pokračování o kamenech

I.

Rozbíhá se
Vší silou
Jako vodopád spadává zas z ostrých skal
Nezůstal kámen na kameni
Nezůstal
Prorostlý val
kořeny smotanými
postavil do cesty
aby
do dvou stran
vidí pádem
dolů mrtvý
muž bloudí a není
kdo by ho konečně už
zakopal
Rval z ní šaty
a vzal jí jména
vzal jí pravidelný dech
a nechal přerývané cosi
viset ve vzduchu
V druhé straně
zdivočelí psi
hlídají si svého pána
který kdysi lítal
a teď se bojí
dokonce i spát
Raději ani nedoufat!
Padá dolů
nezůstal kámen
Nezůstal

II.

Cesta vede dál tím blátem. Močály.
Spousta much.
Prudké pohyby rukama.

Bouřkové nebe kleslo. Zakrylo hory na obzoru. Přítmí bez slunce. Mlha. Těžký vzduch.

Nemám se o co opřít, stromy rostou až u třezalkové louky. Tady je pusto.

Sedám si na kámen na stezce. Má podobu srdce. Zavírám oči, ale vidím pořád ten kámen. Krajina kolem se přelévá až do dávnověků. Kámen je součástí skalního bloku. Oddělení. Padá na své místo. Zůstává.

Nechávám oči zavřené. Vidím se v rozsoše třešně v babiččině zahradě. Sedím vysoko. Mám nadhled. Kolem hořce voní čerstvě posekaná tráva. Babička mě volá k obědu.

Otvírám oči. Přestože je kolem mlha, už vím, kudy mám jít dál.

III.

Snové tělo se vynořuje z močálu vysušeného pomalým vytrvalým žárem. Často sedí ve větvích a kývá na mě. Prolínáme se někdy na chvíli, někdy už na dlouhé hodiny, kdy chodíme podél pokroucených stromů a obě dvě pozornosti jsou rovnoměrně rozprostřené mezi nimi.
Dokonce už vídám i stromy rovné, s korunami široce rozrostlými do prostoru a zrcadlovými kořeny.

Kameny. Dlouho jsem přemýšlela, co s nimi. Všechny ty tíhy, bloky, zbraně a ochrany.
- Dlážděná cesta je fajn:) Slunce vyhřeje kameny častým používáním ohlazené do tepla. Konečně můžu jít bosa. Paty si uhlídám:))
Cesta se točí jako tanečnice mezi plameny. :)