Madam d´Jiue

„Ty jsi mým smutkem, This!“ křičela Wena rozhořčeně a slzy ji udělaly vlhké mapky po obličeji. Jenže sestra se na ni jen posměšně podívala, ušklíbla a beze slov vytratila. Nechtěla se s ní zabývat. Pořád stejně nevyzpytatelná. Wena byla herečkou, ne člověkem, byla sama pro sebe jen do té chvíle, než poznala, co jsou útrapy, bolesti. Snad i vymyšlené pro sny, které chtěla dohonit a ty byly neustále vzdáleny; neměla šanci chtít dosáhnout takového cíle.

Okolí se do ní zasekávalo jak sekerou do kmene stromu dřevorubec. Bolelo to s každou třískou víc a víc. Na každém člověku hledala nějaké klady, ale jedinou This nemohla vystát a ani se o to nepokoušela. Každé slovo adresované jí v sobě neslo výčitku, zlobu, opovržení - a to všechno se smíchalo.

Počátkem jara vymyslela This něco skvělého. Něco, co bude bolet, a zároveň není na ránu lék. „Jsi blázen,“ pravila. K ní se přidávaly další hlasy a ona jen stála uprostřed kruhu, pohazovala rukama, jakoby se pokoušela vzlétnout. Oni měli pravdu. Neznala je, a přeci měli. Byli v přesile. Nebyla ona, byla oni. Mohla si myslet cokoliv, říkat argumenty, které by vyslyšelo jenom ticho, které si pluje jen tak a nic určitého slyšet nechce. Tak by ztratilo krásu a zbyl by opět pouhý vzlykavý hlas mezi bílými stěnami a pod očima potůčky slz. Na mysli jí vytanula myšlenka, že teď už si s ní mohou dělat vše, co uznají za vhodné. Klidně ji poslat do blázince, kde nebude mít žádnou moc. Pláč ji však utvrzoval v tom, že normální je, že dokáže cítit, analyzovat, přemýšlet. A chápat svou neovlivnitelnou situaci. Oni - nechtěli nic, pro ně se stala Wena zátěží, kterou s sebou vláčeli. Ne, nemělo se tohle stát, říkala si, a zároveň v tu chvíli pocítila šanci uniknout. Ne na jiný svět, kde by byla mladou cizinku, jen do jiného kouta. Každý fakt v ní roztočil další lavinu pochybností.

To vše se stalo jednoho pošmourného dne. Ještě teď si pamatuje, že zrovna bylo pondělí, protože právě přišla domů ze zkoušky hry, kterou už cvičili měsíc. A za chvíli se měla uskutečnit generálka a premiéra.

„Škatulata, škatulata ... hejbejte se!“ slyšela někde z povzdáli a přeci, jako by to křičelo v ní. Musela se přesunout, aby nebyla pořád v kolečku, který jí už tolikrát přinesl neštěstí. Opět se zasposlouchala do křiku dětí.

Hra je omrzela; začaly spřádat tajné plány na dobrodružství. Všichni o bandě sedmiletých kluků věděli, že chodí na třešně ke stárému chlapovi. Byl to podivín a nikdo z okolí se s ním neznal důvěrněji. Děti se strachovaly, když vkrádavými kroky plížily se podél pole, které sousedilo s jeho loukou. Kasdis, zrzavý klučina s lišáckým kukučem vedl skupinu a rozdával pokyny ostatním. Začal tajemně šeptat: „Kluci, musíme si dát pozor. Jinak víte, co nás čeká. Výprask. První půjde ... Ty, Smolíku. Jsi nejmenší a jestli jen uvidíš sebemenší pohyb v chalupě, zapískáš. Budeš po celou dobu hlídat.“ Poté se odmlčel, přejel zkoumavým pohledem tváře chlapců, aby za chvilku pokračoval. „My ostatní půjdeme z opačné strany a natrháme i pro Smolíka.“ Kolečko kluků s rozcuchanými vlasy si pláclo na znamení, že všichni pochopili. Jejich srdíčka se zatetelila, protože všichni si uvědomovali celou vážnost riskování.

Smolíkovi koukala z vysoké trávy pouhá kštice, která se pohybovala spolu s větrem a oči se míhaly z jedné strany na druhou. Akce byla spuštěna. Čtyři chlapci se rozeběhli k vytoužené třešni. Byla to pouhá suchá třešeň, která s každým rokem více umírala. Děda je pozoroval ze světnice přes záclonku. Sám si vzpomínal na dávné příběhy, které zažil spolu s dalšími. Nacpali se plné hrstě a z nevědomosti se napili. Panečku, to už je tak dávno. Usmíval se do okna, kde se kluci snažili být co nejméně nápadní, a hlavně, mysleli si, že opravdu nejsou. Potom se starý muž, všemi lidmi opovrhovaný, dostal šouravými kroky až na zápraží. Kluci už měli natrháno. Stačilo zvednout hůl a z trávy se ozval nesmělý pískot.

Kluci padali ze stromu jak shnilá jablka. Bílá trička se jim zachycovala na větvích, a tak nohy už měli dávno na zemi, za to holá bříška a hlavu drželi vzhůru. Vše se událo tak rychle, že se to stmelilo do jediného obrázku. Pán stál ještě chvíli před domem, opět se usmíval do dálky a hloubal. Než zapadalo slunce, byl už dávno ve světnici.

Kasdis chválil všechny členy tlupy. Vypadali šťastně. Některé třešně se rozmáčkly a šťáva zamazala trika, ale to jim nebránilo, aby se cítil každý z nich jako hrdina.

„Pane jo, to byla rychlovka. Kluci, povím vám, takhle jsem neběhal ani ve škole,“ udýchaně ze sebe dostával Kasdis a všichni mu věřili, protože jako první byl pryč.

„Ten starý páprda se ani nestačil rozdívat, že jo.“ Možná, že cítili v cizím pánovi spojenectví než úhlavního nepřítele. Však teď už si mohli dělat ze svého strachu srandu. Že to tak lehké nebylo, věděli všichni, ale nemají proč se přiznávat. Příště vymyslí jinou akci a budou v ní ještě lepší. Určitě.

Wena stála venku ještě do pozdních večerních hodin, až když jí začala být zima, vrátila se. Doma ji nic prazvláštního nečekalo. Sedla si do velikého ušáku a začetla se do knihy, kterou si vzala ze stolu. Byla to její hra.

Jako Madam d´Jiue byla vskutku nádherná a v malém městečku věhlasná svým umem. Hrála vážnou dámu, která neúprosně stárla. Vrásky si až moc dobře uvědomovala, brala je jako součást lidství. Proces dospělosti. Ani ji nenapadlo je šminkama zakrývat jako její přítelkyně. Ty měly na starosti jen šaty a podrobnosti ke každé věci, co byla alespoň trochu peprná. Měla totiž zvláštní myšlenky - vrásky jí daly moudrost a určitý status ve společnosti. Její obrovský kulatý klobouk se stal neodmyslitelným doplňkem její postavy. Zakrýval oči, tím pádem se stala tajemnou zrající ženou na prknech, kde pod podpatky vrzaly a nezaměnitelný cvakot střevíců byl slyšet až v posledních řadách malého divadla. Její neustále smutné oči byly schovány za višňovou barvou. Smutek z ní vycházel z každičkého póru, ale jak nebyly vidět oči, byla pouze elegantní dámou, která v sobě držela zvláštní vůni melancholie. Odrážela se v jejím jednání, postavě, ve slovech.

Její náplň života se vytrácela do pastelových barev až se najednou všechny příměsi vybělily do ztracena. Nejdříve dýchánky s elitou, které v ní prohlubovaly nejen smutek, ale také zlost a prázdnotu. Přetvářka se stala obětí přetvářky jiné a záplatování dělalo z Madam trosku, která nevěděla, co se skutečně děje, co důležité je a není. Měla snad doma plést teplé svetry a nebo rozjímat nad půlšálkem černého anglického čaje? Kdyby upustila od svých přátel, zavrhli by ji. Pro celou společnost by se stala mrtvou. Kdyby se snažila najít cestu k protipólu, nevěřili by jí, že má čistý úmysl.

Celá situace se vyhrotila, když zemřel její otec. Neváhala a prodala svůj majetek. Už tady se neví, jestli to byl výpadek mysli nebo závan šílenství. Pro společnost, která ji znala, se ztratila. Žila v nuzotě a přesto si nestěžovala. Jen jednou, když si vzpomněla na to, jakým způsobem žila, zkusila se dostat do domu svých přátel, ale nebyla ani vpuštěna přede dveře. Bez smutku se vrátila a už nikdy si nevzpomněla, jaký měla přepychový život.

Wena byla nervózní. Konala se derniéra a ona právě procházela tak špatným obdobím. Říká se, že herci mají postavy v sobě, nemohou zapomenout. Pokud se stane problém a je okno, vždy se zaretušuje.

„Marget, já mám strach!“ stěžovala si v zákulisí, kdy ji ani ruce neposlouchaly. Marget byla její dobrá kamarádka. Možná, že i blíž. Měla místo, které bylo pro sestru určené.

„To bude dobré, vždyť - kolikrát jsi ji už hrála a lidé byli pokaždé nadšeni. Neboj se. Je to naposled, pak se s Madam pro tohle město rozloučíš navždycky.“

„Já vím - .“

„Tak se nestrachuj a běž. Pak si půjdeme sednout do kavárny.“

Do poloviny hry se Wena držela své role a úzkostlivě hrála Madam d´Jiue. Jenže, pak se něco stalo. Něco se v ní zlomilo a ona přestala recitovat nazpaměť naučená slova, naopak, začala je vymýšlet. Improvizovala. V tu chvíli znejistěli všichni, kteří s ní byli na jevišti. Přesto si lidé ničeho nevšimli, bouřlivě tleskali. A když viděli, že má Madam slzy v očích, přidali. Bláhově si mysleli, že ta paní ve višňovém klobouku je z publika dojata.

Autor celé hry - mladičký muž, který ještě doposud studoval, díval se ze třetí řady na hru, která tak vybočovala z jeho dávných představ. A přeci se nenaštval. Totiž, ta slečna hrála opravdově, pomyslil si v duchu. Poté už na nic nečekal a vydal se do zákulisí poznat dámu, které si na počátku ani nevšiml.

„Co si myslíte? Že můžete všechno? Tímto, je vám jasné, že jste skončila v tomto souboru?“ trhal hlavou maličký obrýlený ředitel. Byl v kvádru, které mu bylo o dvě čísla menší. Jeho kulaté bříško z něj vyčuhovalo a teď - když byl rozzuřený, knoflíky byly ještě víc napnuté.

„Ano. Dávno jsem tu chtěla skončit. Děkuji vám za informaci.“ usmála se. Mimoděk to pán ředitel neviděl, protože už byl dávno otočený zády. Ještě chvíli pozorovala jeho malou obtloustlou postavu, která letí přes celou chodbu, pak se klidně otočila a spatřila milou tvář. Tvář autora hry, kterou právě ukončila.

„Dámo ...“

Musel přidat do kroku, protože ona kolem něj proklouzla bez pozdravu a rychlými kroky uháněla k východu.

„Měla byste zajít k doktorovi s hlavou,“ zakřičel do jejich zad.

„Prosím?“ bezelstně se usmála, „to mluvíte na mě, pane?

„Zajisté. Měla byste navštívit doktora, ale taky s vámi chci mluvit o něčem jiném. Líbila jste se mi. Vím, že jste od poloviny hry kapitulovala na můj scénář, ale jestli jste to neměla předem promyšlené, smekám před vámi.“

„Děkuji.“

„A proto vám chci nabídnout spolupráci -“

„Nemohu ji příjmout.“

„Vy dokonce musítě, slečno! Mám v hlavě nápad, ale nemohu s ním hnout. Nejen, že jste dobrá herečka, ale umíte vycítit, co je pro danou chvíli to nejlepší. Potřebuji vás -“

„Ještě si to rozmyslím.“

„Neotálejte s tím. A toho doktora pro jistotu také navštivte. Prozatím se loučím. Tady je má vizitka. Těšilo mě, slečno.“

Ihned, jak uslyšel křik, přidal do kroku. Prodíral se davem, který byl dávno netečný k nějaké bouřlivé události. Za to Frest chtěl být u toho. Ať se stalo nějaké neštěstí nebo se nějaká dáma postarala o smích kolemjdoucích. Mladík s unavenou tváří vypadal nanejvýš znaveně, avšak byl mezi prvními, který mohl spatřit nehodu malého chlapce. Jel asi na kole, když z nepozornosti vjel na obrubník u chodníku a v té rychlosti přepadl přes řidítka.

Lidé soucitně pokřikovali, radili těm, kteří chlapce ošetřovali. Stalo se z toho pozdvižení v tak malém městě. Frest už dál neztrácel čas posloucháním štěbetání urostlých dam s plátěnými taškami narvanými po okraj. Sám pro sebe se usmál a vyšel zpět do poklidného světa z chvilkového mumraje.

Slunce mu vráželo do očí; snažilo se ještě na podzim - snad naposled opřít svými paprsky do budov, které se neroztékaly jako lidé potem. Cestou domů se díval do výloh obchodů a snažil se vymyslet reklamní slogany, které by byly všeříkající a mohly by se je učit lidé nazpaměť. Než došel domů, dokázal všechny myšlenky svázat do jedné, a tak mu z toho nakonec vyšel motanec o pekařství, řeznictví, drogerii a jiných obchodech.

Měl krásný byt. Malý ale praktický a útulný. Večer, když přišla jeho dívka, navrhl, aby se vydali do nově zřízeného parku. Byla to novinka, která se za poslední léta rozmohla a konečně mohla být vystavěna i zde.

Náležitě se oblékli do sportovního oblečení a vyšli. Frest zaplatil vstupné za oba v okénku, nad kterým byl mohutnými písmeny nápis pokladna.

Jeho dívka za celou dobu nevyměnila úsměv ze rtů, proto mohl Frest lehce poznat, jak je šťastná a že si váží této chvilky. Vzal ji jemně za loket a ukazoval jí s nehranou vážností všechno zvířectvo, které se v parku nacházalo. Dívka se zastavila u jelenů a fascinovaně na ně pohlížela.

„Nechceš mi něco říct, Weno?“ řekl mladík se smíchem v hlase a potutelně mrkal na reakci, kterou se stalo pouhé zavrtění hlavou. O chvíli později dodala s upřeným pohledem, že on se žádných parohů nemusí bát.

„A já?“

„Nezlob mě. Víš, že bych se rozvedl v minutě, ale nemůžu.“

Bylo těžké dostat něco z Weny, když nad něčím ustavičně přemýšlela nebo byla něčím okouzlena. Na rozhovor už se nesnažila navázat. Vždyť kolikrát si tohle řekli.

Frest se nenechal zaskočit tichem a po celou dobu procházky vyprávěl o nehodě, kterou spatřil hned ráno.

„Chudáček malý,“ posteskla si.

Frest měl blízko k tomu, aby jí vyčinil za rychlý soucit.

„Vždyť si za to může sám!“ vykřikl zlostně a trávu, co si utrhl, aby si měl s čím hrát, prudce zahodil.

„Jak to můžeš říct?“

„Klidně. Ten kluk měl být opatrný, že teď bude měsíc ležet v nemocnici, je následek za to, že nedával pozor ... já u toho, Weno, byl. Viděl jsem tu scénu, nebylo to nic vymyšleného.“ věděl, že jeho slova působí moc chladně; snažil si svou krásku udobřit tím, že se ji pokusil vzít za ruku. Ucukla. Znal ji víc než kdokoliv jiný, proto se nesnažil násilím a věděl, že ji má nechat na pokoji.

Sedla si na židli. Nebyla nejchudší, ale už před několika lety se vzdala svého ohromného majetku, který si vydělala především jako herečka. Její dávné přítelkyně se k ní neznají, když jde kolem nich. Usměje se, ale žádná z nich úsměv neopětuje. Stala se pro ně vzduch. Přestala ji bavit role zámožné dámy. Byla sama, ale vůbec jí to nevadilo. Začínal přeci podzim. Všechny barvy jako by malíř míchal na paletě a dával prostor pro svou fantazii. Frest si ji nevzal, i když k němu chodila na sezení. Jeho žena ho měla připoutaného k domu, k rodině. A tak si po procházce venku sedla do křesla a četla knihu. Hned na první stránce bylo vytištěno:

Děkuji především Weně za čas strávený u mé knihy. To ona dala konečnou podobu románu, který právě držíte v rukou. Autor.