Jeanny - část 4.

„Chceš cigáro?“ Ptala se Jeanny, když už stáli venku pod přístřeškem obchoďáku a sledovali sílící déšť. Nabízela mu z krabičky amerik, jež si dopřála ze zbytku peněz, které jí dal na kafe.

„Jo,“ odpověděl a ona mu připálila.

Alex nikdy nekouřil. Snad jen jako puberťák měl párkrát v puse čvaňháka, protože chtěl zkusit jaké to je a taky, aby se mu ostatní nesmáli, ale nikdy tomuto zlozvyku nepropadl. Teď však, vedle ní, vedle svěžího, divokého a nespoutaného mládí, si najednou připadal trochu staře a toužil po uvolnění, chtěl se odvázat, odpoutat se od stereotypního života. Uvědomil si, že své mládí prošvihl, že ho promrhal, obětoval práci, dřině na kariéře, která se sice začala líhnout, ale jen velmi velmi pomalu. Chtěl se tomu postavit, udělat revoltu a primitivním až dětsky naivním prostředkem revolty byla v tu chvíli cigareta. Chytl ho rapl, tak jak to občas na člověka přijde. Obvykle se nevyplatí jednat v takovou chvíli ukvapeně, protože pak vyvedeme hlouposti, kterých litujeme. Jak kdy.

„Pojď někam vypadnout,“ řekl jí najednou.

„Kam jako?“

„Kamkoli. Nevim. Někam pryč. Prostě pryč.“

„Myslela jsem, že pojedeš domu.“

„Já taky, ale rozmyslel jsem si to. Chtěl bych si trochu odpočinout. Domu se mi nechce.“

„Hele, mě je to úplně ukradený, já nikam nechvátám. Jestli nemusíš domu, tak se můžem někam mrknout spolu.“  

„Tak někam pojedem. Rovnou za nosem.“

Jeanny trochu udivila ta jeho náhlá proměna, ještě před chvílí se choval celkem upjatě a teď je úplně jiný. Ale bylo jí to jedno. Jeho věc. Dobře, že jí ještě sveze, třeba za ní i zaplatí, je na ní   milý a dobře se s ním povídá, tak co řešit. Život je jen hra, nač ho brát vážně.

Spokojeně nasedla do auta a bez dovolení mu celou cestu vykuřovala pod nos. Neřekl jí ani slovo. Vlastně ani neměl příležitost, nepřetržitě mluvila. Vyprávěla mu historky o kamarádech, žvanila a žvanila.

Alex ji ani trochu neposlouchal, tiše si přemýšlel o svých věcech a jen kýval hlavou. Cítil náhle neskutečnou svobodu, jako by po tisíci letech v temnici najednou znovu spatřil světlo světa, cítil se jako vězeň spoutaný  železnými řetězy, jehož náhle vysvobodil anděl jediným pohybem ruky, pohledem, jediným úsměvem. Byla to Jeanny, kdo svým mládím, svou drzostí, živostí a lehkomyslností rozerval okovy a prstem napsal do prachu cesty života slovo „svoboda.“ Byla to ona, jen ona! Vděčí jí za to, že mu otevřela oči, málem v poslední chvíli, brzy už by bylo pozdě.

Alex byl dlouhá léta sužovaný neustálým strachem o budoucnost, o úspěch a kariéru, který v sobě vytvořil sám nepřetržitým uvažováním nad tím, co strašného by mohlo nastat. Jeho duše byla za ten čas už vyčerpaná, vyprahlá jako poušť a příchod Jeanny byl poslední ranou do bolavého srdce, hráz, jež už dlouhou dobu byla na spadnutí, se protrhla a poušť Alexovy duše pocítila nebývalou vláhu, z které se nemohla nezbláznit. Tak si Alex ani neuvědomil, jakou rychlostí přešaltoval z jednoho extrému do druhého. Podlehl klamavému lesku Jeanniny ztřeštěnosti, chtěl být taky takový, mladý, svobodný a bezstarostný, chtěl se na všechno vykašlat, nepracovat, nehonit se za úspěchem, jít jen životem tak jako ona a brát, co se zrovna nabízí. Myslel, že konečně prozřel z nevidomosti, kterou si neuvědomoval, ale ve skutečnosti jako by se mu zatmělo v mozku. Příliš zbrkle se rozhodl změnit od základu svůj život, než aby to mohlo být dobré. Jestli předtím žil špatně, teď rozhodně usiloval o změnu k ještě horšímu.

Jeanny bylo jedno, co si Alex myslí. Plácala svoje příhody jednu za druhou, koukala u toho do zrcátka umístěného na okenním stínítku u spolujezdce a matlala si pusu rtěnkou. Byla unešená. Moc se sama sobě líbila.

Vykládala zrovna historku o klukovi - známém známého - který si dva roky píchal a jednou mu došly drogy i peníze, už vůbec nevěděl, co má dělat, tak seděl doma a čekal, až to s ním sekne, když ho najednou napadlo, že babička má spoustu prášků, který obsahujou opium, tak letěl nahoru k babičce, oni s ní totiž bydleli v jednom baráku, ona nahoře a oni dole, no, a prostě tam vlítl, nic neřekl a vpadnul do kredence a začal tam hrabat a pak do sebe nacpal všechno co našel a nakonec ho z toho vezli do nemocnice, poněvadž zkolaboval.

Alex neposlouchal. Něco ho napadlo.

„Jo, a ten kluk měl kamaráda,ten chodil s mým bráchou do třídy. A ten kluk jednou šel z diskotéky až ve čtyři odpoledne, ha ha, byl úplně hotovej, my zrovna seděli v hospodě na zahrádce a on šel kolem. Neměl ani vindru a chtěl panáka. Prej ať mu ho zaplatíme. Jasně, že jsme se na něj vykašlali a on otravoval pořád a pak řekl, že prej, když mu toho panáka koupíme, tak sní vajgla. To znělo zajímavě. Tak jsme řekla, že to za něj zatáhnu. No a on sebral ze země vajgla a fakt ho sežral! Všichni byli strašně nadšený a tak se to ještě několikrát opakovalo. Já sežrat vajgla, navíc cizího a ze země, tak bych  se asi poblila! No, chápeš to, co to bylo za dobytka? “

Alex zastavil na odpočívadle. Venku už nepršelo, ale nebe bylo stále zatažené. Z lesa, jehož temné zelené hlubiny začínaly přímo vedle silnice, za hlubokou, trávou zarostlou strouhou, se valila voňavá pára, aromatická vlhká zima, která působila osvěživě, ale přesto již  podzimně smutně.

„Co je? “ Ptala se Jeanny.

„Zastávka! Na cigaretku.“

„Co? Dyť kouřim stejně celou dobu v autě!“

„Ale já ne.“ Odpověděl pohotově, ačkoli zastavil za úplně jiným účelem.

Vylezl z auta, protáhl se a zapálil si s takovou samozřejmostí, jako kdyby kouřil odjakživa. Jeanny zůstala sedět v autě. Do zimy se jí nechtělo.

Koukl na ní, na její rty opatlané červenou barvou, a náhle už mu to nepřipadalo tak strašné. Ano, příliš nápadné, ale nedá se říct, že jí nesluší. Ale, nač nad tím vlastně přemýšlet.

„Docela ti to sluší.“ Řekl.

„Hm.“

„Opravdu. Jsi moc hezká.“ Vyslovil náhle, to co si myslel už od rána, a pohladil ji po vlasech. Ucukla.

„Hele, nech mě bejt, jo?“

„Promiň. Nechceš jít ven? Pojď ven.“

„Je tam zima.“

„Pojď. Půjčím ti svetr. Mám jeden v kufru, pro strejčka příhodu.“

„Tak jo.“ Vystoupila, oblékla si svůj žlutý svetr po sestře, na něj jeho zelený, krásný, z pravé skotské vlny. Kouřili a nemluvili.

„Hele, něco mě napadlo.“ Řekl najednou. „Pojď se projít.“

„A kam jako? Tady do toho lesa? Ses asi zbláznil, ne? Víš jak tam bude mokro? Nikam nejdu.“

„Ale krásně to odtud voní. Bude tam nádherně. “

„To jo. Ze stromů bude kapat, na zemi mech plnej vody. To bude fakt romantika. Jak se tam jako chceš brodit tim prochcanym jehličim ve vobleku a v těch polobotkách? Nejsi na palici?“

„Moje starost, nemyslíš? Pojď, já tě prosím.“

Jeanny se nakonec nechala přemluvit, ale lesem procházela s krajní nechutí a zhnuseným výrazem v obličeji. Náhle jí vzal okolo ramen. Chtěla sebou opět trhnout jako předtím a uštědřit mu nějaké ze svých peprných oslovení, když  v tom přiblížil ten svůj děsivě krásný obličej těsně k její tváři a z té nebezpečné blízkosti se na ni zadíval.

„Jsi opravdu krásná.“ Řekl. V odpověď se lehce usmála.

„Víš, že jsi mě toho za ten jedinej den stačila naučit tolik, na co bych sám nepřišel celej život?“

„Jako kouření?“ Řekla se smíchem v hlase, snažíc se zlehčit jeho vážný tón.

„To je to nejmenší. Poznal jsem daleko důležitější věci. Díky tobě.“

„Co jako?“ Zeptala se pochybovačně. Rozhodně nevěděla o čem mluví. Její duše byla na míle vzdálená jeho dimenzím.

„Všechno.“

Chvíli mlčeli. Jeanny nevěděla, co by na to měla říct, nerozuměla mu a ani nechtěla, přemýšlela nad tím, jak se co nejrychleji dostat z lezavého studena zpátky do auta a nasměrovat Alexe někam do vytopené hospůdky na velikou teplou večeři. Alex naopak nemluvil, protože se cítil zcela vyčerpán svou zpovědí. Odhalil své pocity tolik, jako ještě nikdy, prostě nebyl schopen ještě dál konverzovat. Aby se hovor zase rozproudil a případně ho bylo možné směrovat na téma jídlo, začala Jeanny vykládat příhodu o svém bratrovi, který jednou přišel domů za  hluboké  noci, kdy už všichni spali. Měl hlad jako vlk a tak si vzal z plotny kastrůlek se zbytkem od večeře a šel si s tím sednout do obýváku ke stolku. Rozsvítil si svíčku, ale jak se pořád hrabal s kastrůlkem sem tam, svíčku zvrhl a zapálil ubrus. Byla to náramná legrace, protože zapálil i koberec. Jeanny se tehdy mohla potrhat smíchy.

Právě, když byla ve svém vyprávění u momentu, kdy rukou porazil svíčku, skočil jí náhle Alex do řeči a hlasem ještě vážnějším než předtím řekl : „Asi tě miluju, Jeanny.“

Nezůstala koukat s otevřenou pusou, jak by to udělaly jiné dívky, s pohotovostí sobě vlastní ho odbyla : „Nekecej! To jsou pěkný blafy! No, a brácha teda…“

Opět myšlenku nedokončila, protože Alex zastavil, prudce ji ¨sevřel v náručí a políbil ji.

 „Ale já to myslim vážně!“ Řekl.

Ani teď Jeanny nedošla slova : „Ty mě tady pěkně krmíš, chlape. Já ti na to neskočim.“ Brala to celé pořád jako legraci, i když v hloubi duše moc dobře věděla, že Alex to jako legraci rozhodně nemyslí.

„Proboha, jak ti mám dokázat, že mluvím vážně? Jeanny! Pochop to! Prostě…“

„To není možný. Není. Není možný milovat  někoho, koho vůbec neznáš.“

„Ale já tě znám! Mám pocit, jako bych tě znal tisíc let!“

„Hm, tak to je jen pocit. Znáš mě den. A já na lásku na prvním pohled nevěřim.“

„Věř si čemu chceš. Já cítim, že tě miluju.“

„Jestli mě tak miluješ, jak říkáš, tak to dokaž!“ Smála se Jeanny.

„A jak? Jak to mám dokázat?“ Ptal se s jistou nadějí v hlase. S nadějí, že mu snad přece jen chce uvěřit. Chtěla se jen pobavit.

„Tak si tady v tom krásnym obleku klekni do toho hnusu!“

Klekl si. Jeanny řekla : „Ty seš cvok!“ Otočila se a pokračovala lesem dál.

Vstal a pospíchal za ní.

„Děláš si ze mě srandu, viď? Že jo? Máš ze mě prču, co?“

Zastavila a obrátila se k němu. Položila své dlaně na klopy jeho saka.

„Dobře. Už ti věřím. Nemám z toho srandu. Jen ti prostě nemůžu tu lásku oplatit.“

„Proč?“ Chytil ji za pas a přitáhl k sobě. Nebránila se.

„Někoho mám.“

„Říkalas, že ne!“

„No a? Já můžu snad říkat, co chci!“

„A kde ho máš? Tam doma? Tam, odkud jsi utekla?“ Ťal do živého. Jeanny nehnula ani brvou, jen v duchu musela konstatovat, že se asi nějak blbě prokecla.

„Jo, tam doma.“

„Ale tam už se přece nikdy nevrátíš. Nikdy už ho neuvidíš!“

„A třeba jo. Třeba jednou ještě jo.“

„Ale do tý doby... Do tý doby bys mohla bejt se mnou.“

„No, možná jo…“

„Ano?“

„…a možná ne.“ Laškovala s ním.

„Jeanny! Prosím!“ Stiskl ji ještě pevněji, až to zabolelo.

„Ale já tě nechci, Alexi!“ Stačila ještě vykřiknout, než prudce přitiskl své tvrdé a horké rty na ty její a držíc ji tak pevně, že se nemohla ani hnout, ji bez jejího svolení začal líbat.

V jednu chvíli se přece jen vzepřela, odstrčila ho rukama a pokusila se mu vyvléct. Byl však rychlejší a silnější. 

„Nech mě bejt! Dej mi pokoj! Seš normální? Zatahl jsi mě do lesa a …“ Nedopověděla. Lekla se jeho ruky na své tváři. Byl to jemný, něžný dotek, ale Jeanny v ten moment připadal nechutný,  pálil ji a svědil.

„Jsi tak malá, Jeanny. Potřebuješ, aby se o tebe někdo staral. A já zase potřebuju tebe a tvůj optimismus. A tvojí krásu.“

„Di do prdele! Pust mě! Slyšíš? Zapomeňme na to. Vrátím ti všechny peníze, co jsi za mě utratil. Ne, dám ti všechny, co mam u sebe. A pak půjdu, jo?“

Neposlouchal ji. Přejížděl jí dlaní po krku a pak jí políbil. Jeanny se v tu chvíli udělalo úplně špatně. Vzpomněla si na Petra a bylo jí do pláče. Jak najednou toužila po domově, po všem tom, co ji tam tak štvalo.

Z posledních sil do něj začala zběsile  mlátit pěstmi, kopat ho do nohou. Trefila ho do holeně a tu chvíli jeho oslabení se jí podařilo znova se mu vytrhnout. Utíkala, zcela nesmyslně však stále hlouběji do lesa, kde se jen stěží mohla dovolat nějaké pomoci. Byla tak zmatená a vyděšená, že si v tu chvíli ani neuvědomila absurdnost svého jednání.

Alexovi trvalo jen zlomek vteřiny, než se vzpamatoval. Hned pak vyrazil za ní. Měl vztek. Byl přímo bez sebe, že ho nechce. Takovou možnost si ani nepřipustil. Byl přesvědčen, že všechno stojí jen na jeho rozhodnutí změnit od základu svůj život s Jeanny po boku, a vůbec nepočítal s nějakým odporem z její strany. Snad to byl zvyk z manželství, kde žena neměla žádné právo nějak se bouřit, a pokud se tohoto prohřešku  přece jen dopustila, pak za to byla krutě potrestána. K šílenství ho přiváděl jakýkoli drobný náznak vzdoru u osob, které považoval za „svoje“, tedy těch, které sám v sobě uznal za hodné své lásky. Jeho láska však znamenala naprosté podřízení jeho zákonům, jisté otroctví či nevolnictví. Kdo však konečně vyčerpán a zesláblý tomuto otroctví podlehl, přestal Alexe zajímat. Stal se mu lhostejným. Právě tak, jako jeho žena.

Už, už se k Jeanny blížil, už jí měl jen na dosah ruky a chystal se ji uchopit za paži,když v tom uklouzl po zmoklém kořeni stromu, kluzkém a hladkém jako had, a natáhl se přímo na zem. Ve své mrštnosti a rychlosti, jež mu propůjčoval vztek, však ještě stačil Jeanny oběma rukama popadnout za kotník. Dívka ve svém zoufalství zděšeně vykřikla a řízla sebou na zem též. Kroutila nohou, snažíce se ji vysvobodit z ocelového sevření jeho velkých rukou a  nakonec se jí  jakýmsi zázrakem podařilo jen vyzout malou černou botku. Zareagovala okamžitě, využila situace a vytáhla své uzoučké, malé chodidlo z jeho dlaní s ladností baletky. Bota zůstala Alexovi v ruce, udiveně na ni koukl, ale hned zas věnoval svou pozornost Jeanny, která se mezitím pozadu odplazila kousek dál a teď se snažila vstát. To už se jí nepodařilo, protože Alex byl v mžiku u ní, aniž by vstal se země, a zalehl ji svým těžkým tělem.

„Jeanny, ty jsi moje, rozumíš? Patříme k sobě!“

„Pch.“ Uchechtla se mu přímo do očí, které byly tak blízko těch jejích, až jí šel mráz po zádech. Na to ji jen znovu surově políbil.

„Jen si posluž, ty hnusná svině. Seš srab, nic jinýho.“ Zařvala mu do tváře, jež v tom okamžiku vzteky zesinala.

„Mě nebudeš nadávat, mě ne! Ty mě potřebuješ, řekni to. Řekni, že mě potřebuješ.“

V odpověď se hystericky zasmála.

Nevydržel. Jeho paže se vymrštily prudce k jejímu bělostnému krku. Stiskl. Vykřiknout už nestačila, vydala jen několik dávivých zvuků. Dlaněmi se zapřela o jeho hruď ve snaze zbavit se příšerného tlaku jeho rukou, ale marně, byl v tu chvíli neuvěřitelně silný. Poddala se. A najednou držel její mrtvé tělo. 

„Vidíš, zůstala jsi jen má, nikdo jiný už tě mít nebude!“ řekl polohlasem. Teprve pak si uvědomil celou hrůzu svého činu. „Proboha, je mrtvá! Co…Co teď? “ptal se sám sebe, když už stál nad ní a hleděl na tu spící krásu. Uteče. Udělal krok, ale hned se zastavil. Nemůže ji tady přece tak nechat, někdo ji najde. A navíc, jak by se od ní mohl odloučit, zvlášť ve chvíli jejího skonu? Ne, vezme ji do auta a odveze. Pohřbí ji na zahradě u chaty svých rodičů. Bude ji tam mít navěky. Ale jak ji proboha naloží do auta? Co když ho někdo uvidí?

Dilema za něj vyřešil snad osud, snad boží prozřetelnost, snad příroda. V ten moment, kdy mu hlavou bleskově, jedna za druhou, prolétaly varianty řešení, se strhl ohlušující lijavec. Z velkého, černého mraku, jenž zakrýval skoro celou oblohu, padaly na zem kapky velikosti malých fazolí. Alex bez váhání vyběhl lesem zpět k autu, nastartoval a odjel.

Řízení ho pomalu uklidnilo, až v něm nakonec zůstal jen pocit zadostiučinění, Jeanny si nic jiného nezasloužila, za to, jak se k němu chovala. Navíc on má teď aspoň jistotu, že posledním mužem jejího života byl skutečně on.

*

Je temná noc. Temná a studená. Prší, prší, prší. Lije jako z konve. Kapky pleskají do studené mokré hlíny, scházejí se a tvoří louže. Nikde nikdo. Všichni se radši schovali do tepla svých domovů, do těch žlutě vymalovaných bytů s kulatými rohy, koukají na televizi nebo už dávno spí. Kdo by taky byl v tomhle počasí venku? Jen v lese, daleko za městem vedle silnice, spí dívka…Leží na té ledové,promoklé zemi naprosto klidně, jen ve světlých otrhaných džínech a zeleném svetru. Má jen jednu botu, na levé noze.Je to hezká černá botička s kulatou špičkou. Druhá taková leží o kus dál. Dívčin obličej vypadá jako tvář porcelánové panenky. Krásná, bělostná pleť, nad čelem téměř blonďaté vlasy, díky neustávajícímu dešti  teď však spíše světle hnědé, rty prudce červené, namalované tak ostře rudou rtěnkou, že v její dětsky nevinné tváři působí skoro komicky. Leží tam v blátě a barvu z jejích úst pomalu smývá  déšť. O něco níže, přímo na krku, se pomalu začíná objevovat množství malých fialových modřinek, spojujících se v jednu velkou podlitinu. Připomíná prsty  lidských rukou. Ta  dívka nespí. Je mrtvá.