Ostrov zakletého prince, část 19.

Nebyl to sen, když se mu zdálo, že se někdo dobývá do jeho domu. Byl už totiž úplně vzhůru a modrá žárovka umístěná

na jeho nočním stolku stále blikala a tichounce bzučela.

Ricardo Valdez se vyškrábal z postele a odblokoval hlavní vchod, aby návštěvník mohl dovnitř.

Znal i ji, ale nemohl si vzpomenout odkud.

Oblékl si župan a odbelhal se do výtahu, aby mohl sjet o patro níž do salonu, jak s oblibou říkal svému obývacímu pokoji.

Hosté už tam na něj čekali.

"Už mě nepoznáváš, Ricku?" usmála se na něj.

V tu chvíli mu svitlo.

"Jane! No ano. Máš jiný účes, že?"

"Tak trochu. Jak se máš?"

Ricardo Valdez se podrbal na hlavě.

"Přišli jsme tě pozvat na svadbu," vložil se do hovoru Tonny, "příští týden se bereme."

"Blahopřeju. Tak si sedněte a dejte si něco k pití," zval Ricardo své hosty a sám se podivil, jak upřimně to myslí.

"Tak přijdeš?" zajímala se Jane.

Ale pro něj by to znamenalo jen oživení dávných bolavých vzpomínek na Mariu Alejandru. Ten den, kdy si ji bral měla

na sobě nádherné bílé šaty s vlečkou a dlouhý závoj. Vypadala jako bytost z jiného světa.

Mladý pár zpozoroval jeho rozpaky.

"Bude to malá svadba, jen nejbližší přátelé," řekl nakonec Tonny.

"Myslím, že bych se tam moc dobře neyjímal s těmi berlemi." řekl Ricardo neutrálně.

Náramně ho svrběl jazyk. Tolik se chtěl zeptat, jestli přijela taky Claire, ale nakonec to neudělal. Usoudil, že kdyby přijela, jistě by přišla s Jane a Tonnym. Měl by se sakra alespoň zeptat, jak se jí daří. Anebo ne?

"Příští týden, hm. Dám vám včas vědět. Ještě nevím, jestli budu moct přijít."

"Dobře. Budeme se těšit."

Jane i Tonny odložili své skleničky a chystali se k odchodu. Ve dveřích výtahu se Jane ještě otčila.

"Claire tě moc a moc pozdravuje," stačila říct, než se dveře výtahu zavřely.

Tak vida. Přece jen se něco dozvěděl. Že si na něj Claire občas vzpomene. No proč ne. Vždyť on na ni také myslí.

Ale ještě stále neví, jestli přiletěla s Jane, nebo ne.

Najednou ho přepadl pocit, že to potřebuje nutně vědět.

Vymrštil se z barové stoličky s obdivuhodnou hbitostí, popadl berle a hnal se k výtahu.

"Do háje," zaklel, když se jedna berle zachytila o perský koberec a on přistál ve výtahu na břiše.

Ale to nic, jen když se veze.

Když se vybelhal na terasu, hosté právě nastupovali do člunu.

"Jane!" zavolal co nejhasitěji.

Dívka na člunu se na něj otočila.

"Nepřiletěla s Tebou Claire?"

Jane jen zavrtěla hlavou a zamávala. Na tu dálku rozhodně nemohl vidět, jaký spokojený usměv jí přelétl po tváři.

Měl by na tu zatracenou svatbu jít a vytáhnout z nevěsty ještě pár informací o Claire.

Nahoře ve své ložnici zamířil ke skříni podívat se, zda tam ještě stále visí jeho sváteční oblek.

-

Starší žena v květované zástěře a výraznými kruhy pod očima se opřela o lakovanou skříň a dala ruce v bok. Výraz její tváře bylv nečitelný, když pozorovala svou dceru.

Dívka ležela na posteli, s očima upřenýma do stropu, jakoby se skrz něj snažila dohlédnout až do samého vesmíru. Rezavé vlasy měla ledabyle rozhozené po polštáři.

"Tak co je to s tebou, děvče. Ležíš tady jako mrtvá už pátej tejden. Asi jsi na té Havaji chytla nějakou neznámou tropickou nemoc. Kdy nám konečně povykládáš, jak ses tam měla, ha?"

"Mami, prosím. Vůbec teď na to nemám náladu."

Klára Berková se znechuceně posadila na posteli a upřela na svou matku zoufalé oči.

"Jana se dneska vdává," povzdychla si. Samozřejmě věděla, že její matka nemá ani páru o tom, kdo je Jana a kdo Tonny,

ale bylo jí to fuk.

Vzápětí se Kláře vybavil Andrein dopis. Dostala ho před týdnem, současně se svatebním oznámením. Andrea Pešková

a Patrik Veselý znamují, že se dne bla bla bla. bla bla bla.

Samozřejmě dostala i pozvání.

Vůbec se jí nechtělo, ale Andrea v dopise psala, že s ní potřebuje nutně mluvit. O čempak asi? Teď už jen chybělo, aby jí svatební oznámení poslali Lucie s Petrem a idylka by byla dokonalá. Ať žijí prázdninové románky a šťastné konce.

"Pojď se alespoň najíst," vnucoval se do jejích myšlenek matčin hlas.

Jídlo. K čemu?

Vzpoměla si, jak Rickovi chutnal její guláš. Hltal, až mu praskalo za ušima. Musela se té vzpmínce zasmát, ale jen na chvilku.

a bude s ním šťastně a spokojeně žít až do smrti. Nemůže jí zazlívat, kdyby zapomněla.

Ale ty sny, ach ty sny. Měla je opět.

Kráčí po pláži a tam se setkává s mužem svých snů. Jenže on už není bez tváře. Nabyl zcela jasné podoby. Je to Ricardo Valdez. Bere ji do náručí a říká, jak moc ji miluje. Ale když ho chce políbit, zmizí a ona se probouzí frustrovanější

a zdeptanější, než když šla spát.

Jasně že potom nemá náladu na nic. Jen ležet a vzpomínat a pokud možno unikat realitě, jak to jen jde.

V kuchyni spořádala polovinu své porce na talíři a až potom ji napadlo podívat se co to vlastně jí. Těstoviny s tomatovou omáčkou. Hm, Dobré. Ricardo je taky rád, se spoustou sýra.

"Kam to zase koukáš?

"Já, nikam."

Pan Berka znechuceně odložil vidličku.

"Tady je zábava, jak na pohřbu. Kde jsou ty časy, kdy jsme si u večeře povídali."

Jeho manželka na něj vrhla nevraživý pohled.

"Kde jsou ty časy, když jsme se ještě scházeli u večeře všichni?"

Opět nastalo ticho, které rušilo jen cinkání příborů a funění Klářina otce.

Večeře se chýlila ke konci, což bylo dobře, protože Kláru opět přepadla nepřekonatelná touha po samotě. Nutkání schoulit se do svého nalého světa krásných vzpomínek a zůstat tam pokud možno do konce svého života.

_

Dveře se otevřely a z ordinace ženského lékaře vyšla blondýnka s mnoha papíry a letáčky v ruce. Mladík čekající už přes půl hodiny v čekárně vyskočil ze židle a plný očekávání k ní přistoupil.

"Tak co, jak jsi dopadla?"

Dívka se zatvářila skepticky.

"No jak asi. Jen se podívej, co jsem všechno vyfasovala."

Patrik Veselý vzal do ruky letáčky a prohlížel si je. Poučení pro budoucí matky. Jak se správně chovat v těhotenství atd.

Patrik chtěl udělat totéž, ale Andrea ho rázně odehnala.

"Nech toho. Musím si rozmyslet, co dál."

"Snad si to nechceš nechat vzít?" obořil se na ni tiše Patrik na nemocniční chodbě. Všude chodily lidé a podezřívavě mžouraly. Neměl to rád.

"Já ještě nevím," odpověděla Andrea stejně tiše.

"Promiň, ale zaráží mě, že o tom vůbec uvažuješ."

"Na mým místě bys o tom určitě taky uvažoval," zasyčela.

"Nevím proč. Všechno je přece jasný. Miluju tě, ty miluješ mě a čekáme dítě. Je to jednoduchý jako facka," zhodnotil Patrik Veselý situaci a políbil Andreu na čelo.

Ona se však stále mračila.

"Miláčku. Stačí jen zamluvit kostel a stanovit termín. Už jsem ti přece řekl, že si tě chci vzít."

Andrea vyběhla z areálu nemocnice a uháněla jako o závod přes park.

Že má na krajíčku si Patrik všiml, až když ji dohonil.

"Prosím tě, můžeš mi říct, co se děje. Proč tak vyšiluješ?"

Andrea Pešková se zastavila a snažila se popadnout dech. Částečně se jí to podařilo.

"Ano, napadlo. Už na Havaji. A hodně jsem o tom přemýšlel, to mi věř. A představ si, že jsem nakonec došel k zajímavýmu závěru."

"A k jakému?"

"Že budu určitě lepší otec, než ten namyšlenej milionář, který si nevidí ani na špičku nosu. Nemůžu ti dát ten luxus, na který jsi byla zvyklá s ním, ale hlady určitě neumřeme. Postarám se o tebe i o mimino, bez ohledu na to, jestli je moje, nebo ne."

"No a co? Pro mě se nic nezmění. Už jsem ti to řekl."

"Já nevím. Jsi strašně hodnej, ale........"

"Žádný ale. Už o tom nebudeme mluvit. Jenom mi odpověz, jestli si mě vezmeš?"

"Jistěže ano," objala ho a políbila.

Zdál se zklamán.

"Je tam úplný ticho," konstatoval.

_

Upocená a znavená z dlouhé cesty, se dvěma kufry v každé ruce, stanula Klára na peroně vlakového nádraží.

Dav lidí ji vrhnul směrem k východu. To bylo dobré. Právě tam na ni Andrea měla čekat.

Nechala se tedy unášet proudem lidí, až nakonec zahlédla její blonďatou hlavu.

Jenže co to bylo platné, když se nemohla pohybovat jinak než kupředu. Teprve na ulici se mohla zastavit.

Naštěstí ji Andrea viděla a pustila se za ní.

"Ahóóóóój. Piráti zdraví trosečníky, jak ses měla celou dobu, povídej," zavalila ji blondýnka otázkami.

"Ani se neptej," odpověděla Klára skepticky a vzepřela se, když jí Andrea chtěla vzít jeden kufr.

"Ale ty vypadáš přímo skvěle."

"Aby ne. Hrozně se teď cpu. A taky jsem děsně nervozní z té svatby. Ještě že už jsi tady. Patrik teď zařizuje všechno možný, nemá na mě moc čas, to víš."

Klára se zasmála:

"Proto jsi chtěla, abych přijela o týden dřív?"

"Jasně. Musím ti všechno ukázat. Hlavně náš novej byt. Teda on není novej, ale zděděnej po babičce. Zrovna ho zařizujeme. Jo a taky ti ukážu šaty. Jsou nádherný."

"Koupili jste si auto?" žasla Klára.

"Jo. Tomu nebudeš věřit. Minulej tejden volala Jana a tak jsem jí řekla, že si budu brát Patrika. Strašně mi gratulovala

a víš co udělala?"

"To nevím."

"Zařídila nám tady konto a uložila na něj sto tisíc, věřila bys tomu. Prý je to svatební dar od ní."

"To je skvělý. Bylo to od ní hrozně hezký," usoudila Klára a uložila svá zavazadla do kufru auta. Byla to ojetá škodovka

"To auto jsme si pořídili za ty peníze a ještě spustu dalších věcí. Přišlo nám to dšěsně vhod. Tobě Jana nevolala?"

"Volala. Z Irska. Byli tam na svatební cestě."

"Patrik chce jet na svatební cestu do Řecka. Hrozně se těším."

Klára si pomyslela, že by se taky hrozně ráda na něco těšila, jen kdyby měla na co.

Nechaly se vyvézt výtahem do druhého patra a pak Andrea odemkla jedny z mnoha dveří v chodbě. Potom ji provedla poloprázdným bytem. Kompletně zařízená byla jen kuchyň a ložnice.

Andrea odplula do kuchyně, Klára do koupelny. Osprchovala se, převlékla a cítila se mnohem líp.

"Už se ti ozval Rick?" zeptala se jí Andrea mezi dvěma doušky kávy.

"Ne. Ani nečekám, že by to udělal."

"A Jana nic neříkala?"

"Ale ano. Přišel prý na jejich svatbu a Tonny mu tam předal ten lístek s mou adresou. Strčil si ji prý do kapsy

a neřekl na to ani slovo."

"Hm," udělala Andrea a pokrčila rameny.

"HM je přesný. Udělala jsem totéž, když jsem se to dozvěděla. Rickovi jsem prostě ukradená, to je jasný."

"Nechceš panáka?" nabízela jí Andrea. když viděla, jak se tváří.

"Ani ne," odmítla.

O chvíli později přišel Patrik a v náruči nesl obrovský květináč s palmou. Postavil ji v předsíni na zem a rovnou Kláru objal.

"Ano ano. Už jsem jí říkala. A copak to neseš."

"Ozdobu do našeho obýváku. Co jí říkáš?"

"Báječná," políbila Andrea Patrika a rychle stavěla na další kávu.

"Je prostě skvělej," pošeptala Kláře, když supěl s květánáčem do prázdného púokoje,"dokonce mu ani nevadí, že neumím vařit, ale snažím se. Včera jsme měli řízky. A docela jedlý," chichotala se Andrea do rukávu.

Patrik přišel za nimi do kuchyně.

"Miláčku a nezapomeň, že ještě dneska přijde tan chlapík skrz ty žaluzie. Prachy pro něj jsou tamhle na ledničce," připomněl Andrei, políbil ji a vyběhl z bytu.

"A co na to říkali vaši?" zajímalo Kláru.

"No co by. Že jsem si zkazila život a takové ty blbiny, ale Patrikovi rodiče jsou naprosto skvělí. Hned si mě oblíbili."

"To je hlavní," připustila Klára.

Andrea měla pravdu. Její svatební šaty byly opravdu nádherné. Zato Klára si dělala starosti s tím, co si oblékne ona na ten velký den. Neměla jediné sváteční šaty. Jen ty, ve kterých maturovala, ale ty byly pro tuto příležitost naprosto nevhodné.

Právě si zkoušela jedny obzvláště elegantní šaty zelené barvy, když zazvonil telefon.

Andrea zvedla sluchátko.

"Halo?"

Chvíli poslouchala a pak podala sluchátko Kláře.

"To je pro tebe. Volá tvoje máti."

Klára zakoulela očima.

"Promiň, dala jsem jí tvoje číslo pro případ nouze,"omlouvala se hostitelce.

"To nic," usmála se Andrea a odešla z pokoje.

Hlas její matky byl poněkud podrážděný, když odpovídala.

"Právě volala nějaká tvoje kamarádka."

"Jaká?"

"Myslím, že se jmenuje Jana. Říkala, že volá z Havaje a pořád mlela něco o nějakém Rickovi. Nerozuměla jsem jí ani slovo, to spojení bylo příšerný. Nakonec se to přerušilo úplně, takže vůbec nevím, co chtěla říct. Tak ti volám, jen abys to věděla."

Klára si zhluboka povzdechla.

"Tak díky mami. Ahoj."

"Stalo se snad něco?" vykoukla Andrea z koupelny.

"Vůbec nic. Volala mi Jana ohledně Ricka, ale máma jí nerozuměla ani slovo, takže zase nic nevím.

"Asi to bylo něco důležitého."

"Asi ne, jinak by mi zavolala sem. Mamka jí prý řekla, že jsem u tebe."

"Třeba ještě zavolá," konejšila ji Andrea.

"A nebo taky ne," pokrčila rameny Klára a pak se definitivně rozhodla pro zelené šaty.

_