Těžký život blechy

Celý kraj se topil v záplavě sluneční záře, která vysoušela poslední zbytky vláhy z už tak vyprahlé půdy. Vyčerpaný vítr nedokázal pohnout ani stéblem trávy. Ulice, silnice a chodníky se začínaly pomalu tavit, a vzduch, vlnící se nad jejich vařícím povrchem, vytvářel iluzi kaluží vody, které vysychaly dříve, než k nim bylo možné dojít. Rostliny, toužíce po vláze, vzpínaly své suché listy k obloze, ale Slunce jejich přání zvysoka přehlíželo. Nehodlalo si jeden z posledních letních dnů kazit přítomností mraků a dál bičovalo zem svými ubíjejícími paprsky.

Bičovalo jimi i obilné pole, které se nechalo protínat prašnou cestou, po níž právě v tu chvíli běžel pes. Byl to širokodaleko jediný pes, kterého bylo možno vidět běžet. Nikdo ho však neviděl. Všichni měli v onu chvíli jinou náplň života, než je pozorování psa běžícího po cestě uprostřed žitného pole.

Tlapka střídala tlapku a z dlouhých černých chlupů stékaly potůčky vody. Vyplazený jazyk mu bezvládně visel po levé straně uslintané tlamy. Nepospíchal. I kdyby chtěl, v tomhle horku se stejně spěchat nedalo. Jeho běh dokonce po chvíli přešel v chůzi. Udělal ještě několik kroků, a v místech, kde pole přecházelo v louku se posadil, aby se podrbal. Z toho záměru neměla pražádnou radost blecha, která se doposud spokojeně vezla na jeho hřbetu. Nevím jak říkali psovi, a jestli vůbec nějaké jméno měl, ale blecha byla Bohouš. Blecha Bohouš začala uskakovat v panickém strachu před psími drápy. Stačila by chvilinka nepozornosti a blecha Bohouš by se stala minulostí. Pes naštěstí rychle uspokojil svou potřebu podrbat se, vstal a pokračoval v běhu po suché hlíně cesty. Blecha Bohouš se opět usadila na hřbetu, ale její bezstarostnost byla ta tam. Z míst, kde mívají blechy mozek se valila obrovská spousta myšlenek, které však nevyplynuly z logického řetězení, nýbrž tryskaly všechny naráz a jaksi chaoticky. Konečný produkt mozku tudíž neposkytoval svému nositeli pražádný užitek. Blecha Bohouš, znavena a vyplašena prudkým návalem psychické aktivity, duševně odpadla, a nechala se bezmyšlenkovitě unášet osudem, který momentálně přebíhal přes most nad řekou a chladil průvanem v doširoka otevřené tlamě své uhnané tělo. Když monotónnost míjející se krajiny přerostla snesitelnou mez, zakousla se do šťavnaté kůže za krkem a usnula.

Procitla až když se začalo stmívat, čímž přišla o lehce brutální pohled na krev stékající z nebe při západu slunce. Nevadilo jí to. Její hostitel pobíhal cik cak po chladnoucích ulicích městečka, a taky mu to nevadilo. Občas se zastavil a sklonil čumák, nebo naopak zvedl nohu. Blecha nechápala jeho chování, ale brala ho takové jaké je a nesnažila se na něm nic měnit. Ani nemohla. Lampy míhající se nad jejich hlavami vyzařovaly žluté světlo, které se neslyšně snášelo k zemi, aby osvítilo ulici. Jak pes utíkal, střídalo světlo tmu, a jeho stín se choval chaoticky. Přesouval se zezadu dopředu, měnil tvary i velikosti a zdálo se, jako by si žil svým vlastním životem. Blechu Bohouše to zaujalo. A když se psův stín rozčtvrtil, byla přímo šokovaná. Rozhodla se že tomu přijde na kloub. Jenže blecha je schopná tak maximálně přejít na kloub. A tam se zakousnout. Přesně to udělala blecha Bohouš. Teď tedy pokračovala v cestě v poněkud jiné, a řekl bych méně výhodné pozici. Řada lamp odtud vypadala jako zástup sluncí, které někdo seřadil podle velikosti. Jen nehřály.

Když se pes zastavil před antiestetickou, červenomodře natřenou plechovou brankou, byla už úplná tma. Opřel se o ní předními tlapkami a nacvičeným grifem ji otevřel. Ani si nevšiml, že nezavrzala, jak bylo jejím zvykem, jelikož měla své panty čerstvě naolejované. Nevšimla si toho ani blecha, neboť tudy prošla poprvé. Pes vběhl do domu, stojícího na zahradě za bránou, posadil se na gauč a zvedl zadní nohu, aby se podrbal. Ještě než se jeho drápy stačily dotknout kůže a než Bohuš stihla uskočit, pronesla plnoštíhlá paní Datlová, sedící v protějším křesle, větu zásadního významu. Kdyby blecha rozuměla lidské řeči, jistě by byla potěšena, že její přítomnost vzbudila takový rozruch. A kdyby věděla jakou reakci vyvolá, jistě by nezůstala zakousnutá na psím boku, kam se mezitím přesunula, už ani vteřinu. Paní Datlová hodlala svá slova podložit činy. Vstala a otevřenými dveřmi odešla. Pes se ani nestačil dodrbat a už byla zase zpátky. Držela v ruce sprej, ze kterého se záhy začaly na psa snášet oblaky smrduté látky. Blecha Bohouš se začala dusit a byla nucena urychleně opustit teplý kožíšek svého živitele. Posadila se na okraj pohovky a lapala po dechu. Pes mezitím s kňučením vyběhl antiestetickou, červenomodře natřenou plechovou brankou na ulici osvětlovanou stovkami malých nehřejících sluncí, a odhopsal neznámo kam. Blecha Bohouš se upřeně zadívala na obrovské tělo paní Datlové a zamumlala něco o ráji.

Dlouho do noci se paní Datlová převalovala ve své posteli a ráno si nedovedla vysvětlit, kde přišla k tolika štípancům.