Jeanny - část 3.

Sešli se na parkovišti, přesně tak jak se dohodli. Jeanny ubila dvě hodiny pokuřováním nad hrnkem kafe a potom půllitrem piva v hospodě. Alex podlézáním řediteli spřátelené firmy. Ale moc se nesnažil. Hlavou mu neustále táhly myšlenky na Jeanny.

„Kam vyrazíme? “ ptala se Jeanny, když Alex dorazil přes celé betonové parkoviště až k ní. Nad hlavou si držela noviny, které koupila ve stánku, aby se v hospodě nenudila. Alex měl velký černý vznešený deštník. „Viděla jsem takovou hezkou hospůdku. Můžem jít tam, jestli chceš.“

„Fajn, mě je to jedno. Vyber si ty, já to tady vůbec neznám.“

Jeanny odhodlaně vykročila směrem, kde zahlédla pěknou restauraci. Alex čekal, že to bude nějaký příšerný pajzl. Odhadoval to  podle toho jak na něj zatím Jeanny působila. Byl už s tím vnitřně smířen. Jeanny ho ale zavedla do restaurace zhruba druhé cenové skupiny, velice solidně vyhlížející. Byl překvapen. Jeanny měla ráda putiky, kde je hned u vchodu cítit pivo, kde se po stole válí ti, kteří už mají něco v sobě, kde se vzduchem vznáší tolik cigaretového kouře, že to připomíná „mlhu, která by se dala krájet.“ Přesně taková zařízení navštěvovala s kamarády a bylo jí tam nejlépe, protože měla pocit, že se tam nemusí přetvařovat, že si nemusí na nic hrát. Bylo jí však jasné, že zrovna na tohle si Alex  zřejmě nepotrpí a proto vybrala restauraci, která mu mohla být bližší. Prioritní bylo se najíst, a proto raději ustoupila, hlavně když bude Alex spokojen a zaplatí.

Alex byl spokojen, objednal pro sebe i pro Jeanny velkou dvanáctku a v jídelním lístku si vybral přírodní kuřecí řízek a hranolky. Jeanny si poručila guláš s houskovým knedlíkem a v pokojném rozhovoru čekali až jim jídlo přinesou. Povídali si potom i během oběda a v restauraci setrvali ještě  hodnou chvíli po tom, co dojedli, jen proto, že si stále měli co říct. Probrali všechno, od Alexova zaměstnání, přes hudbu až po Jeannina psa, který loni v létě zemřel. Ze všeho toho, co říkala, Alex vyvodil, že utekla z domova, ačkoli to ani slovem nenaznačila, a pečlivě se tomuto tématu vyhýbala. Přesto však občas nevědomky zavadila o důkaz, který ji usvědčoval. Alex dělal, že nic nezpozoroval a sám pro sebe přemýšlel, jak to asi s touhle holkou je.

*

Venku lilo jako z konve. Jeanny se ani trochu nechtělo rozloučit se s Alexem. Bylo jí jasné, že by pak musela na déšť, zůstala by s pár korunami sama, přišla by o společnost, na kterou si od rána už notně zvykla. Proto uvítala Alexův návrh, jít se podívat do velkého obchodního domu na náměstí. Ani jemu se od Jeanny nechtělo.

Zavěšeni v rámě doklopýtali pod velkým deštníkem na náměstí a vstoupili do domu. Jeanny to tam moc nebavilo, všude jen oblečení, kosmetika, líčení a prádlo. O tyhle věci se nikdy příliš nezajímala. Chodila odjakživa stále jen v džínech a nějakém triku, v zimě přihodila svetr a kabát a to bylo všechno. Na parádu si vůbec nepotrpěla. Nikdy se nemalovala, vlasy si nebarvila, nepoužívala laky na nehty ani pleťové masky. Na tom jí nezáleželo. Měla štěstí, že byla moc hezká od přírody, ale i kdyby nebyla, nic by to na jejím přístupu nezměnilo.

Jediné, co ji v obchodním domě zaujalo, byl obchod s kazetami a cédéčky, Tam se zakoukala na dobrou hodinu. Alex stál celou dobu trpělivě za ní.
„Chtěla bys něco?“ Zeptal se.

„Ne, to ne.“

„Nic se ti tu nelíbí ? “

„Ale to jo, je toho tady hromada, ale nemam mergle.“

„Co že nemáš?“ Ptal se udiveně, protože ten výraz ještě nikdy neslyšel.

„Mergle. Jako prachy, chápeš?“ Smála se mu.

„Aha. No to nevadí, já myslel, jako, že bych ti něco koupil já.“

„A proč bys to dělal, prosim tě?“ Koukla na něj pěkně přidrzle.

„Nevim, abys měla radost.“

„A dyť mě skoro neznáš. Oběd stačil.“ Rozhodla rázně.

„Ne, vážně, co bys chtěla?“

„Třeba tady toho Bowieho, My děti ze stanice ZOO, hodně jsem o tom slyšela, už dávno jsem to chtěla koupit, ale nemohla jsem to sehnat, nikde to neměli.“

„Tak fajn.“ Za okamžik už stál u pokladny s vybraným cédéčkem v ruce.

„Tak děkuju,“usmála se a najednou udělala bez rozmyslu to, co dělala jako malá vždycky, když jí táta koupil něco, co moc chtěla. Natáhla se k němu, položila mu dlaň na rameno a políbila ho na tvář. Samotnou ji to překvapilo. I Alex byl udivený, zrozpačitěl a okamžitě zčervenal. Nic si na to však neřekli. Kráčeli dál vedle sebe obchodním domem.

Jeanny se náhle zastavila u  oddělení s kosmetikou, kde měli veliké naleštěné zrcadlo. Koukla na sebe a s potěšením zjistila, že její neučesané vlasy vypadají právě tak dobře, jak vypadat mají. Stačí je ještě nějakou dobu vůbec nečesat a kadeře se tak zacuchají, že budou vypadat skoro jako dredy! Alex si ale její upřený pohled vyložil jinak. Myslel, že ji zaujalo něco z nabízeného zboží.

„Mrknem tam?“Ptal se hned ochotně.

„Ne. Proč? Mě tohle nebere.“

„Ne? Ty se nemaluješ?“

„Vypadám snad na to? Já to nepotřebuju.“ Odpověděla se svou přirozenou drzostí.

„To ne. Ale možná, že bys byla ještě hezčí, kdyby ses malovala.“

„Pch.“

„Vážně. Pojď se tam podívat.“

Tak se šli podívat. Jeanny nic nedbala Alexovy snahy, nevšímala si jak jí nenápadně vnucuje tu to, tu ono, všechno velmi decentní, co by se mohlo hodit k její jemné kráse. Tvrdě si šla hned od první chvíle za svým. Zaujala ji prudce červená rtěnka a chtěla ji. Alex se s vypětím sil upoutával její pozornost jinými výrobky. Bezvýsledně. Vždycky řekla:

„To nechci. Je to takový  nijaký. Já chci tuhle rtěnku.“

Neměla nejmenší zkušenost s líčidly a proto nedůvěřovala ničemu kromě klasického, notoricky známého představitele ženského malování, tedy červené rtěnce.

„No, budiž,“řekl si Alex s povzdechem a koupil rtěnku, o které si myslel, že je prostě příšerná sama o sobě, natož pro takovou holčičku jako je Jeanny.

                            POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ