Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOstrov zakletého prince, část 3.
Autor
chicoria
Pocit, který v člověku vyvolává východ slunce na pláži nelze popsat. Současně se sluncem se probouzí i život v lese. Tisíce hláskù se rozkřičí a rozezpívá, jakoby se chtěly vzájemně překřičet.
Jako první, tento ranní koncert probudil Andreu. Protáhla se a vyhrabala ze spacáku. Zjistila že ostatní ještì spí, jen Klářin spacák byl prázdný. Ranní ptáče, pomyslela si Andrea o nepřítomné kamarádce. Docela si tu nepříliž hezkou holku oblíbila. Klára byla podle ní správná, jen trochu zakomplexovaná. Andrea byla ale přesvědčená, že kdyby měla Klára trochu víc sebevědomí, stal by se z ní někdo úplne jiný.
Vyšla před stan a rozhlédla se. Klára nikde a také člun byl pryč. Ještě ho však zahlédla daleko na moři a na něm Klářinu nazrzlou hlavu. Uklidnila se. Obavy, že by člun někdo ukradl se rozplynuly a tak se vrátila do stanu, kde málem zakopla
o spícího Patrika. Ostatní se právì probouzeli.
"Vstávejte, ospalci. Jdeme chytat bronz."
"Chytat? To je dobrý akorát pro holky. My chlapi, drahoušku, chytáme bronz při práci," ozval se Patrik.
Je k sežrání, když je rozcuchanej a rozespalej, napadlo Andreu. Ona sama už byla upravená a oblečená.
"Tak to abys šel sbírat dříví na večerní táborák," popíchla Patrika.
"A co kdybys mi pomohla, blondýnko, nebo se bojíš o svoje umělý nehty?" zašklebil se.
"Cože?" vybuchla Andrea, až sebou Lucka škubla.
"Ty nehty jsou pravý, abys věděl."
"Pomoc, chce mě bít," zavyl Patrik a s Andreou v patách vyběhl ze stanu.
Jana s Lucií se rozesmály, když viděli, jak se ti dva honí po pláži a škobrtají přitom v písku.
Co se škádlívá, to se rádo mívá, shodly se.
Bylo skoro poledne a všichni čekali na Kláru. člun už nebyl vůbec vidět, jen jachta pořád kotvila na stejném místě.
"Třeba jsou to vážně pašeráci, nebo drogoví mafiáni a Klára jim padla do drápù."
¡"Nebud paranoidní," okřikl Patrik Lucii a podal jí dalekohled.
"Koukám na ni celý dopoledne a vůbec nikdo tam není."
"Mùžou být v podpalubí ty chytráku."
"Celý dva dny? To pochybuju."
Ve čtyři odpoledne už všichni jaksepatří znervózněli. Začali se o Kláru bát. Bylo třeba vrátit člun, to Klára věděla
a přesto ještě nebyla zpět. Nebyla nezodpovědná, takže to mohlo znamenat jen jediné. Že se jí něco stalo.
Jako první to nadhodila Jana.
"A co budeme dělat?"
"To nevím. Civilizace je odtud pěknì daleko, těžko se dovoláme pomoci."
Všichni svorně pokrčili rameny a pak se jako na povel zadívali jedním směrem. Směrem k jachtě.
"Myslíte na to samý co já, holky?" zeptal se Patrik nakonec.
"Jako že Klára je na té jachtě?"
"To těžko, ale někomu ta kocábka jistì patří a ten někdo musí být poblíž."
"Jo, třeba teroristi, mafiáni a vrahové. Nebo taky obchodníci s děvčaty," mínila Lucie.
"Máme snad na vybranou? Doplavu k jachtě a porozhlídnu se tam," rozhodl se Patrik.
"Je to daleko. Tam nikdy nedoplaveš," starala se Andrea.
Pocítila strach o toho bláznivého kluka. Musela si pøipustit, že je jí víc než sympatický. Ale rychle takové myšlenky zahnala. Má přece přítele už víc než rok. Dokonce mluvili o svatbě a Andrea se zděsila nad tím, že si na Petra za celou dobu zdejšího pobytu ani nevzpomněla. A to proto, že poznala Patrika Veselého. A že veselý opravdu byl, to se muselo nechat.
A docela fešák. A ty dobrácké, šibalské oči, mnohem modřejší, než moře.
Zrudla, protože si až ted uvědomila, že do těch očí už hezkou chvíli nestoudně zírá. Poroboha není přece už žádná patnáctiletá pubertačka, aby se zamilovávala na první pohled. Jistě si něco namlouvá. Je to jen chvilkové pobláznění, prázdninový románek. Vlastně jakýpak románek. Patrik jí ani v nejmenším nedal najevo, že by měl o něco takového zájem. Ani se na ni nepodíval, když odpovídal:
"Nějakých pár set metrù mě nemůže zviklat. A moře je klidný. Jdu na to, držte mi palce."
Tři dívky osaměly na břehu a sledovaly vzdalujícího se plavce.
Andrea si zhluboka povzdychla a Lucie odešla zpìt do stanu, dospat do jedenácti tak, jak byla o prázdninách zvyklá.
Jana zůstala na pláži a pozorovala. Nikoli obzor, ani Patrika. Byl to zlý, nenávistný pohled ženy, která žárlí a Jana jím obdařila dívku, kterou považovala za sokyni. Blondýnku Andreu.
_
Zvedl se vítr. Vlastnì už foukal delší dobu, ale ted zesílil natolik, že se malý člun rozhoupal. Tak, že se málem překotil. Nezvyklý pohyb probudil dívku, odpočívající na palubě. Nejdříve nevědìla co se děje. Probrala se řádně, až když se člun naklonil a vlna se přelila přes okraj dovnitř.
"Ah, co to je?" vyskočila.
Motorový člun byl plný vody, která Kláru nepříjemně studila na sluncem rozpáleném těle. Podívala se na oblohu. Bylo pořád krásně, jen na obzoru se začaly kupit bílé mraky. Jen se zvedl vítr. Ale něco nebylo v pořádku. Proud ji zanesl daleko
na moře, zatímco spala. Nevěděla, kterým směrem je břeh, protože na něj nedohlédla.
Klára se zmateně rozhlížela. Voda, všude voda, ze všech stran jen voda a ani kousíček země. Jak jen mohla usnout?
Taková nezodpovědnost. Nemá námořnických zkušeností ani co by se za nehet vešlo a docela klidně si tu tluče špačky,
jako kdyby ležela doma v posteli. Co ted bude dělat? V první řadě si zakázala panikařit. Její snaha zorientovat se, skončila fiaskem.
Teoreticky by se měla vydat opačným směìrem, než jakým putuje slunce, ale jak by to mohla poznat, když bylo kolem poledne a slunce nemělo v plánu přiklonit se během několika následujících hodin k nějakému tomu obzoru. Jak dlouho
tu může vydržet? Jaká je šance, že ji tu někdo najde? Jistě tu fungují pobřežní hlídky, ale to může trvat věčnost,
než ji tu objeví.
Klářin problém byl v tom, že měla asi jen litr a půl vody a žízen pořád větší. Nebylo divu, vždyť už je na přímém slunci hezky dlouho. Neškodilo by, trochu se ochladit ve vodě. Příliž neváhala a ponořila se do chladivého moře až po krk. Zaplavala si okolo člunu a hned jí bylo líp. Ale ne o mnoho. Starost jak se dostane zpátky jí tížila minutu od minuty více.
O dvě hodiny později už byla zoufalá. Voda jí došla před chvílí a nic nenasvědčovalo tomu, že ji v nejbližší době někdo najde. Jedinou šancí je, že ji spolutáborníci nechají hledat. Ale i to může trvat ještě několik dalších hodin.
"Pomoc," zkusila zakřičet Klára. Ve skutečnosti si ale namyslela, že by to pomohlo a někdo ji uslyšel. Zadělala si na pěkný malér. A to hned druhý den prázdnin. Moře jí už dávno nepřipadalo tak báječné. Pro dnešek měla vody po krk.
Alespoň té slané.
Zdálo se jí, že už je na člunu asi sto let, ale hodinky jí řekly, že to ještě není ani půl dne. Byla rozhodnutá vypadnout odtud hned, jakmile zjistí, kterým směrem je pobřeží. Za dobu, co tu nečinně čeká, ji mohl proud odnést ještě dál.
Do háje, kdyby tu byl alespoň dalekohled, zatoužila Klára po dalších třech hodinách. Byly čtyři odpoledne a ona začala pocitovat mučivou žízeň. Slunce ji vysušovalo, takže většinu času trávila ve vodě. Přitom se držela záchranného kruhu, připevnìného k člunu. Bylo to i tak nepříjemné, protože vítr zesílil ještě o něco víc. Vlny se nadouvaly
a Klára si už několikrát lokla slané vody. Ale snášela to raději, než nepříjemné horko a sálavé sluneèní paprsky.
Jistě jsem už pěkně spálená, pomyslela si. Voda byla přece jen studená a tak musela čas od času vylézt do člunu a ohřát se.
Za pár doušků pitné vody by byla ochotná i vraždit. Nemohla pochopit svou bezmeznou hloupost, že s vodou trochu více nešetřila. Teď se bála a bylo jí špatně od žaludku. Ale co ji děsilo nejvíc, bylo rychle se měnící počasí. Ze slunného odpoledne už nezbylo skoro nic. Do konce se zdálo, že se blíží bouřka. Viděla jich spoustu ve filmech a také kolik lidí se při nich
na volném moři utopilo. A ona rozhodně nechtěla být mezi nimi. Doufala, že jí není souzeno zemřít na místě, kde si tolik přála být.
Otřásla se, pro změnu zimou. Oblékla se a zabalila do teplé deky. Každou minutou se víc a víc stmívalo a ukázaly se první blesky.
"Co budu dělat? Co jen budu dělat?" naříkala tiše.
Spustil se liják a vlny prudce smýkaly člunem sem a tam. Klára se křøečovitě držela a modlila, aby se člun nepřevrhl.
Raději se rychle navlékla do záchranného kola a schoulila se až na samé dno člunu, kde byla alespoň částečně chráněna
před větrem.
Blesky křižovaly oblohu, jako o závod a hromy byly přímo ohlušující.
Takhle nějak vypadá peklo, pomyslela si Klára, ale to už se přihnala obrovská vlna a člun převrátila.
_