Úřad zázraků

Vše se jeví vlídné.

Počasí je stálé.

Větve stromů klidné.

Normální den, ale

 

něco divného se děje.

Přisvištěl šíp seshora.

Z oblohy se na mě směje

okřídlená potvora.

 

Hrozím pěstí ku obloze.

Ptám se: „Kdo jsi, syčáku?“

Vizitku mi shodil k noze:

Amor  - úřad zázraků.

 

Aha, tak teď chápu,

co to má být zač.

Už je ale v trapu

tenhle malej sráč.

 

Zasáhl mě nečekaně,

i když, málo platné,

mé následky po té ráně

nejsou zas tak špatné.

 

Jenže láska, mrcha,

v momentě se vypaří.

Neznámo kam prchá.

Zbyde slza na tváři.

 

Zbyde mnoho odpovědí,

které bych chtěl znát.

Jenže místo, kde je vědí,

nejde dohledat.

 

A jak marně světem slídím,

tak vzhlédnu i nahoru.

No, a co to támhle vidím?

Zas tu malou potvoru.

 

Zaoblenej andílek.

Vesele si lítá.

Tváří se jak Křemílek.

Teď to ale schytá!

 

 

„Zpřerážím ti všechny kosti

a zaživa stáhnu kůži.“

Praví: „Dosti bylo zlosti.

Poslouchej mě, mladý muži.

 

 

Vždy,  když můj šéf podnět vidí,

vysílá mě na misi.

Ale jen na krocích lidí

lidský osud závisí.

 

To v ní, nebo v tobě

byla chyba skryta.

Vyčítej sám sobě.

Šíp byl formalita.“

 

Dodá s vážným tónem v hlase:

„Nesmíš hlavou do zdi mlátit.

Pro tebe je prostě pasé.

Čas  nemůžeš nijak vrátit.

 

Proč se díváš dozadu?

Cesta vede pouze vpřed.

Zahoď blbou náladu.

Naber vítr do plachet.

 

Teď jako vlk do tmy vyješ,

že ti její láska schází.

Ale neboj, dokud žiješ,

pořád tě mám v databázi.“

---