Třešeň a pivo

Každý druhý víkend jsem jezdil za bratrem pomáhat mu spravovat jeho nový rodinný domek, který koupil v zimě. Když jsem po práci šel do hospody, tak jsem chodil zkratkou, která vedla menší alejí jabloní, jen jeden strom byl třešňový.

A já jsem si tento strom zamiloval. V zimě jsem zdravil jeho holé větve, na jaře jsem se dotýkal třešňových květů, zlobil jsem se, když mu někdo urval větévku. Prostě jsme si s touto třešní dokonale rozuměli.

V hospodě jsem si dal vždycky jedno pivo. Zrovna jsem seděl vedle pultu a vidím, jak se hostinský pan Bezoušek rozhlíží, jestli ho někdo nevidí a do mého piva lije vodu. Pak mi ho s úsměvem donesl. Nic jsem mu v té hospodě ovšem neříkal.

Tu třešeň jsem pojmenoval jménem, které ji naprosto vystihovalo – říkal jsem jí Třešeň. Už z dálky, když jsem k ní přicházel, jsem ji zdravil nahlas: „Nazdar Třešeň!“. Někdy jsem si sedl na její nejnižší větev a povídal jsem si s ní. A lidé z okolních zahrad se divili, s kým si to povídám. Když uviděli Třešeň a jak k ní mluvím, ťukali si na čelo a kroutili hlavou ze strany na stranu. Mysleli si, že jsem se zbláznil. A taky si mysleli, že je nevidím, jak si na mě ukazují a smějí se. Já to všechno věděl. I “má“ Třešeň to věděla a jen jsme se tomu smáli.

A pak se zahrádkář a hostinský v jedné osobě Bezoušek osmělil a zeptal se mě, div nevyprskl smíchy,:

“Chlapče, hi, s kýmpak to mluvíš? Haha!“

Nechtělo se mi vysvětlovat to, co on věděl, a tak jsem mu řekl:

„Ona mi tady povídá, co všechno děláte, sousede.“

Věděl jsem, že mu patří místní hospoda.

On se, opět se smíchem, zeptal:

„A co ti pěknýho povídá?“

Jenom “jako“ jsem přiložil ucho k třešni.

„Říká, že ředíte pivo vodou.“

A má to. Okolní sousedi se zašklebili, pousmáli se a radši zašli do svých chatek. Bezoušek měl samozřejmě zlost. Toho dne jsem čistě náhodou zašel do hostince a nikdo, kromě Bezouška tam nebyl…kupodivu. Vesnické tamtamy tlučou rychle.

S Třešní jsem si povídal o všeličems, ale hlavně jsem se těšil na to, až dozraje a že ochutnám její sladké plody. Těšil jsem se opravdu moc. Vždyť více než půl roku čekám na tuto chvíli.

A ta chvíle nastala. Přijel jsem na začátku července. Uvítal jsem se s bráchou a už jsem běžel ke své třešni a … byla podřezaná. Byla to rána, jako z děla. Ano, pár třešniček na ní dozrálo, ale už byly shnilé a oklované od ptáků. Když mě viděl soused Bezoušek, jak tam u ní stojím, jak hromádka neštěstí, tak se jenom smál. Je to prostě v háji….

Ale ne docela. Když to uviděli ostatní sousedi – zahrádkáři, kteří už do hospody začali opět chodit jako dřív se na pana Bezouška obořili a řekli mu, že musí vysadit okamžitě novou, a zalévat ji každý den, nebo mu přestanou do hospody chodit vůbec a všude v okolních vesnicích rozhlásí, že to pivo ředí slanou vodou, ať už je to pravda, nebo ne. A pak si bude moct tu svou putyku zavřít. Bezoušek udělal, to, co mu řekli, přestal ředit pivo vodou, stal se přívětivějším a mně se dokonce omluvil.