Umřu

Usnu a už se neprobudím –

samou láskou k tobě.

Nic jiného mi ani nezbývá,

když nechci být tvým

dvorním šaškem.

Usnu a už se neprobudím.

A oni mi za to vystrojí

nádhernou svatbu

s rakví z černého dřeva.

Dlouhý průvod šedých stínů

bude lkát na mou počest.

Zapláčeš i ty?

(To sotva, jistě tam nebudeš.)

Potom mě dají spát.

Ale ne na hřbitov,

abych tam skončil v zatuchlé jámě

a červi mě obalili slizem

při svém každovečerním mariáši,

ale ven, do přírody,

na louku, kde voní tráva a svěží vzduch.

Přijde jaro

a na mém hrobě vyrostou květiny.

Spousta květin.

Malé děti je budou trhat,

plést z nich věnce a smát se při tom.

Já budu ležet v trávě,

koukat do sluníčka a opalovat se.

A pak přijdeš ty.

Chladně a s noblesou pošlapeš mé květiny,

stejně jako jsi předtím pošlapala mě.

Ty květiny a tráva kolem navždy uvadnou.

A já, já už nevstanu!