Překrásná Verena

Verena stále na zápraží snad celou věčnost. Bylo už tři dny po úplňku, dvě hodiny po půlnoci, ale světlo bylo jasné, až se zdálo chvílemi neuvěřitelné. Lidé kolem chodili, žádné davy, ale pořád se uličkou někdo coural. Zamilovaný pár, šeptající, muckající, opilec, sprostý, hlasitý, policajt, zamyšlený, unavený. A nikdo si Vereny snad ani nevšiml. Jen stála na zápraží, hlavu skloněnou a oči přivřené. Na kůži měla husí kůži, možná z chladu, možná z nervozity. Celá zamotaná v dlouýhém kabátu. Jen vlasy jí tančily kolem obličeje a v matné záři měsíce svítily stříbrně. Obsidián sevřený v pravé dlani byl celý upocený. Verena stála na zápraží snad celou věčnost a čekala na svou příležitost.

 Po chvíli, která mohla být klidně hodinou ulici ovládl absolutní klid. Jen plácání havraních křídel se neslo hlasitě, jako výstřely z pistole. Verena se odhodlala. Obsidián strčila do kapsy a její jemné prsty se dotkly ještě nějakého předmětu. Vereně se při tom dotyku rozbušilo srdce, ale rychle jej uklidnila. Ještě je čas. Pohladila drsný, kovově ledový povrch a ruku z kapsy vyndala. Znovu se zaposlouchala do ticha a když nezaslechla nic kromě veselí z knajpy daleko přes náměstí, zabušila na dveře. Tvrdě a pevně, skoro jako muž.

 Malíř se válel v posteli, zpitý pálenkou z loňských jablek a něco nesrozumitelného si brumlal pod fousy. Byl zpocený, smradlavý a špinavý, ostatně jako vždycky a první zabouchání na dveře vůbec neregistroval. Druhé jej probudilo, třetí překvapilo a čtvrté donutilo vstát z postele. "Kdo to u všech čertů takhle pozdě..." Chrochtal si cestou ke dveřím. Šel vstříct svému osudu.

 Po čtvrtém zabouchání to Verena vzdala. Její nervozita změnila tvář a stala se zklamáním. "Takže ses na to těšila." Konstatoval hlas v její hlavě. "Těšila ses a nechtěla sis to připustit. Jen jsi hrála tu nechuť jít srovnat účet. Hrála sis na svatou, přiznej si to." Verena se pokoušela hlas zahnat, i když měl nejspíš pravdu. Odvrátila se ode dveří a strčila ruku do kapsy. Hrubý, studený předmět odstrčila a sevřela svůj horký, upocený obsidián. Byla na odchodu, když v tom se za dveřmi ozval hluboký, trošku nakřáplý hlas. "Kdo tam u všech ďasů je?" Když uslyšela chrastit klíče, usoudila, že nemusí odpovídat. Upustila svůj obsidián a zabušila na ty nahnilé, vlhké dveře ještě jednou.

 Páté zabouchání vyprovokovalo malíře k rychlejšímu tempu. Sice mu chvíli trvalo než našel tan správný klíč, ale nakonec se věc zdařila. Pln očekávání otevřel dveře a když spatřil na svém zápraží stát mladou ženu s jiskřičkami v očích, usoudil, že to večer z pitím trochu přehnal.

 "Můžu dál?" Zeptala se Verena odměřeným hlasem. Koukala do malířovi tváře, ve které viděla absolutní zmatek a překvapení. Ani špetku po poznání a to bylo dobře, protože kdyby ji malíř poznal, věci by se musely hnout jiným směrem, než Verena chtěla. "Můžu dál?" Zopakovala svoji otázku a malíř němě pokynul a uvolnil ji cestu. Verena prošla a malíři nevěnovala už ani jeden pohled. On s pusou otevřenou zavíral dveře.

 V domě byl větší smrad a nepořádek, než Verena očekávala. Všude ležely všelijaké papíry, prázdné láhve od piva, plesnivé jídlo na talíři, mrtvé můry a moře vajglů. Kráčela za malířem, který ji bezeslova vedl do kuchyně. Do hlavy se jí začala vkrádat panika. "Jestli ho chceš zabít, udělej to teď. Je k tobě zády. Možná nebude lepší příležitost." Verena strčila ruku do kapsy pro předmět, který tam schovávala, ale hned ji zase vytáhla. Musí s ním nejdřív mluvit. Musí mu něco říct. A tak za ním kráčela královstvím špíny a vlhkých zdí a koukala na jeho špinavé, propocené tričko a ještě horší proužkované trenky.

 "Posaď se." Řekl a smetl noviny z jediné židle která v kuchyni u stolu stála. Verena se posadila.

 "Kávu?" Zeptal se a Verena zakroutila hlavou. Malíř od ní tedy odkráčel a opřel svůj tlustý zadek o kuchyňskou linku, vlastně o to, co z ní zbylo. Podívale se na Verenu. "Co tě přivádí takhle v noci?"

 "Chci s tebou mluvit." Řekla Verena chladně.

 "A o čem?"

 "Jsme v podstatě staří známý." Řekla Verena a zvědavě se na malíře podívala. On chvíli bloudil pohledem a vypadal že přemýšlí.

 "A odkud se známe?"

 "Z ateliéru." Odpověděla a malíř se rozchechtal. Vereně přejel mráz po zádech.

 "Maloval jsem tolik žen. Nepamatuji si tě. Nemůžu si pamatovat každou." Řekl po chvíli smíchu malíř.

 "Určitě si vzpomeneš." Řekla Verena a trošku se na židli posunula. "Bylo mi dvanáct. A vůbec jsi mě nemaloval. Znásilnil jsi mě." Samotnou ji překvapilo, s jakým ledovým klidem tu starou jizvu otevřela.

 Malíř vypadal, jakoby dostal facku. Chvíli jen vyjeveně kouklal, jako dítě kterému vemete bonbony a pak se rozkřičel. "To není pravda. To sis vymyslela ty štětko." Máchal kolem rukama a chvílemi ukazoval na Verenu.

 "Vzal jsi mě ze sirotčince a odvezl do ateliéru. Držel sji mě tam dva týdny a dělal mi všemožný věci. Byl jsi můj první milenec, tak to přiznej!" Zvýšila hlas a malíř jen hleděl a kroutil hlavou. "Musela jsem ti utéct,  nebo bys mě zabil."

 "Ty štětko, co to vykládáš? Komu všemu jsi toto nakecala? Není to pravda. Není." Křičel malíř, jakoby se snažil přesvědčit sám sebe.

 "Ale je." Řekla Verena a vstala ze židle. Malíř se taky napřímil a rozpřáhl se, že Vereně vrazí.

 "Vojeď mě." Řekla z nenadání Verena a začala si rozepínat kabát. Byla pod ním nahá. "Vojeď mě jako kdysi." Řekla a rozepínala knoflík po knoflíku.

 "Ty jsi ale bestie." Řekl malíř a začal se usmívat. "Tobě se to líbilo." Šel k Vereně. Ta už měla kabát rozeplý. Malíř ji k sobě přiiskl a Verena se málem pozvracela. Cítila jeho ruku na svém zadku a tlak na břiše. Levou ruku mu zabořila do mastných vlasů a pravou do kapsy kabátu. Pevně zevřela kovový předmět a vytáhla ho ven, za malířovi záda.

 "Už si na mě vzpomínáš?" Zeptala se a malíř ji začal líbat na hrudník. Bylo to nechutné, zoufalé, ale Verena věděla, že za chvilku bude po všem.

 "Ano...ano..." Vzdychal malíř.

 Verena se podívala na vystřelovací nůž, který mířil malíři přímo do ledviny. Zavřela oči a zašeptala. "Nikdy jsem na to nezapoměla. Nikdy." Slyšela, jak se malíř uchechtl, slyšela švist čepela a pak už tekla jen krev.

 Když Verena kráčela vlahou nocí domů, nemohla si vzpomenout, kolikrát jej vlastně bodla. Byla jen špinavá, smradlavá, ubrečená a děsně unavená. Šla podél zdí, ve stínu a téměř nikoho nepotkala.

 Poprvé od svých dvanácti let si připadala svobodná, bohužel ne šťastná