Svítání

  Je noc a já jdu prázdnou

ulicí

kterou z rozmaru

zapomněli osvětlit.

Nebo to jen obloha

zhasila světla,

aby se její kůže-inkoustová tma-

mohla chlácholivě objímat

s krajinou?

 Stromy strnule sledují

každý můj krok a

snad čekají,že jim

odlehčím ze zátěže

sněhových jazyků na zmrzlých

bedrech ze dřeva.

 Noční obludy mají

vycházkové hodiny,

krouží v temnotě kolem a

ruší šumivé ticho

dechem,který někdo

kdysi nazval meluzínou,

ale já se usmívám,

protože stejně jako ony i já

jsem jen bytost hledající

skrýš v husté

emulzi ze tmy a ticha.

 A zakokrhání kohouta

jako výstřel ze škodolibého děla

ohlašuje malinové drápy roztrhávající

oblohu od země. ---Je čas najít si jinou skrýš---

 Snad to přišlo příliš brzy.

Snad to přišlo příliš pozdě,ale

pařáty červánků pořezaly černý samet

nad námi a z jeho útrob

začaly padat chomáčky bavlny.

 A já doufám,

že se za pár hodin

koně slunečního boha Rea unaví a

noc bude moci zase rozkutálet

brilianty po své tváři,protože

dlažba nikdy neodmítne úkryt

jejího černého pláště…ani já ne.