Requiem pro Tebe

Vzpomínám si, že když jsem Tě poprvé uviděl, ztratil jsem na několik chvil dar řeči. Seděl jsem nehnutě na židli v nepadnoucím obleku a s kravatou, která mě začala neúprosně škrtit. Celá místnost se jakoby rozzářila, když jsi vstoupila v tmavomodrých, velice přiléhavých šatech, svůdně obepínajících tělo, jež by muselo přivést k šílenství snad i papeže. A kdyby mu náhodou nestačilo tělo, tak zcela určitě by zapůsobily nádherné, předlouhé vlasy, jež jako záplava slunečního svitu něžně lemovaly ten nejkrásnější úsměv a nejpronikavější šedomodré oči, jaké si lze představit.

Seděl jsem jako přikován, naprosto paralyzován tím zjevem. A spolu s touhou ve mně rostl i pocit beznaděje. Připadala's mi neskutečně vzdálená, snad jako žhavé uhlíky v ohních pekelných. Byla bizarní představa, že bys snad mohla někdy ke mně zhlédnout ze svých výšin, či snad mi dokonce podat ruku; mně - otrhanému, špinavému a věčně opilému šílenci se sklony k řídkému filosofování nad sklenicí piva. A přece se tak mělo stát.

"Hledáš práci?", ozvalo se za mnou o pár dní později ve chvíli, kdy jsem se na internetu probíral nabídkou brigád. Ani jsem se nemusel otáčet, abych se musel ujistit, že jsi to Ty. "Něco bych pro tebe měla", pokračovala's a dokonale elegantně, jak jsi to uměla jenom Ty, sis ke mně přisedla. Jenom jsem letmo zaznamenal přiléhavé černé kalhoty a svetřík téže barvy a v mozku se mi rozezněli úvodní tóny chtíče. "Jak by se ti líbilo učit děti na základce angličtinu?" usmála ses na mně a už to nebyly jenom tóny, ale celá symfonie citů a touhy zakončená bouřlivým aplausem. Já a učit angličtinu? S mým odporem k malým dětem? Já, který na všechny otázky své profesorky odpovídal univerzálně "I don't know?" To je přece šílenost, táhlo mi hlavou, zatímco jsem se slyšel říkat: "To by bylo fajn. Kdy můžu začít?" Těm očím se prostě nic jiného odpovědět nedalo. "Teďka po přednášce tam jdu, tak pojď se mnou a já ti ukážu co a jak."

Tak jsme tedy šli na nedalekou základní školu, tam jsem přihlížel jedné hodině, kterou jsi vedla a mě napadlo, že to zas až tak velký průser nebude. A když jsme to měli za sebou, tak jsme vyrazili na pivko.

Původně jsme plánovali posedět tak hodinku maximálně dvě. Ale během prvního piva jsme zjistili, že k sobě máme blíž, než by se dalo čekat. Takže jsme tam nakonec strávili těch hodin sedm. A když jsme potom v pevném objetí vrávorali nočními ulicemi a hledali nějaký nonstop, říkal jsem si, že tady začíná něco zajímavého.

Jenomže všechno má své jenomže. To Tvoje se jmenovalo Tomáš a měli jste před svatbou. Nikdy jsme o tom spolu přímo nemluvili, ale bylo jasné, že si ho stejně vezmeš. Asi bys řekla něco v tom smyslu, jak už jste spolu dlouho a jak je na Tebe hodný, a že s ním máš pocit jistoty. A to bych bral, protože co se mnou. S chlapem, co slova jako jistota a zázemí zná jenom z knih. Věděl jsem tedy, že tohle bude krátké a konečné. Ale je stokrát lepší naplněná konečnost než prázdná věčnost.

Díky povolání Tvého snoubence jsi bývala často celé noci sama doma. Místo chození po hospodách, jsme se tedy nastěhovali k Tobě do kuchyně a nadšeně jsme decimovali Tvé téměř bezedné zásoby domácí slivovice.

Jsou nezapomenutelné ty chvíle, kdy jsme potmě seděli na podlaze a poslouchali skladbu Dotkni se mě od Priessnitz. Já s Tvojí hlavou v klíně Ti hladil Tvé nádherné vlasy a podávali jsme si jednu cigaretu. Vždycky jsme kouřili jednu cigaretu, což mi dnes přijde dost zvláštní. Už jsi nebyla nedostižná nádherná modla, ale malá, životem vystrašená holka, která tak zoufale toužila po trošce krásy, stejně jako já.

Jak krásné byly ty obyčejné věci, jako třeba čištění akvária, kdy nám polovina rybiček pochcípala, akvárko zůstalo špinavé a my byli mokří od hlavy až k patě.

Nebo ty tvoje módní přehlídky, kdy jsi opilá pod obraz vrávorala v lodičkách a spodním prádle po chodbě, zatímco já hlasem televizního moderátora oznamoval pomyslnému publiku: "Tady vidíte nejnovější model návrháře Versráče!!" a podobné kraviny. Či naprosto dokonale spálené francouzské brambory, které jsme házeli z okna na překvapené pozdní chodce. A co teprve když jsme dostali chuť na víno a vyrazili jsme do nočního města. Já seděl na obrubníku a snažil se i tak neztratit rovnováhu, zatímco Ty jsi v bílém kožichu jednou rukou opřena o strom zvracela do trávy, což poněkud udivovalo kolemjdoucí občany. A pak jsme seděli v zastávce MHD, Ty opět hlavu na mém klíně, jsi spokojeně usínala a já se snažil Tě nějak do sebe vcucnout, aby Ti nebyla zima.

Většinou tyto nádherné, poetické večery končívali tak, že jsem Tě v náručí odnesl do postele, posvlékal tě a přikryl peřinou. A pouklízel jsem celý byt, aby ten tvůj nedostal infarkt, až se ráno vrátí z práce.

Druhý den jsme na sebe ve škole mžourali a v hlavě nám bušilo tisíc kladiv. Od chvíle kdys na mě poprvé promluvila, jsme už seděli pořád jenom spolu, a já vydržel celé přednášky do sebe nasávat vůni tvých vlasů. Skoro jsem někdy litoval, že už musíme opustit posluchárnu.

Pak přišel konec. Tys odešla a já Tě dlouho neviděl.

Když jsem opět stanul na prahu Tvého bytu byla's úplně jiná. "Změnila ses", koukal jsem nevěřícně na tvůj krátký sestřih a pár neposedných kil, které na tobě přibyly. "Ty vůbec", odpověděla's. Pak jsme opět seděli v kuchyni na podlaze, popíjeli slivovici a já poslouchal jak probíhala svatba. I když jsme se pořád něčemu smáli, nebyl to vůbec veselý večer. "Kdysi jsi mi slíbil, že mě nějaký tvůj kámoš sveze na motorce!" vyčítala's mi jemně. To byl tvůj sen - hnát se s nějakým vlasatým klukem na motorce, pálit to nějakých dvěstě a nemyslet na nic, jenom na rychlost a svobodu. "Sliboval", přikývl jsem. "Ale já už nemůžu", povzdechla sis a i když to znělo trochu nelogicky, tak jsem Ti rozuměl. Časy srandy už skončili a z tvého zakulacujícího se bříška jsem tušil, že budeš mít zakrátko jiné starosti. Nastoupil jsem tedy do výtahu a snažil se tvářit, že nevidím slzy ve tvých očích, ale já vím, že ty víš, že já je viděl.

Zpráva o tvé smrti mě zastihla nepřipraveného, osamělého v cizím městě a cizím prostředí. Zrovna jsem se probudil s těžkou kocovinou do dalšího šedivého rána. Provedl jsem pár kontrolních telefonátů, abych se ujistil, že nejde o hloupý vtip. Pak jsem si šel koupit láhev slivovice. Nebyla tak dobrá jako ta Tvoje. A tak někdy čekám, že zazvoní telefon a Tvůj jasný hlas se mě zeptá, zda nemám chuť na pravou domácí. Měl bych!

Mám STRAŠNOU chuť na SPOUSTY Tvojí slivovice!!