„Tak si to už oduč sám. Na co bys čekal? Čím dříve do toho vpadneš, tím lépe,“ vybídl mě po ránu Horák.

„Já myslel, že uděláme ještě jednu ukázkovou hodinu,“ bránil jsem se doufaje, že učitel jen žertuje. Měl jsem teprve na dnešní odpoledne domluveno s celou širokou rodinou, s Pepikem, jeho přítelkyní a ještě s několika dětmi ze sousedství, že se sejdeme u nás v obýváku a já si na nich vyzkouším své  první opravdovské učení. Mamka mi kvůli tomu dokonce sehnala z práce tabuli, kterou používá její ekonomický ředitel, když potřebuje podřízeným vysvětlit, že platy neporostou tak, jak by si všichni upřímně přáli.

„Na co bys čekal? Když tě tak sleduju, je mi jasný, že by ses pořádně ani nevyspal. Sedni si ke mně do kabinetu, načmárej si pár poznámek. Půjdeš do té třídy, kde jsi předevčírem zapaloval kostku cukru. Správnej učitel musí umět improvizovat. Tady máš klíče od laboratoře, kdyby sis hodinu chtěl zkomplikovat pokusem,“ řekl Horák a odešel s krabicí zkamenělých trilobitů.

Polil mě pot, cítil jsem, jak se mi řine po zádech.  Sáhl jsem do batohu a vymazal si do podpaží půlku antiperspirantu.

„Určitě se mě chcete zeptat, jak by se dalo dokázat, že v cigaretovém popelu jsou skutečně přítomny kovy,“ psal jsem si slovo od slova svou přípravu, vědom si toho, že správnému, a tudíž improvizujícímu učiteli je má osoba na hony vzdálena.

„Ježíš, co tam vlastně může být za kovy?“ vytanulo mi na mysli. „Určitě hořčík, v tabáku je přece chlorofyl. Jenže jak dokážu hořčík? Proboha, jak se dokazuje hořčík? Tak něco jiného. Co tam ještě může být? Co tam může být? Jak já se můžu zachránit, zachránit?“ naskočila mi replika z pohádkového Mrazíka a vymazal jsem si do podpaží zbytek antiperspirantu.

„Určitě se mě chcete zeptat, jak by se dalo dokázat, že v cigaretovém popelu jsou skutečně přítomny kovy,“ pronesl jsem směrem ke třídě, která stále ještě seděla zcepeněle a přemýšlela, co si ke mně může dovolit, obzvlášť, když Horák jim seděl za zády. Svou otázkou jsem jim nahrál.

„No, na to se tě fakt zeptat nechceme,“ prohlásila do ticha světlovlasá dívka, kterou jsem podle zasedacího pořádku v otevřené třídnici identifikoval jako Lucii Brejškovou.

Horák se zatvářil naoko přísně, ale po těch letech, které jsem s ním v hodinách strávil, mi bylo jasné, že se náramně baví.

Dělal jsem, že jsem poznámku přeslechl, a pokračoval v přípravě pokusu. Na dno malé kádinky jsem nasypal cigaretový popel, který jsem získal tradiční cestou od uklízeček za školní budovou. K popelu jsem přidal několik kapek koncentrované kyseliny chlorovodíkové. Obsah nádobky zpěnil, na což jsem okamžitě upozornil: „Vidíte, ještě jsme s pokusem ani pořádně nezačali a už jsme si dokázali, že v cigaretovém popelu je nějaký uhličitan. Do cigaret  se jich přidává hned několik, a tak není divu, že jejich reakcí s kyselinou vzniká tak velké množství oxidu uhličitého. “

Část třídy viditelně ožila, zatímco já nalil obsah kádinky na filtrační papír složený do nálevky a oddělil tak filtrát od pevných částic.

„Tak a teď k připravené kapalině přiliji desetiprocentní roztok žluté krevní soli,“ pronesl jsem s dikcí cirkusového principála.

Cigaretový popel, krevní sůl. V očích studentů jsem se aspoň na chvíli stal profesorem Snapem z příběhů o Harry Potterovi. O to  zjevnější  bylo jejich zklamání, když látky po smíchání nevybuchly, neřachly či mi aspoň neutrhly obě ruce.

Vzniklý roztok pouze vykazoval  jasně modré zabarvení.

Vysvětlení a doporučení

Vzniklému pigmentu se pro jeho odstín říká berlínská modř. Chemicky jde o komplexní sloučeninu s trochu krkolomným názvem hexakyanoželeznatan železitý. Pokud se na název podíváme bystrým okem, zjistíme, že v této sloučenině je přítomno železo se dvěma oxidačními čísly:  II a III. Železo v oxidačním čísle II obsahuje látka, které se triviálně říká žlutá krevní sůl, ale jinak se jedná o další komplexní sloučeninu – hexakyanoželeznatan draselný. Železo s oxidačním číslem III muselo tedy pocházet z cigaretového popela. Abychom získali železo v oxidačním čísle III, přikápneme k němu kyselinu chlorovodíkovou. S elementárním železem či s ionty železnatými (železo s oxidačním číslem II) by reakce neproběhla.

Název žlutá krevní sůl vznikl díky dávné přípravě této látky: od poloviny 18. století se vyráběla tavením uhličitanu draselného s krví, paznehty a kůží poražených zvířat. Dnes se spíše využívají produkty získané karbonizací černého uhlí.

K uhličitanu v cigaretách. Tato metla lidstva skutečně není jen usušený tabák zabalený do tenkého papíru. Stačí nahlédnout do vyhlášky Ministerstva zemědělství a zjistíme, že její druhá příloha je seznamem látek, které je možno používat při výrobě cigaret. Takto vedle uhličitanu amonného, vápenatého, hořečnatého či sodného objevíme ještě několik desítek ba stovek látek jako například sírany amonný, draselný, hlinitý, hořečnatý či vápenatý, oxid titaničitý, vápenatý, hořečnatý či hlinitý, šelak, isopropylalkohol, glycerol, želatinu, kyselinu boritou, hořečnaté soli kyseliny uhličité, fosforečné, mravenčí, octové, jablečné, citronové, mléčné, vinné, sulfaminové a jantarové. Zkrátka je to počteníčko.

Dokazovat hořečnaté kationty je skutečně větší problém než dokazovat ionty železité. Nicméně jde to například reakcí s hydrogenfosforečnanem sodným. Ale o tom třeba někdy příště.

Tři  Horákovy úkoly: 

1. Napiš vzorce aspoň tří látek, které lze při výrobě cigaret použít.
2. V textu je použito i tajemné slovo šelak. Ne, nejde o překlep, do cigaret se nedává výměšek šakala či jeho sušené kosti (snad). Zkus zjistit například ve slovníku cizích slov, co to šelak je a k čemu se především používá.
3. Už v  první knize Horákových historek jsme železo v několika pokusech dokazovali. Zkus si tyto pokusy oživit. Pokud první díl nemáš, nebude problém jiné důkazové reakce na železo objevit v jiné literatuře.

Chemikálie: cigaretový popel, kyselina chlorovodíková, roztok žluté krevní soli

Pomůcky: kádinky, filtrační nálevka, filtrační papír