Ostrov zakletého prince, část 2.

Klára se podivila. Co jí může Monika ještě chtít. Možná čeká, že jí popřeje hezké prázdniny a štastnou cestu.

"Co se děje?" zeptala se Klára nepříliž přátelsky.

"Co?" vypískla Klára.

"Říkám, aby sis vyzvedla zítra ve škole letenku. Před hodinou jsem si zlomila nohu, takže nemůžu nikam jet," oznamovala naštvaně Monika.

Kláře vypadlo sluchátko z ruky, ale to nevadilo, protože zraněná spolužačka už stejně zavěsila.

Klára ani nevěděla, jak se na letiště dostala, tak byla pohroužená do krásných představ. Cestu do Prahy ani nevnímala.

Na letišti se měla setkat se studenty z ostatních škol, kteří se soutěže zůčastnili a zvítězili v ní. Chvíli jí trvalo, než je našla.

Stáli v hloučku pod hodinami a hlasitě se bavili. Poznala je podle toho, že měli všichni stejné kufry. I ona měla takový. Dárek školství.

Nadechla se a přistoupila k nim.

"Ahoj. Já jsem Klára," představila se.

"Čau, takže jsme všichni. Jsem Andrea."

"Jana."

"Lucka."

"Patrik."

"Jedinej chlap, no alespoň se nebudeme bát."

"Jasně buchty. Všechny vás zachráním, až vás krab štípne do zadku."

na nějakou dobrodružnou výpravu. Jednoduše si padli do oka a Kláru brali jako sobě rovnou, i když se mezi nimi vyjímala, jako plevel mezi růžemi.

Blondýnka Andrea byla vysoká, s postavou modelky a obličejem jako panenka Barbie. Jana s Luckou, obě přírodní hnědovlásky, jen každá jiného odstínu, měly podobné účesy, střižené na mikádo. Rozdíl mezi nimi byl jen ve výšce. Zatímco Jana byla stejně vysoká jako Andrea, Lucka měla slabých sto šedesát centimetrů. Obě velmi hezké a pěstěné.

o trochu víc. Starostlivě se pak Andrei ptal, zda má při sobě dost pytlíků na zvracení.

"Ty jsi ale blbej," ohnala se po něm když zjistila, že si z ní utahuje.

Konečně seděli na svých místech ve druhé třídě. Všechny vedle sebe, jen Patrik měl místo v řadě za děvčaty. To jim ovšem nijak nebránilo v komunikaci.

"Hele, víš že moje ségra vyhrála tu soutěž vloni?"

"Fakt?"

"Jo a já si umanula, že to dokážu taky, aby mi ji naši pořád nedávali za vzor. A co ty? Dalo ti hodně práce být nejlepší

v anglině?" obrátila se Lucka na Kláru.

"No vlastně jsem tu ani neměla být. Vyhrála to jiná holka. Já byla druhá, ale zlomila si na poslední chvíli nohu a tak jedu místo ní."

"Tomu se říká smůla a pro tebe to bylo štěstí. Měla jsi kliku. To já jsem rozená smolařka."

"Nevěřím," smála se Klára. "Nikdo nemůže být větší smolař, než já."

"A proč?" vystrčil Patrik hlavu do uličky.

"Copak to na mně není vidět?"

"Ne," řekli všichni sborem.

Klára se ošila.

"Naši prostě nemaj prachy, já taky ne a podle toho vypadám já i celej můj život," posteskla si.

"Prachy nejsou všechno. Naši taky nejsou bohatí, ale já mám dobrý brigády, takže to celkem jde," mínila Andrea.

"Co blázníte, ženské. Pokud vím, tak nevíc peněz stojí ty vaše šminky, bez kterých se neobejdete. Proto jste pořád švorc. Klára nic takovýho sice nepoužívá, ale zato je na tom nejlíp, protože tolik neutratí."

"To jsi snad jedinej kluk, kterej to takhle vidí. Většinou je to tak, že když nemáš super ohoz, kilo mejkapu a každej týden účes od kadeřníka, nikdo tě nebere a nikoho nezajímá, jestli jsi chytrej, nebo máš jiný klady. Nejdřív se vždycky hodnotí slupka, pak teprve to ostatní a to ještě ne vždycky," ukončila Klára svůj dlouhý proslov.

"Má pravdu," podpořila ji Andrea, i obě holky.

Klára pookřála. Konečně jí někdo rozumí. Už si nepřipadala tak ušlápnutá.

Let byl dlouhý a tak si na chvilku zdřímla. Ani nepozorovala, že letí. Měla stejný pocit, jakoby seděla v nějakém luxusním autě. Ve skutečnosti už letěli nad oceánem.

Otevřela oči.

"Páni. Já vážně usnula," divila se Klára.

Zívla a protáhla se. Příliž se jí nechtělo opustit pohodlné sedadlo, ale když vystoupila z letadla, ospalost byla ta tam.

Okamžitě ji spolu s ostatními uchvátil dav. Měli co dělat, aby jeden druhého neztratili z dohledu. Všude kolem bylo tolik lidí.Tváře snědé, bílé i exotické většinou patřily turistům.

"Kam teď?" zeptala se Jana, sotva se vymotali z davu a ocitli se na ulici. Bylo tu tolik různých zvuků a hlasů, až se z toho Kláře točila hlava. Ale především tu panovalo nezvyklé vedro, oproti klimatizované hale, nebo středoevropskému pásmu. "Navrhuju vzít si taxíka a nechat se odvézt na pobřeží. A tam si najdeme nějaký vhodný místo k táboření."

"Promluvil chlap. Návrh je přijat."

Byl to domorodý chlapík kolem čtyřiceti a celou cestu vytrvale drmolil. Zřejmě si chtěl hrát na průvodce,

Jaké štěstí, že alespoň pochopil, kam chtějí pasažéři jet. Vysadil je daleko za městem, kousek od pláže. Stálo je to dvacet dolarů.

"To je nádhera," vydechla Klára, když spatřila stříbřitě lesklou vodní hladinu, táhnoucí se do nekonečna. Slunce už bylo nízko nad obzorem a barvilo se do oranžova. Skupinka prošla palmovým hájem a ocitla se na pláži.

"Pohádka mládeži. Tady bychom se mohli usadit. Pod těmi stromy. Je to dost daleko od břehu, příliv sem nedosáhne a rušit nás tu taky nikdo nebude. Hlaste se holky, která chcete se mnou spát ve stanu," hulákal Patrik a pobíhal po pláži,

jakoby ho uštkla zmije. Pak se vrátil a vybalil svůj stan.

"Takže nikdo?" zeptal se ještě pro jistotu. "Tím líp, aspoň budu mít víc místa. Jen aby vám nebylo smutno."

Klára se debaty a špičkování neúčastnila. Stála na břehu a vlny jí omývaly nohy. Dívala se, jak slunce pomalu klesá za obzor. Bylo to přesně jako v jejích představách, jen muž jejího srdce ji tu nepřivítal. Nebuď tak beznadějně romantická, napomenula se vduchu. Dostala chuť si zaplavat.

"Kláro, ty chceš nocovat pod širákem? Za chvíli bude tma. Nezapomeň že jsme v tropech," napomenula ji Andrea.

Měla pravdu. Klára rychle vytáhla stan, zručně ho rozložila a pak pomohla ostatním s přípravou ohniště. Ochladilo se,

ale u ohně bylo dobře. Všichni skromně povečeřeli.

"Je tu něco, čeho bychom se měli bát, Robinsone?" rýpla Jana Patrika do boku."Byl jsi všude možně, tak nás pouč."

"Kromě lupičů nám nehrozí nic," odpověděl sebejistě.

"Dnes to musíte vydržet. Slibuju že zítra vyměním vaše čtyři chaloupky za jednu velikou."

"To by bylo skvělý," jásaly holky.

"Bábovky. Tady nás nikdo nenajde. Ale ten maxistan vám seženu. Bude lepší, když zůstaneme v noci pohromadě."

Klára ve svém červeném stanu nemohla usnout. Snad to bylo novýn prostředím, nebo možná strachem z neznáma. Naslouchala šumění moře a praskání ohně. Nebála se zdejších lidí, ani zvířat, ale toho, co ji tu čeká. Celý zítřek měla v plánu strávit na pláži, prozkoumávat pobřeží a sbírat mušle. Ostatní si chtěli prohlédnout město a poznat zdejší kulturu, zvyky

a takové ty věci, které Kláru příliž nezajímaly. Nemohla se od moře odtrhnout. Vůbec si nedokázala představit, že by se měla za měsíc vrátit domů.

Slunce právě vycházelo, když se probudila. Nejdřív nevěděla kde je, ale pak si vzpomněla a blaženě se protáhla.

Zvenku slyšela hlasy svých spoludobrodruhů. Nejspíš si připravovali snídani.

Klára neměla hlad. Toužila po sprše, nebo aspoň po nějakém zdroji sladké, pitné vody. Rozhodla se ho později hledat,

ale teď si chtěla zaplavat v moři.

"Kláro, vstávej ospalče! Jdeme do města, půjdeš taky?" strčila jí Andrea hlavu do stanu.

"Nechce se mi. Využiju toho, že nejsme na turistické pláži a zaplavu si na Evu. Pak se pokusím najít podle mapy nějaký potok, abychom tu nelekli a mohli se vykoupat."

"A co když tady žádnej potok není?" starala se Jana.

"Já tady zůstanu s tebou," nabídla se Lucka. Nesnášela totiž dlouhé pochody, zvláště ve třicetistupnových vedrech.

A ve dvou se to lépe táhne.

"Nechce se mi plahočit do města," přiznala se Lucie, když osaměly."Jsem pohodlná a ráda lenoším. Však oni nám jídlo

a všechno co budeme potřebovat přivezou."

"Tvoje vlasy jsou nádherný," řekla Kláře z ničeho nic. "Jen by chtěly trochu upravit. Kdybys chtěla, ostříhám tě. Umím to."

"Díky. Snad později. Tedˇsi půjdu zaplavat."

Klára se svlékla, ale plavky nehledala. Kromě Lucie tu nikdo nebyl a před ní se nestyděla.

Voda byla božská. Přesně taková, jak si ji představovala. Plavat uměla skvěle.

"Mám hlad, jako vlk."

"Podívej se na tu mapu," řekla Lucce, když obě posnídaly.

jestli tu chceme měsíc vydržet."

"Hm, ale jak to řekneme ostatním. Jistě se vrátí až večer," obávala se Lucie.

Klára se zamyslela.

"Chceš v tom horku pochodovat po pláži?" zděsila se Lucka.

"Je to nanejvýš šest, maximálně sedm kilometrů," uklidňovala ji Klára.

Pochod po písku ji vůbec neděsil. Udržovala se v kondici a výlety zbožňovala.

Lucka byla z jiného těsta. Chodit někam pěšky nebylo její gusto. Výpravy do neznáma k smrti nenáviděla, zvláště když bylo třicet pět stupnů ve stínu.

"Ne, ne a ne. Nehodlám spáchat sebevraždu a dobrovolně umřít na dehydrataci."

Klára bezmocně rozhodila rukama.

"Vždyť jsme v tropech. Bude horko až do večera a taxíky tady nejezdí, ale jak chceš. Půjdu tedy sama a ty tu můžeš počkat na ostatní a hlídat tábor. Já připravím nové tábořiště a označím cestu, abychom nezabloudili, až bude tma."

"Skvělej nápad. Hlavně buď opatrná a vem si sebou dost pití,"poradila Kláře.

Poslechla a vzala si pět plechovek džusu a nějaké ovoce.

"Neboj. Půjdu lesem a když mi bude teplo, vykoupu se v moři. Ale už abych šla. Bude poledne."

ale hustý porost ji chránil před sluncem. Asi po hodině chůze ji stezka vyvedla ven z lesa opět na pláž. Zorientovala se podle mapy. Odhadla, že má před sebou ještě necelé tři kilometry, které bude muset urazit pískem. Les tu byl už příliž hustý.

Klára zjistila, že tím směrem jsou jen útesy a skaliska. Pláž, na kterou měla namířeno byla poslední před řetězcem skalních útesů, které se táhly po druhé straně ostrova.

Jsou daleko. Nemohou vidět, že se koupe bez plavek, ani kdyby měli dalekohled.

Když vylézala z vody, našla nádhernou mušli. Velikou, krásně tvarovanou. Ale okolnosti, za kterých ji objevila už tak příjemné nebyly. Lastura vyčnívala z vody svým nejostřejším hrotem a Klára na něj šlápla. Výstupek se jí zapíchl

do chodidla, ale naštěstí ne moc hluboko, takže mohla s menšími obtížemi pokračovat v cestě. Mořská sůl jí ranku dokonale vydezinfikovala. Stačilo jen ji ovázat čistým kapesníkem. Lasturu schovala do batohu. Po další hodině chůze zase našla lesní stezku. Čím déle šla, tím více se pláž zužovala, až nakonec úplně zmizela. Klára se podivovala různým druhům vegetace

a také rozmanitým zvukům. Křik, zpěv a cvrlikání bylo v tuhle denní dobu obzvláště intenzivní. Ale zvykla si na to.

Kráčela dál a přitom nezapomínala zanechávat značky na každých deseti metrech, i když zde nebylo v podstatě jak zabloudit. Jednotvárná činnost ji unavila, takže byla ráda, když dorazila k cíli. Pláž se znovu rozšířila a táhla se dobrých

200 metrů, až k prvním útesům.

Nádherný místo, řekla si Klára polohlasem. Několik desítek metrů hlouběji v lese našla také potok. Zřejmě pramenil nedaleko. Jeho koryto nebylo příliž široké, ale stačilo. Voda byla dokonale pitná, o tom se Klára přesvědčila.

Sladký džus jí už šel na nervy. Měla po něm ještě větší žízeň. Napila se tedy vydatně z potoka a pak se vrátila na pláž.

Byla opravdu kouzelná. Dokonale izolovaná od okolního světa. Klára zde měla pocit, že je jediný člověk na světě.

Mrkla na hodinky. Dost času. S návratem nemusí pospíchat. Rozhodla se prozkoumat podivnou jachtu zblízka a začala šplhat na útes. Ve výšce zhruba pěti metrů uviděla plošinku. Odtud bude mít skvělý výhled Ale než stačila svůj plán uskutečnit, zaslechla vrčení. Bylo stále silnější a připomínalo helikoptéru. Pak uviděla motorový člun. Vynořil se ze zátoky a mířil k ní. Rozeznala na palubě čtyři lidi. Mávali na ni.

To je přece Patrik s holkama, dovtípila se. A kde pro pána vzali člun?

"Tak jsme tady. Klika, že jsme tě našli."

"A já si dala takovou práci se značkama," povzdychla si Klára.

"Budou se ještě hodit. Člun musíme zítra vrátit. Ale vezeme zásoby na půl roku. Je to tady fakt skvělý."

"Páni a ta nádherná jachta," rozplývala se Jana.

"Jo. Vypadá jako zakletá," podotkla Klára.

Patrik s pomocí holek vybalil obří stan.

"Říkala jsem si, že kdyby byl ještě větší, dal by se tam pořádat cirkus," smála se Andrea.

Klára zavrtěla hlavou, protože blondýnka už měla na sobě zase jiné oblečení.

Ta holka se snad převlíká každou hodinu, pomyslela si s úsměvem. No vždyť každý má nějaké ty mouchy, i když si myslí

že je úplně normální. Se stanem se lopotili půl odpoledne. Byl opravdu obrovský. Jak pro polní kuchyni a rozdělený na dvě části. V zadní si děvčata zařídila ložnici a přední velkoryse přenechaly jedinému mužskému členu výpravy.

"Máme taky vařič a pár hrnců. Moře konzerv, suchary a ovoce. Jo a taky chladničku."

Klára si uvědomila, jak asi muselo být tohle vybavení drahé a styděla se, že na něj mohla přispět jen tak malou částkou.

"Co je ti?" všimla si Andrea její zamlklosti.

Klára se jí svěřila, ale ona mávla rukou.

"Můžeš tedy pro všechny vařit, když tě to tak trápí."

"To bych mohla, jen nevím, jestli to co uvařím bude poživatelné," souhlasila Klára a dál se o věci nemluvilo.

Prozatím upustila od svého plánu podívat se, co je za útesem, u kterého kotví záhadná loď. Nedalo jí to spát.

Zaposlouchala se. Zdálo se jí, že slyší tlumené rány. Údery v pravidelných intervalech, potom ticho, ale za chvíli znovu bouchání.

Co to sakra je? Zvuky jakoby přicházely zpoza útesu, ale krk by za to nedala. Nebo snad z jachty?

To Klára nedokázala rozeznat.

Jejich půjčený člun kotvil u břehu. Klára se na něj několikrát podívala. Sváděla ji myšlenka vyjet si na něm na průzkum

a přijít věci na kloub. Samosebou neměla ani potuchy o tom, jak se řídí motorový člun. Nicméně věřila, že to není nic složitého. Naučila se řídit auto, člun zvládne taky.

Vydala se tedy k plavidlu a vlezla dovnitř. Řízení jí ani v nejmenším nepřipomínalo automobil, ale snadno pochopila

Nikdo tam není, ujistila sama sebe a vypnula motor. Nechala se unášet setrvačností a vlnami až k lodi.

Moře bylo nádherné a klidné. Rozhodla se, že s návratem nebude pospíchat hned po té, co ve člunu objevila krabici sušenek, láhev s vodou a krém na opalování. Klára usoudila, že by nebylo špatné svléknout se do plavek, pohodlně se natáhnout

a chytat bronz alespoň půl hodinky. Pak se vrátí do tábora k ostatním.

Uvelebila se na dně člunu a zavřela oči. Stále nemohla uvěřit tomu, že je opravdu tady. Na místě, o kterém sní snad každá romantická duše. A Klára byla velmi romantická. Zde byla v ráji. V tom, který si vysnila. Skutečnost však byla mnohem hezčí. Cítila slunce, svěží mořský vánek a nekonečnou pohodu. Zapomněla na čas, i na to že se má vrátit.

_