Krvavý podzim

Námětem k tomuto dílku mi byl můj vlastní sen, ve kterém jsem po dvou měsících prázdnin opět přišel do školy a hned první hodinu byla čeština a navíc suplovaná. Učitelka řekla, že budeme psát slohovou práci. A prý to sice bude volný slohový útvar, ale téma je pouze jediné: \"26. říjen - barvy podzimu\" (Už ten název je pěkně jetej). Dost mě to rozzuřilo - hlavně téma. Ale napadla mě spásná myšlenka vzít to z trochu jinýho úhlu pohledu než jako nostalgickej obdiv padajícího listí a chtěl jsem jí tam napsat něco pořádně morbidního, z čeho by se jí obracel žaludek. V tom snu jsem to sice nestihl, ale napsal jsem to ve skutečnosti. A tady je výsledek. Taková kratičká povídka. Asi jí to pošlu ;->

     Otáčím klíčem ve dveřích a vydávám se do ulic zdejšího maloměsta. Nikde není vidět živého člověka. V podobném počasí je to celkem běžné - ač je teprve krátce po poledni, díky šedočerným mrakům halícím celou oblohu se zdá, že se slunce již před pěknou chvílí schovalo za horizontem, chladný vítr prosycený drobnými kapičkami deště se mě snaží naštvat naháněním vlasů do obličeje a vůbec všechno na sebe nabalilo takový smutně šedivý nádech.
     Pomalu procházím liduprázdými ulicemi po vlhkých dlažebních kostkách a jediným výraznějším zvukem je hukot vody v kanálech. Ruce mám schované v kapsách šedozelené větrovky a v pravačce pevně svírám svého věrného pomocníka do nepohody - nádherný, zlatem zdobený nůž z té nejkvalitnější švýcarské oceli. Většinou ho nosím v koženém pouzdře, ovšem dnes musím být připravený na všechno.
     Ráno se mi totiž ozval člověk, o kterém jsem si myslel, že je dávno po smrti. Vlastně - sám jsem mu byl na pohřbu. Po telefonu mi nechtěl sdělit víc, než že se mnou nutně potřebuje mluvit a abych přišel o půl druhé do parku za městem. Myšlenky mi v hlavě jen vřely. Ovšem uvědomil jsem si, že stejně nic nevymyslím, dokud se s ním nesetkám a tak se mi povedlo je uklidnit, což ovšem způsobilo, že se do mé již tak mizerné nálady začala vtírat atmosféra tvořená dnešním depresivním počasím.
     Tři čtvrtě na jednu. Jsem skoro na místě a tak mám ještě spoustu času. Na starém mostě jsem se rozhodl opřít o ztrouchnivělé dřevěné zábradlí a pozorovat potok zakalený blátem a jakýmsi neidentifikovatelným humusem, vytékajícím z místní fabriky. Dole na kameni se začíná rozkládat zdechlina nějakého hlodavce, zřejmě krysy, která se tu musela omylem nalokat vody, dá-li se to ovšem ještě vodou nazvat.
     Mohl jsem tam nehybně stát ještě asi půl hodiny, než mi začal běhat mráz po zádech, když jsem se opět probral v realitě a uvědomil si, že za několik minut mám potkat Alexe. Člověka, který pro mě byl po dlouhé roky pouze kupkou popela a hlavu mi opět zaplnily zástupy myšlenek a otázek, tvrdě narážejících jedna na druhou.
     Může být Alex ještě živý? Nikdo ho vlastně neviděl umírat. Našli pouze ohořelé zbytky masa a kostí v jeho domě, a vzhledem k jeho samotářskému životu, ve kterém jsem mu byl jeho jediným přítelem se nikdo nezatěžoval podrobnější identifikací. Ale podle hlasu to byl určitě on. Poznal bych ho kdykoliv.
     Procházím zrezlými železnými vraty, na kterých se drží už jenom poslední zbytky původního černého nátěru, do parku. Listí z javorů, jírovců a podobných listnáčů už téměř všechny strhal vítr, který teď hází ze strany na stranu holé koruny stromů. Spadané listí je promáčené deštěm, což brání větru rozmetávat jej všude kolem. Jen občas se nějaký slepený chumel odtrhne od země a přistane o kus vedle.
     Hm, řekl v parku, ale kde v parku? Procházím tedy po betonovém chodníčku mezi stromy dál parkem kolem oprýskaných a často rozlámaných laviček, dříve zřejmě zelených. Dnes se park stal sídlem různých partiček, co si sem ve večerních hodinách chodí užívat alkoholu, drog a v nemálo případech i sexu, o čemž svědčí sbírka všemožných artefaktů poházených po okolí v trávě a listí.
     A najednou tam stál, ani jsem si nevšiml, odkud vyšel. Ve špinavých, roztrhaných a zjevně nejedním deštěm promáčených džínech a neméně krizově vzhlížející bundě ze stejného materiálu. Na hlavě dlouhé tmavé rozcuchané vlasy... ačkoliv on se nečesal nikdy. Skoro vůbec se nezměnil, tedy až na těch pár kusů hadrů na těle a snad i trochu zhnubnul. Ale vypadal příšerně. V tu chvíli jsem se nezmohl na nic víc než potiché: "Alexi..."
     Ani on moc nemluvil, jenom se zvláštním výrazem v obličeji pojícím v sobě smutek a strach a se stejnými emocemi v hlase ze sebe vydal: "Promiň... moc se omlouvám... odpusť mi prosím..." Hned jsem pochopil...
     "Vítám tě příteli!" Nikdy jsem si nemyslel, že tuhle zrůdu ještě někdy uvidím. Schettlinger - vedoucí jakéhosi výzkumného ústavu pro vývin nových "léků". Ve skutečnosti bych ale řekl - nových mutantních forem života. Pro svůj výzkum byl schopen obětovat život vlastní matky. Musel mít prsty i v tom Alexově - protože už tenkrát, než jsem ho jako klíčový svědek dostal na "doživotí" pod zámek o něj jevil velký zájem a asi mu zajistil falešnou smrt. A teď mu kromě zásobárny DNA posloužil i jako návnada.
     "Myslím, že náš kamarád nám poskytl vše, co jsme potřebovali." Jasně vidím, jak jeho ruka vytahuje ze kapsy jeho vždy úhledně upraveného obleku stříbřivě černou pistoli. Přikládá ji Alexovi k zátylku a... ticho parku prořízl hlasitý zvuk výstřelu. Alexovi, kterému ještě před pár vteřinami tekly slzy z očí teď bleskově vyrašily z nosních dírek dva rudé prameny a z úst vystříkla jakási míchanice Alexovy krve a mozku. Jeho tělo dopadlo na mokrý beton, jenom hlava do malé kupičky mokrého listí. Tmavě červená směs vytákající Alexovi z hlavy se v ní začala rychle rozpíjet.
     Stojím tu nad jeho tělem naprosto paralyzovaný tím, co se před pár chvílemi stalo. Tedy - tím, co provedl ten bastard! Ale to už registruji, že zbraň se mezitím přesunula k mé hlavě. Zavírám tedy oči a čekám na tu soudnou ránu.
     "Klap... klap, klap..." Vždycky jsem myslel, že tohle se může stát jenom v americkym bijáku. Zatímco se Schettlinger začal zlostí tlouct do pistole pěstí, já jsem se probral z tranzu a ruka, která stále pevně svírala nůž vyrazila proti němu. Mé instinkty se sice zmohly pouze na to, aby donutily pravou paži ohnat se vzduchem, ale stačilo to. Musel jsem se tý svini trefit přímo do krční tepny. Gejzír teplé krve tryskající z jeho krku mi potřísnil obličej. Padl na kolena do předkolu a pevně si ránu držel oběma rukama, ale to už jsem byl tak rozběsněný, že jsem mu jednou prudkou ranou zabodl nůž do míst mezi lopatky. Teď už se skácel na zem celkem nehybně. Krev vytékající z jeho těla po prvním útoku se začala rozlévat po betonovém chodníčku k lavičce mezi nedopalky od cigaret.
     Najednou se mi z toho všeho obrátil žaludek naruby. Nezadržel jsem to v sobě a nestrávené zbytky posledního jídla se žaludečními šťávami jsem vyklopil přímo oblek toho parchanta Schettlingera...
     Počasí se od mého odchodu z domu prakticky nezměnilo. Vítr dál fouká a stále jemně mrholí. U mých nohou leží dva mrtví lidé ve vlastní krvi, která se rozpíjí všude po okolí a vsakuje se do země. A já... jsem teď vrah.

---