OSTROV OBSIDIÁNU A SÍRY

Jako maturitní otázku z chemie jsem si vytáhla síru... Když jsem vyjmenovávala oblasti na Zemi, kde se síra vyskytuje, ani se mi nesnilo o tom, že někdy takové místo navštívím. A přece...

OSTROV OBSIDIÁNU A SÍRY

Tak bychom mohli nazvat nejjižněji položený ostrov Liparského souostroví Vulcano.

7. června 1998 v dopoledních hodinách vyplouváme s dcerou na lodi z přístavu Milazzo k Vulcanu. Opět na moři a vstříc ostrovu zrozenému ohněm.. jsem očarována barvami moře, oblohy a přibližujícího se ostrova a tak maluji bleskový akvarel. Za chvíli budeme na místě.

Vystupujeme z lodi a jdeme si prohlédnout pobřeží, obdivujeme malé vulkanické kamínky, které jsou již vyhřáté sluníčkem. Je mezi nimi také černý obsidián, poprvé se s ním setkávám ve volné přírodě. Několik kamínků pečlivě uložím do baťůžku podobně jako kamínky z Vesuvu nejen pro sebe, ale také pro své známé, kteří se sem nikdy nedostanou. Opět maluji a zároveň obdivuji ladné tvary sopky.
Přemýšlím nad tím, kolik energie ze sebe vydala Země, než se objevil tento ostrov nad hladinou moře a vyrostl do výšky téměř 400 m.

Vydáváme se s Adži k sirnému jezírku, které najdeme velmi snadno podle "vůně". Jdeme tedy přímo "po nose". Následuje koupel v jezírku a mazání těla jemným bahnem. Voda je teplá a místy horká, protože je ze země neustále vyhřívána sopečnými plyny (fumarolami). Podařilo se mi dotknout se patou fumaroly - první setkání s dechem Vulkána. Dělám si z toho legraci, i když to dost pálí. Koupel v jezírku je příjemná a po ní následuje osvěžení v moři. Naší pozornosti se těší nádherně barevná skála s převládající krémovou a žlutou, ale také oranžovou a světle i tmavě červenou. Slunce hladí skálu a rozehrává její barvy do tónů flétny....
Nikam nespěcháme, potulujeme se po okolí, obdivujeme kameny, posedáváme, nasáváme tu jedinečnou atmosféru. Výstup ke kráteru odložíme na druhý den.

8. června 1998 Saluto Vulcano!
Napřed jdeme serpentinami popelovou cestou, která je strmější než cesta ke kráteru Vesuvu. Zpočátku je lemována rostlinami. A já mám možnost srovnávat rostliny na Vulcanu s rostlinami na Vesuvu... Na Vesuvu byla vegetace různorodější, byly tam stromy, na hranici lesa zejména borovice, v nižším pásmu pinie a listnaté stromy. Květena byla barevnější (žluté, růžové,fialové květy). Na Vulcanu jsou rostliny nižší, většinou keře, které jsou velmi husté a často zespodu suché. Jejich listy jsou tužší a úzké. Z barev jednoznačně převládá žlutá. Usuzujeme, že na Vulcanu je daleko méně vláhy než na Vesuvu.

Vegetační pásmo končí v určité výšce a je vystřídáno pásmem šedého popela a dále následuje velmi světlá hornina, typická pro Vulcano (ryolit) a poblíž kráteru je opět popel. Úsek tvořený světlou horninou je značně nerovný s rozbrázděnými koryty. Prší tu asi málokdy, ale když už, tak to stojí zato. Voda se pak valí dolů a postupně hloubí koryta.

Přestože chodím o francouzských holích, jde se mi dobře, i když někde po čtyřech nebo po kolenou, Adži mi drží hole. Mám výbornou náladu. Cvičit v tělocvičně je pro mě strašná nuda - ráz dva, tři, čtyři na žíněnce a dívat se do stropu. Na svahu sopky je sice také ráz, dva, tři, čtyři - levá ruka, pravá noha, pravá ruka, levá noha, klek, sed a znovu, ale je to úplně něco jiného, kolem mě kamení, rostliny, popel, nade mnou jasné nebe, slunce a dole je moře.. Cítím tu veliké spojení s přírodou a se Zemí... Fyzička pracuje skvěle....
Sluníčko nás spaluje zvenčí a mě spaluje žár i zevnitř. Sama si teď připadám jako sopka - mám v sobě sílu, energii i oheň. A do toho, ty to dokážeš, podívej, co jsi vylezla! Postupujeme pomalu, pouštíme s úsměvem turisty...
Poslední popelový úsek a jsme nahoře - Viktória, Viktôria, zvolám radostně a zvednu hole...

A jsme na hraně kráteru, z jehož stěn vycházejí ma mnohých místech fumaroly a nejvíce podél nádherné pukliny, kde se usazuje síra, zvláště pěkné jsou větší kameny potažené sírou. A já si vzpomenu na svoji maturitu... Jsem nablízku největším laboratořím Země, které mě tak vlídně přijímají... Je to další vzácný okamžik v mém životě.

Sledujeme dech Země, kouř vycházející z puklin je mírným vánkem srážen dolů a hladí povrch... síra se sráží, usazuje, reaguje s dalšími prvky... A já se vracím ve vzpomínkách do doby svých studií...

Pozdě odpoledne scházíme dolů a vracíme se k lodi s úžasnými dojmy.
Sedíme na lodi, sluníčko se kloní k obzoru. A symfonie zlatých, fialových a modrých barev se rozehrává a já beru znovu do ruky svůj nástroj a snažím se tu symfonii zachytit, než dohraje....

---