Sekta

ještě jeden sen...

Neměl jsem na ten vandr jezdit sám, věru neměl. Ale když já to tak rád. V přírodě je nejlépe člověku samotnému. Samozřejmě - dá se vyrazit taky s kámošem, ale jak jste tak pořád spolu, může se snadno stát, že si začnete lízt na nervy a když se pak vrátíte - hezky každej po vlastní ose - tak už z vás nejsou kámoši. Taky to jde s babou (nebo s klukem - to podle každýho gusta, že), ale to je venkoncem taky o ničem. Taková píchačka pod širákem je sice lepší než drátem do oka, ale vandr to není, to ať mi nikdo neříká. A pak sou samozřejmě takový ty hromadný vandry - čtyři, pět lidí a víc. Všichni víme až moc dobře, jak to probíhá - nejdřív to třeba i docela jde. Určí se směr, vyrazí se, a hezky se šlape, u toho se rozpráví, pohoda. Jenomže večer se zaleze někam do knajpy a všichni se zmrskají jak klokani. Jasně - proč se tu a tam s kamarády hezky neožrat, nic proti. Ale pořádnej vandr to stejně není.
Jenom když člověk vyrazí sám, si to doopravdy užije. Kráčí si to hezky lesem a nikdo mu nekrmí uši ňákýma přiblblýma historkama, fórama nebo snad nedejžtopánbůh světovýma názorama. Kdepak. Jenom sluníčko svítí, ptáčci pípají, mouchy bzučej a cvrčci cvrlikají. Nádhera.
A tuhle to bylo taky tak. Vystoupil jsem z lokálky na takovým tom malým nádražíčku, v bufáči si dal jedno točený na posilněnou a pak už si hodil usárnu na záda a vyrazil vstříc modravým dálkám.
Ten les byl starej. Borovej. Nádherně voněl pryskyřicí, bedlama a medem. Půda tu byla taková hodně písčitá, pokrytá vrstvou jehličí. Šlo se po tom jak po ňákým měkoučkým polštářku. Tož jsem si zul kanady a jenom tak se procházel a nechal se šimrat na chodidlech. Občas jsem si jenom tak sed do trávy, opřel záda o kmen a liboval si. Nikam jsem se nehnal. Proč taky? Proč bych se trmácel někam jinam, když tady bylo tak hezky? Kousek po poledni jsem si otevřel pikslu lančmítu, hezky si ho nakrájel na chleba, k tomu cibulku, navrch rajcovadlo - královská hostina. V tom nejvelkolepějším paláci na světě! Zapil jsem to vodou z čutory a dál se jenom tak poflakoval.
Zhruba ve čtyři jsem si řek, že už je tak akorát na čase, abych to stihl do setmění k zřícenině. Ještě jsem tam nikdy nebyl, ale kámoši se dušovali, že to tam je k přespání naprosto super.
Dorazil jsem tam šouravou chůzí asi v devět. Už se smrákalo. Takhle podvečer to tam na mě působilo trošku stísněným dojmem - ty zubem času vyhlodaný zdi, okna do nikam a tak. Ale já byl zvyklej. V lese je to k večeru vždycky drobátko strašidelný. Jednou se mi takhle podařilo přijít na nějaký velký rojení světlušek. Vypadalo to jak lampiónovej průvod nebo co - všude samý světýlko. Úžasný pohled. Jenom jsem čekal, kdy na mě odněkud vyjukne nějaká ta rusalka nebo trpajzlik.
Dneska to ale na světlušky nevypadalo. Bylo už po sezóně. Dojedl jsem lančmít, napil se z čutory, ustlal si v takovým skrytým dolíčku pod hlavní věží a zahleděl se na hvězdy. Tu a tam škrtla o oblohu létavice, taky nějaká ta družice si to tam pomaličku šinula. Možná byla špionážní a právě mi snímala ksicht. A co má bejt? Kdo si na mně co veme? Z otvoru ve věži vylítnul každou chvilku netopejr, zaklikatil se mi hezky nad hlavou a zmizel někam mezi stromy. Tak jsem se hezky kochal tou krásou všude kolem, kochal, kochal…

Dupání. Šelesty. Hlasy. Temné, zpěvavé. Namáhavě jsem otevřel zalepené oči a snažil se rozkoukat. Po omšelých zdech poskakovala světýlka. Skučení. Tiché, ustrašené, prosebné. A - támhle jdou. Oděni v jakási hrubá šedá roucha, všichni do jednoho bosí, v sevřených čtyřstupech, v několika řadách za sebou, v rukou planoucí smolnice. Jen zhruba uprostřed byl útvar narušen - někoho tam vlekli mezi sebou. Nebránil se. Jenom tiše, vystrašeně a prosebně skučel. Zvolna a za táhlého, tichého zpěvu sestoupili do sklepení. Uf! Ještě že mám tak rád noční oblohu! Co by se tak asi stalo, kdybych si ustlal tam? Potichu jsem se vyhrabal ze spacáku a opatrně se přiblížil k okénku. Už byli všichni uvnitř.

Ten, kterého předtím táhli, teď ležel na zádech uprostřed místnosti. Odevzdaně. Skučet však nepřestával. Ostatní se znova semkli v zástup. Mlčeli. Ticho bylo nyní porušováno jen strachem ležícího. Pak začali - byla to tentokrát jiná píseň. Ještě temnější, rytmická. Pomalu se dali do pohybu. Bosýma nohama dupali do rytmu písně. Přešli přes ležícího, otočili se, a znova. A ještě jednou. Pak se zase v tichosti seskupili u vchodu do sklepa. Na zemi po nich zůstaly krvavé šlápoty a uprostřed… neidentifikovatelná krvavá masa.

Blejt se mi chce. Hlava odmítá přijmout realitu. Nepochcal jsem se náhodou? Jo. Ale hlavně ať už odejdou! Ať zmizí! Ať se můžu neprodleně zdekovat a pelášit odsud co nejdál. Co tam ještě dělaj? Proč nejdou? Na co ještě čekaj? Někdo mě uchopil ze zadu za paže...

---