” Nasupeně sáhl do škopku s vodou, kde omýval pulitry a jeden z nich před flanďáka postavil. V pulitru zůstala špinavá voda ze škopku, která, když jej hostinský servíroval, na pocestného vyšplíchla. Zatímco mnich smutně pozoroval pulitr, hostinský šťavnatě dodal “Dva groše.” Pocestný se na hostinského udiveně podíval “Jsem jen prostý služebník boží, nemám peněz”. Na tuhle větu hostinský čekal, teď má flanďáka tam, kde ho chtěl mít. Špejli kterou přežvykoval, mu plivnul do tváře a vyštěkl: “Na to jsi měl myslet, než jsi sem vlez. Řek jsem dva groše!” Poslední hostinského slova zahřměli krčmou, až upoutaly pozornost i Torinových chlapů. Pocestný se opatrně zeptal. “Vy platíte i za vodu?” V tom se přitočil jeden z banditů, měl levé oko vypoulené a zmrzačené šedým zákalem, chyběly mu přední zuby a oblečen byl do špinavých pivem a potem prosycených hadrů. Jednooký se škodolibým úsměvem flanďákovi odpověděl. “Doba je zlá a tak je voda dražší, než pivo. Zaplať a táhni.” Mnich `odpověděl “Nemám peněz.” Ale už to nebyly slova tichá a prosebná, jeho hlas začínal získávat kovový nádech a v jeho očích se hromadila zvláštní síla, tu ale asi nikdo neviděl. Jednooký se znovu usmál, těšila ho flanďákova odpověď a tak mohl pokračovat v rozhovoru. “Nemáš peníze? Víš tady platí takovej zvyk, že když nemáš peníze, zaplatíš svými prsty.” Uchopil mnicha za levou dlaň a přitiskl ji k desce výčepu. Torinovi muži dialog sledovali, smáli se a jednookého pobízeli. Jednooký byl zřejmě mistr v sadistických praktikách a všichni očekávali zajímavé rozptýlení. Jednooký se podíval na hostinského a ve své zálibě pokračoval: “Pane hostinský, jaký má tento muž dluh?” Hostinský se usmál, tenhle žebrák už do jeho krčmy nevkročí a se škodolibým úsměvem jednookému odpověděl: “Dva groše.” V očích mnicha se stále hromadila větší a větší síla, ale jednooký měl radost, neboť byl přesvědčen, že je to strach. “Takže dva groše, to máme dva prsty.” Teatrálně pronesl jednooký a vytáhl z opasku dýku, o jejímž ostří nikdo nepochyboval. Ještě pevněji sevřel flanďákovi levou ruku a přitiskl svou zbraň k jeho malíčku. Jednooký byl slastí bez sebe, za chvíli začne řezat, konečně spatří krev a bude působit nesmírnou bolest. Vychutnával si každý okamžik. A tehdy mnich uvolnil nahromaděnou sílu. Do ticha hospody kovovým hlasem pronesl “Bič boží na vás.” jeho oči začaly jasně zářit a Torinova banda se naposledy hlasitě zasmála.

V tu chvíli se začaly dít neuvěřitelné věci, vše se začalo odehrávat … jakoby v jiném čase, jakoby zpomaleně. První věc kterou si všichni uvědomili byla, že jednooký měl ve svém šedém oku až po jílec zabodnutou dýku. Jednooký chtěl udělat krok, ale beze slova se skácel k zemi. Mnich se otočil na ostatní muže a kovovým hlasem pronesl “Vy jste se odsoudili už dávno, ale teď vás bude soudit někdo jiný.” Celá Torinova banda se okamžitě ocitla na nohou, ale jejich zbraně jako by byly přilepené, nebo jakoby bojovaly samy, dokonce i jejich nohy a ruce občas odmítaly poslušnost. Po chvíli zbraně létaly vzduchem a v ďábelském víru kosily bandu zabijáků.

Hostinský, až doposud v šoku, se vzpamatoval. Sáhl pod výčep pro malou kuši, kterou měl pro všechny případy připravenou. Ruce se mu třásly, ale namířil na mnicha, zatajil dech a stisk spoušť… Ne to není možné, střela sama změnila směr a pocestného minula. Až se zadrnčením šipky o stěnu si mnich uvědomil přítomnost hostinského, otočil se a upřel na něj svůj pronikavý pohled. Hostinský se nemohl pohnout, stál tam jako přilepený. Znenadání se velká dřevená police s mnohobarevnými lahvemi pohnula a přikryla hostinského nánosem skla. Hostinský byl v šoku válel se po zemi a snažil se vyhrabat ze střepů. Sud na desce výčepu, jenž doposud klidně ležel, se sám od sebe pohnul, začal se kutálet a s žuchnutím dopadl hostinskému na záda. Hostinský nejprve pocítil, že v něm něco křuplo, pak si uvědomil, že necítí nohy, zběsile začal hrabal rukama, ale nebylo mu to nic platné.

Mnich naposledy přejel očima dílo zkázy. Ne svou práci ještě neskončil, ještě musí toto místo “očistit”. Vzal ze zdi pochodeň a vykročil ke dveřím. Došková střecha chytla sama, netrvalo dlouho a hospoda byla v jednom ohni. K putyce se začali scházet zmatení vesničané, ale mnich stále upíral své “divé” oči do plamenů, když jeho pozornost upoutal pohyb z hořícího vchodu. Hostinský se zřejmě vyprostil z pod tíhy sudu a za pomoci rukou se plazil ven z hořící hospody. Když už se doplazil na práh, hlasitě prosil “Pomoc, lidi prosím, pomozte mi. Pro smilování boží pomoc. Odpusťte mi, prosím!” Mnich se k hostinskému sklonil, pohladil ho po vlasech plných střepů a tiše promluvil. “Já ti odpouštím synu, ale teď se vrať.” V tu chvíli hostinský ucítil jak ho nějaká síla táhne zpátky do hořící hospody. Řval. A řval nejen bolestí, protože už začala hořet podlaha, ale hlavně vzteky, vzteky sám na sebe. Bolest jenž mu plameny přinášely byla nesnesitelná, pochvíli ho zavalil ohořelý trám, ale bolest nepřestávala, dokud ho neudusil štiplavý a milosrdný dým.

Mnich počkal dokud se v hospodě nezřítila střecha, pak nad ohněm udělal rukou kříž a s hlasitým “Ámen” se otočil na vesničany. “Na tomto místě postavte chrám boží. Modlete se a Bůh vám pomůže!” Vesničané padali na kolena a spínali ruce za mužem, který se právě otočil a odcházel pryč vlastní cestou.

Vesničané, na místě kde kdysi stávala krčma, kostel skutečně postavili a dlouho na pocestného mnicha vzpomínali, už jen proto, že od požáru chytly ještě další dvě stodoly.