Hlubiny

            Bylo kolem jedné hodiny po půlnoci. Seděli v prostorné kanceláři, jediné z celé budovy, ve které se dosud svítilo, a popíjeli whisky s ledem. První z dvojice, postarší předseda grantového výboru, nervózně poklepával prsty na opěradlo svého křesla. Druhý, zhruba čtyřicetiletý vědec s brýlemi a několika šedivými vlasy, se snažil svého nadřízeného přesvědčit o důležitosti své práce – zatím bez většího úspěchu…

            „Věřte mi, tenhle projekt musí mít nejvyšší prioritu!“

            „Ale prosím Vás, co mi to tu vykládáte? Jakou nejvyšší prioritu? Já mám na starosti rozdělování peněz na nejslibnější vědecký projekty, jako jsou umělá inteligence, nanotechnologie, genetický inženýrství a podobný věci. A ten Váš nukleární multibůhvíco – aspoň podle mě – mezi ně nepatří.“

            „Nukleární multispektrometr. Ale to se pletete! Můj přístroj může být jedním z nejdůležitějších vědeckých vynálezů všech dob. Všechny potřebné teoretické předpoklady a propočty pro toto mé tvrzení máte ve spisu, který jsem Vám poslal. Jen si to představte: mohli bychom nahlížet skrz zemskou kůru a plášť tisíce kilometrů do hlubin Zeměkoule.“

            „A k čemu by nám to bylo? Už nějaký to desetiletí používáme radary a seismický detektory a jiný tyhle vědátorský aparáty a to s docela uspokojivejma výsledkama. K čemu potřebujeme další ukrutně drahou hračku?“

            „Máte pravdu. Ty metody, které jste vyjmenoval, jsou už dlouho a hlavně dobře zavedené. I s Vaším hodnocením jejich výsledků souhlasím. Ale těmito přístroji toho už moc převratného neobjevíme. Co s nimi zjistit šlo, to už někdo zjistit dokázal a následně popsal. Proto potřebujeme naprosto novou metodu, jiný úhel pohledu.“

Předseda výboru si dolil sklenku a pokračoval: „Ale pořád nechápu, k čemu nám to bude. Jestli uvidíme o nějaký ten kilometr hlouběji nebo o něco málo zřetelněji… Proč utrácet milióny za něco tak nepodstatnýho?“

            „V tom se právě pletete. Moje metoda dokáže s pomocí dat získaných ze všech částí elektromagnetického spektra – proto název multispektrometr – zjistit neskutečně malé podrobnosti u hornin ležících až v hloubce kolem tří tisíc kilometrů. Těmi neskutečně malými podrobnostmi myslím rozlišení a analýzu objektů o velikosti pěti až deseti centimetrů. To je jako byste stál v Paříži a viděl, kolik prstů na ruce ukazuje Vaše sekretářka v Káhiře.“

            „Tu bych vidět nemohl, protože bych svý sekretářce nikdy tak děsivě drahou cestu nezaplatil!“

            „Dobře, tak ne Vaše sekretářka. Špatný příklad. Tak třeba já…“

            „Vy, v Káhiře a za mý peníze…“

            „Na své náklady. Ale chápete, kam mířím?“

            „No jo, chápu to. Ale k čemu mi to bude dobrý?“

            Vědec si dlouze povzdechl. Zdálo se, že za poslední půlhodinu ještě víc zešedivěl. „Podívejte se. Vás, zdá se, zajímají jenom peníze a zisk. O přínos pro vědu Vám asi ani tolik nejde. Fajn. Tak si vezměte, že díky mému přístroji můžete najít naleziště rud, drahých kovů, ropy, diamantová ložiska. A to nemluvím o tom, že byste mohl zjistit, kde a kdy budou zemětřesení – takže byste věděl, kde nemáte stavět nové vědecké ústavy a výzkumná centra; zkrátka, do kterých oblastí neinvestovat. Jako bonus byste včasným varováním zachránil velké množství lidských životů.“

            „Říkáte ropu, diamanty, kovy… To jako zlato?“

            „Nejen zlato. Stříbro, platinu, měď, zinek… Všechny kovy, které byste si přál.“

            „Zlato! Hm…“ Starší muž se zasněně podíval z okna kanceláře, dopil zbytek whisky a v návalu dobré nálady řekl: „Váš nápad se mi začíná líbit čím dál víc. Přesvědčil jste mě pádnými argumenty, že financování toho Vašeho projektu by nemuselo být takovým plýtváním, jako je to u umělé inteligence a toho ostatního. Zítra na schůzi přiblížím Vaši činnost i zbytku výboru a s největší pravděpodobností dokážu sehnat ty peníze, který potřebujete.“

            „Děkuji Vám za důvěru. Určitě ji nezklamu!“

            „To bych Vám taky radil. A teď už zmizte, zdržoval jste mě až moc!“

            Oba vstali z křesel. Vědec stačil ještě několikrát poděkovat, než ho předseda vystrčil z kanceláře. Než se za ním dveře zavřeli, zaslechl, jak si starší muž pro sebe mumlá: „Zlato, zlato, zla…“

o dva roky později

oficiální zprovoznění nukleárního multispekrometru

            „Tak tady ho máte. Nejnovější vědecký přístroj, kterému jsme pomohli spatřit světlo světa.“ Předseda grantového výboru stál v drahém obleku s doutníkem v jedné ruce a se sklenkou vína v druhé. Právě hovořil ke svému publiku, jež se skládalo z jeho kolegů z komise a několika vládních činitelů.

Rozmáchlým gestem ukazoval směrem na ohromnou obrazovku a hromadu počítačů; to vše zpola zakryté ohromným stanem. „Toto je mozek celého aparátu, terminál. Kabely a elektrické vedení vedoucí na všechny strany ho spojují s vysílači a detektory záření.“

Podíval se na své zlaté hodinky. „Nyní se obsluha terminálu snaží spustit všechny přístroje a doladit případné nepřesnosti.“

K řečníkovi přistoupil jeden z techniků a něco mu zašeptal do ucha. Následkem toho se v předsedově tváři objevil spokojený výraz. „Právě jsem dostal zprávu, že vše probíhá podle plánu. Právě se pokoušejí o rekord – chtějí se podívat do hloubky, kam lidské oko dosud nevidělo. Nahrají získaná data do počítače, který z nich sestaví trojrozměrný obraz sledovaného území. Pokud tedy i teď bude vše probíhat v pořádku, pozvu vás, drazí přátelé, k monitoru terminálu, abyste mohli všichni vidět, čeho jsme dnes dosáhli. Ale než se tak stane, rád bych vás ještě pozval na malé občerstvení u stolu, který stojí vzadu za vámi.“

Návštěvníci se odebrali k pohoštění; předseda zatím vedl s některými z nich živý rozhovor.

Po necelých deseti minutách se mezi skupinkou objevil další člověk. Měl na sobě dlouhý bílý plášť, brýle a na hlavě několik šedivých vlasů. Jakmile ho předseda spatřil, přistoupil k němu a nahlas, aby to všichni slyšeli, pronesl: „Pánové, zde bych vám rád představil nejdůležitější osobu našeho týmu. Právě tento muž celý projekt vymyslel a jen díky němu tu dnes jsme.“ Zazněl potlesk a několik pochvalných slov.

Vědec se nervózně uklonil a něco předsedovi tiše řekl. Ten se zatvářil nechápavě. „Jaký máte problém, když přístroj funguje bez chyb. To nechápu!“ Prohodil s vědcem pár dalších vět. „Dobrá tedy, půjdu se podívat sám.“ Otočil se k napjatému publiku. „Přátelé, nic se s přístrojem neděje, vše je v pořádku. Jen se musím na něco podívat a hned se k vám zase vrátím.“

Oba muži se vydali směrem ke stanu s terminálem. Zastavili se před obrazovkou. Vědec něco řekl obsluze počítače a monitor se rozzářil. Obraz zrnil, ale bylo jasně patrné, že se sledovaná oblast pohybuje dolů. Na měřítku u kraje obrazovky rostlo číslo pozorované hloubky po stovkách kilometrů.

Najednou se pohyb zastavil a začínal se zaostřovat. Vědec se odvrátil od monitoru a s podivným výrazem se zeptal: „Pane předsedo, věříte v Boha? V nebe?“

Ten se tazateli zadíval do očí a po chvilce se rozesmál. „Co to je za hloupou otázku? Jasně že nevěřím těm kravinám o Bohu a posmrtnym životu. Kdyby jo, tak bych v noci nemohl spát – byl bych si jistej svým zatracením! Proč se, sakra, ptáte na takovou blbost?“

Neodpověděl mu, jen se otočil zpět.

Obraz se ustálil. Černobílý záběr ukazoval obrovskou jeskyni. Všude bylo velmi mnoho jasu. Obsluha počítače zmáčkla několik kláves a světlo trochu potemnělo, takže se daly rozpoznat větší podrobnosti.

„Co je to za nesmysl? Vždyť jste mi tenkrát tvrdil, že v takový hloubce už žádná dutina být nemůže; že je tam příliš velkej tlak a teplota! A tady vidím ohromný prost…“

Zvuk jeho hlasu uprostřed slova zmizel. Jak se obraz posouval a přibližoval ke dnu jeskyně, odhalil důvod tohoto přerušení. Stály tam ohromné nádoby, kotle, ze kterých se valil žhavý plyn. Mezi nimi pomalu procházeli zbídačené postavy; některé bylo vidět i uvnitř oněch kotlů.

Předseda zíral na ten výjev s otevřenými ústy. Doutník, který v nich před chvílí měl, mu vypadl na podlahu.

Vědec tiše pronesl další otázku: „A věříte v peklo?“