Splněné přání

Zrovna začínalo lehce sněžit, když jsem se vydal ven, směrem ke kinu. Už jsem se moc těšil, dávali Prci, prci, prcičky 3 – Svatbu, a to slibovalo jistou zábavu. Ale hlavně jsem se těšil na Pavlu. Pavla je má dlouholetá kamarádka. Poznali jsme se v umělecké škole, kam jsme oba chodili. Hrál jsem na flétnu a ona také, takže jsme se několikrát účastnili různých soutěží, na kterých jsme se trochu víc poznali. Avšak pouze jako kamarádi. Slíbili jsme si to.

Neviděl jsem ji asi 2 měsíce a tak jsem toužil po opětovném setkání jako snad po ničem jiném. Film začínal v 18:00, tak jsem radši vyrazil už v půl šesté, abych byl před kinem o trochu dřív, pro jistotu. Slíbil jsem, že se Pavle ještě ozvu, co a jak. Cestou ke kinu jsem tedy vytočil její číslo a čekal... "Ahoj, Pavli, tak co? Už jdeš, čekám před kinem..nebo - nemám se stavit?" Odpověď mě ovšem zaskočila. "Jindro, promiň, já nejdu, moc promiň." - "Proč nejdeš? Já jsem se těšil..." Nevěděl jsem, co mám říct, co mám dělat, co si mám myslet. Nakonec jsem zachoval chladnou hlavu: "Jo, dobrý," vydal jsem ze sebe, "snad jindy, měj se," chystal jsem se ukončit rozhovor, když mě Pavla zarazila. "Počkej, Jindro, co děláš o Silvestru?" Co? Pavla se mě ptá, co dělám o Silvestru? Vždyť měla někde být se svým přítelem. To je zvláštní. "No, jsem v Novinách, na chatě s kamarády, proč?" zeptal jsem se. "Ne, tak nic, dobrý, užij si to tam! A Šťastný Nový rok!" Ach jo, to jsem nechtěl, ale co mi zbývalo. "Je mi to líto, opravdu, ale už to mám domluvený, promiň. Krásný Nový rok! Ahoj."

Nebylo mi nejlépe. Tyto situace mě provázely celými Vánocemi, od Štědrého dne neustále někdo odříkával schůzky. Jednalo se o lidi, které jsem dlouho neviděl a toužil jsme se s nimi setkat aspoň o Vánocích, být s nimi. Teď se mi zhroutilo i toto. A navíc jsem něco podobného teď musel udělat i já. Někomu, na kom mi záleželo. V kině jsem byl sám, tedy přesněji - bylo nás pět a já jsem byl určitě nejstarší...

Na plátně se objevily závěrečné titulky a já, přestože sám, jsem odcházel s trochu lepší náladou. Film byl skvělý, moc se mi líbil. Když jsem šel z kina, zavolal jsem Daně, abych se ujistil, že se má jak dostat na Silvestrovskou oslavu. Dana byla nejlepší kamarádkou Radky, mé další nejlepší kamarádky, a byli jsme dohodnuti, že Silvestra strávíme spolu. Viděli jsme se jednou a vypadalo to, že má o mě zájem a já jsem k ní také nebyl lhostejný. Jenže jsme ani jeden nevěděli, zda ten druhý cítí to samé. Na Silvestra jsme to měli zjistit. Telefon chvilku vyzváněl, když se pak ozvalo: "Ahoj." - "Ahoj," odpověděl jsem, "jak se máš?" "No, nic moc, hele Jindro, promiň, já tam zítra nemůžu přijet, musím hlídat sestru." Ne! Proč?! Já se z toho zblázním, co jsem provedl, proč se mi tohle stává, proč zrovna mně a proč teď?! Já nechci být na Nový rok sám. "A to by nešlo nějak domluvit, že bys třeba mohla jen na chvilku?" pokoušel jsem se zachránit situaci. "Opravdu to nejde." Napadla mě poslední spásná myšlenka: "A nemohl bych za tebou přijet třeba odpoledne a pak odjet na večer?" Danina odpověď mě potěšila. "Jo, to bys mohl." - "Tak jo, hele, já si zjistím autobusy a ozvu se ti, jo?" Tak aspoň tohle musí vyjít, doufám, že něco pojede. Už jsem měl zmrzlé prsty a tak chvilku trvalo, než jsem na mobilu vyhledal spoje. Hm, 31.12. mi nic nejede zpátky. No, aspoň se ukáže, jestli mě Dana bude opravdu chtít na Silvestra u sebe.

Ještě než jsem zavolal znovu, stavil jsem se u Lubana a protože stejně měl jít se psem, šli jsme oba...tedy mezi tím, co on byl se psem, já jsem volal. "Ahoj, tak ti volám kvůli těm busům. Mám jednu otázku: Chceš opravdu, abych přijel?" "Já nevím," zněla její odpověď. To mi tedy pomohla... "Dano, potřebuji to vědět, protože k tobě mi jede jeden spoj a zpátky žádný. Tak se ptám: Chceš opravdu abych přijel?" Zazněla odpověď, která navždy změnila můj dosavadní pohled na Danu: "No, ani ne." Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, krk se mi sevřel, nemohl jsem vydat ani hlásku... "...vážně nemám přijet?" "Ne," potvrdila mi znovu svou odpověď. Zmohl jsem se jen na popřání šťastného Nového roku a položil jsem jí to, dřív než něco stihla říct. Luban po chvilce přišel a když mě spatřil stojícího u zdi, bezvýznamně koukajícího do vzduchoprázdna, bylo mu jasné, co se asi stalo. Přesto se zeptal: "Asi to nedopadlo dobře?" "Víš, co mi řekla?" říkal jsem už skoro v slzách, "ptal jsem se jí jestli chce, abych přijel a ona řekla - ani ne. Celou dobu jsem opatroval své srdce pro ni a ona pak přijde a odkopne ho jen tak stranou. Vše bylo k ničemu. Ale mně to nevadí, aspoň vím, na koho nemám myslet!" Tím jsem skončil svou řeč. Oznámil jsem potom ještě, že tím pádem na oslavu do Novin nejedu. Luban se mě ještě snažil přemlouvat, ale nehnul se mnou.

Najednou jakoby mě zasáhl blesk z čistého nebe. Vzpomněl jsem si na Pavlu a na to, co mi říkala, když jsme zakončovali náš telefonát před kinem. "Hele Lubku, možná s vámi pojedu, napadlo mě, že by se mnou mohla jet Pavla, ona mi říkala, když jsme spolu mluvili, že nemá na Silvestra co dělat. To jsem ji odmítl, protože jsem myslel, že budu v Novinách." "Tak ji zavolej," pobídl mě Luban. "Co myslíš, že jdu udělat..." Když začal vyzvánět telefon, tajně, ale už skoro bez víry v úspěch, jsem doufal, že řekne ano, že bude mít chuť a že bude moct. "Ahoj Pavli, neruším tě?" napadlo mě, protože bylo už kolem půl desátý. "Ne, v pohodě, co potřebuješ?" "No, je mi to trochu trapný, ale víš, jak si říkala, že nemáš o Silvestru co dělat?" "No, vím." "Tak se chci zeptat, jestli bys nechtěla jet se mnou do těch Novin, protože mi to na poslední chvíli nevyšlo, mně od Vánoc vůbec nic nevychází." Tak jsem to vyklopil. Co mi zbývalo? Bylo to ze zoufalství. "No, já bych moc ráda, ale já musím být tady, ve Stráži." Hrklo ve mně, tentokrát jsem se propadl až na samé dno. Pavla pokračovala: "Pohádala jsem se s rodiči a nevyšlo mi taky nic, měla jsem bejt na Silvestra v Jablonci, to nevyšlo, potom v Lípě, to taky ne. Fakt promiň." V té chvíli jsem se úplně vzdal možnosti Silvestra stráveného v Novinách. Potřeboval jsem se zachránit. "A nechtěla bys, Pavli, strávit Silvestra se mnou, tady ve Stráži?" Nejspíš to vyznělo jako pozvánka na rande, ale v jistém smyslu to tak vyznít i mělo. Odpověď mě potěšila, a to mnohem víc, než ta Danina předchozí. "Velice ráda a kam půjdeme?" - "Třeba do Amáda, tam to je skvělý a mám tam tak trochu protekci," vzpomněl jsem si na okamžik, kdy nás Jana z Amáda zvala na Silvestr, který se tam měl konat. Po očku jsem sledoval Lubana, jak už zjistil, že s ním Silvestra trávit nebudu. Pavla opět odpověděla kladně: "Skvělý, budu jen ráda, už jsem nedoufala. Myslela jsem, že budu na Silvestr doma. Díky!" Byl jsem na vrcholu blaha. "Tak já ti zítra napíšu a dohodneme se na čase a tak dál. Měj se krásně a zítra ahoj." - "Ahoj, Jindro." Schoval jsem telefon do náprsní kapsy a spolu s ním jsem rychle schoval i své prsty, protože jim hrozilo umrznutí. Bylo to prostě úžasné. Tento rozhovor mě přesvědčil o tom, že Pavlina absence v kině byla opravdu nešťastná, protože bylo poznat, že má o Silvestr se mnou zájem. A cítil jsem se dobře i přesto, že Silvestr původně chtěla trávit s někým jiným. Koneckonců, já měl původně stejné plány.

Postupně jsem Lubanovi začal sdělovat většinu oněch informací, mou absencí v Novinách počínaje, mými obavami o nečekané rozuzlení Silvestra konče. Bál jsem se, že se něco na poslední chvíli semele, že se něco přihodí a Pavla nebude moci přijít, prostě jsem se už za těch pár dní naučil nepřipouštět si žádné klady a jen se připravovat na následky těch horších variant. Přišel jsem domů, vykoupal jsem se a po delší době jsem se i oholil, asi proto, že mi ten zítřejší den přišel tak slavnostní. Když jsem tak uléhal ke spánku, začal jsem přemýšlet, jak bych mohl onen Silvestr ozvláštnit. Čím bych mohl teoreticky Pavlu oslnit. Chtěl jsem, aby to bylo něco "nevinného," ale přesto lehce provokativního. Jednoduše řečeno: Jsme velice dobří kamarádi a myslím, že jimi i zůstaneme, ale co když se něco změní... tak proč tomu nepomoci? S touto myšlenkou jsem usnul a tím ukončil den dvou tváří.

Silvestrovské ráno bylo úžasné. Napadalo spoustu sněhu a prostě bylo krásně. Krátce po poledni jsem se rozhodl, že si půjdu prohlédnout jedno krásné místečko ve Stráži, na které jsem si vzpomněl během včerejšího večera. Zasnil jsem se při představě, že by se tam dal strávit krásný Silvestr s krásnou dívkou. Myslel jsem na Pavlu. Během dne jsem se raději ujistil, že Pavla opravdu bude moci večer přijít. Domluvili jsme se, že se u ní stavím kolem osmé hodiny večer a pokoušel jsem se zjistit, zda bude muset být na přípitek s rodiči doma. Po chvilce, co jsem odeslal sms s touto otázkou, mi přišla odpověď, že asi bude muset být doma. Tak zákonitě přišla reakce v podobě otázky, zda bude moci aspoň po přípitku. Napsala, že se zeptá raději až večer. Teď by to bylo moc velké sousto pro rodiče.

S dobrou náladou jsem se vydal k Lubanovi, abych s ním naposledy v tomto roce pokecal. Bavili jsme se o dnešním večeru a noci a o tom, co od toho oba čekáme. Jak jsem již říkal, radši jsem byl v těchto úvahách střídmý, nechtěl jsem si dělat přehnané iluze. Luban tajně tak trochu doufal, že by dnes mohlo dojít na jeho první milování a myslel s Radkou. Při jeho slovech mi bylo tak nějak divně. Věděl jsem, že Radka se s ním nikdy nevyspí a bylo mi ho možná i trochu líto, když si dělal takové cíle a když v ně tak moc věřil.

Byly asi čtyři hodiny a usoudil jsem, že bych měl jít domů a vymyslet situaci a prostředí, které zvolit pro dnešní Silvestr. Bylo jasné, že tak do 11. hodiny budeme v Amádu a pak bychom mohli jít na ono krásné místo a tam si připít na Nový rok. Byl v tom však zádrhel v podobě nesouhlasu Pavliných rodičů. Proto jsem tak moc doufal, že ji pustí po půlnoci aspoň na hodinu ven. Ke konci svého uvažování jsem dospěl k názoru, že by bylo trochu zbytečné, dělat si plané naděje chystáním deky, skleniček a ostatních věcí, protože bych toho poté při "neúspěchu" mohl litovat. Řekl jsem si tedy, že to nechám na náhodě a síle okamžiku. Byl jsem se tam, na tom místě u jezera, ještě podívat, abych případně věděl, kde se dá dobře posadit a tak dál...

Blížila se šestá hodina a Luban s Radkou a spol. měli odjíždět na chatu do Novin. Protože jsem chtěl hlavně Radce, ale i ostatním, popřát krásný Nový rok, vyběhl jsem před barák, abych tak učinil. U auta stáli Luban s Kubou a Bárou, čekalo se na Radku, která měla přijít každou chvíli. Stihl jsem popřát Báře a Kubovi, oba se mě ptali proč nejedu a snažili se mě ještě přemluvit. Musel jsem je však odmítnout s vysvětlením, že už tu někoho na Silvestra mám. V tu chvíli dorazila Radka. Popřál jsem ji hodně štěstí v Novém roce a dodal jsem, že ji přeji, aby nikdy v novém roce nemusela "použít" postavičku se svíčkou, kterou ode mě dostala k Vánocům. Byla to drátěná soška indiána, který nesl přes rameno tyč, na jejímž konci byla zavěšena nádoba, do které se dávala svíčka. Když jsem jí ten dárek dával, řekl jsem, že ta osoba ukazuje tyčí jistým směrem. Vždy, když by nevěděla kudy kam, podívá se na ni a najde tu správnou cestu. Ta svíčka má symbolizovat věčné světlo, věčné přátelství nás dvou. Vždy, když ji bude smutno, poradil jsem, ať si zapálí svíčku a vzpomene si...třeba na mě. S tímto přáním jsem opouštěl parkoviště, odkud právě odjelo auto, které všechny odváželo do Novin.

To bylo už kolem půl sedmé a tak jsem usoudil, že by bylo vhodné, uchystat si oblečení, upravit se a připravit se na dnešní večer. Vzal jsem si nové kalhoty, které jsem dostal k Vánocům, vlastně jsem byl celý "vánočně" oblečený. Dlouho mi trvalo, než jsem si rozmyslel s jakým "hárem" vyrazím za Pavlou. V tomhle ohledu si tak trochu připadám jako ženská. Nakonec jsem zvolil svého ježečka, neboli, jak říká máma, "jako by ses tejden nečesal..." Poslední kontrola vzhledu, peněženky, obsahu kapes a mohl jsem vyrazit.

Bylo půl osmé. Ještě pořád jsem se bál jedné věci. Byla to případná sms od Pavly, že nemůže. Dorazil jsem před dům, kde Pavla bydlela a čekal jsem. Po deseti minutách mi přišlo divné, že nejde a už jsem se začínal obávat... když jsem si uvědomil, že bych si měl dát nejlépe pár facek. A pořádných! Řekl jsem přece, že se stavím, ne, že počkám před barákem. Určitě už na mě čeká. Vyběhl jsem tedy tři poschodí až k bytu, kde bydlela. Chvilku mi trvalo, než jsem zazvonil. Otevřela Pavla se slovy, že už jde. Zůstal jsem stát jako opařený, když na tu chvilku vykoukla zpoza dveří. Myslel jsem, že mám vidiny. Vypadala tak úžasně. Nikdy jsem ji snad takovou neviděl. Začal jsem litovat, že jsme „jen kamarádi.“ Po chvilce, už oblečená, se rozloučila s rodiči a mohli jsme vyrazit směrem Amádo.

Dorazili jsme přesně na osmou, jak jsem Janě slíbil. Uvítalo nás krásné příjemné prostředí, navíc s prima lidmi, které jsem většinou jen od vidění znal spíš z Amáda. Usadili jsme se u stolu, který byl nejblíže k tanečnímu parketu a silvestrovská párty mohla začít. Dali jsme se bílé víno a začali jsme si povídat o Vánocích, co jsme kdo dostal a o spoustě jiných věcí.

Po celou tu dobu jsem Pavlu pozoroval, opravdu se mi zdála čím dál víc krásnější. Pohledem jsem přejel po jejích krásně se vlnících vlasech a pozoroval jsem, jak se volně spouštějí k ramenům. Při naší konverzaci jsem se chvílemi zahleděl do jejích očí. Všimla si toho, protože mé pohledy oplácela. Pavla vlastně nikdy nepatřila mezi typické krasavice. Ale mně se strašně líbila, už to byly skoro 3 roky, co jsem si její skryté krásy všiml. Jenže jsem asi promeškal tu vhodnou dobu na navázaní vztahu. Bylo to tak trochu k vzteku. Uvědomil jsem si, že jsem byl možná první kluk, který Pavlu považoval za krásnou. To bylo kdysi. Ale nyní, když se z Pavly stala pohledná dívka, jsem svou výjimečnost asi ztratil.

Pak jsem zaslechl jednu velice známou melodii, která zněla z reproduktorů. "Pavli, znáš tohle?" zeptal jsem se. Chvilku se zaposlouchala a ihned bez řečí mě vtáhla na parket. Hráli nám Scorpions, Wind of Changes. Bylo to tak krásné, držet Pavlu v objetí a vědět, že mě čeká krásně strávený večer, poslední večer v tomto roce. Z reproduktorů se nepřestávala linout krásná pomalá hudba a tak jsme v tomto objetí zůstávali neustále po dobu skoro půl hodiny.

Když jsme se po té době vrátili ke stolu, napadlo nás s Pavlou společně: Nedáme si cigaretu...? Přemýšlel jsem o tom už den předtím. Naštěstí v Amádu cigarety měli a tak hned ležela jedna krabička na našem stole. Pavla ji rozbalila, ale trochu se jí nepovedlo zvládnout otevírací manévr, a tak se jí několik cigaret vysypalo na stůl. Vzala je a jednu otočila a vrátila je zpět. Až na dvě. Když mě spatřila Jana s cigaretou, která už zajisté nebyla první, přišla, vytrhla mi ji z pusy a típla ji. Spustila tak své "velkolepé" představení. Tak jsme se tam tak chvilku škádlili, Pavla zpočátku nechápala, až poté ji došlo, o co se jedná. Zábava se dostávala do správného varu. Během našich dalších slov jsme stihli s Pavlou ještě vypít další dvě sklenky bílého vína. A pak nastal ten správný impuls pro menší povyražení: Dáme si tequilu. Pavl nadšeně souhlasila a tak se nám na stole objevila po chvilce i tequila, sůl a spolu s tím i citron. Rituál pití tequily mohl začít. Slíznout sůl, zapít tequilou a zajíst citronem. Mmm, krásné. Chystal jsem se vzít si další cigaretu, když se Pavla začala smát. Chtěl jsem si zapálit a začala se smát ještě víc. Až poté jsem si všiml, že mám cigaretu v ústech obráceně. Byla to ta otočená cigareta. Pavla začala ihned vysvětlovat. "No, tak to si musíš něco přát. Je to novoroční přání. Ale neříkej mi ho. V Novém roce se ti pak splní." Přál jsem si tedy. Nyní nebylo podstatné co.

Blížila se jedenáctá a s ní i Pavlin plánovaný odchod domů. Sbalili jsme se tedy, Janě jsem slíbil, že se ještě pokud možno vrátíme oba, při nejhorším já, abych zaplatil. Vydali jsme se tedy na cestu. Dohodl jsem se s Pavlou, že kdyby ji rodiče nechtěli pustit, zkusím je přemluvit. Chvilku jsem čekal přede dveřmi, když vyšla Pavla s úsměvem na tváři. "Super, nemusím být na přípitek doma a můžu do jedný." "Skvělý," vykřikl jsem radostí, "a nemohla bys ještě trochu déle?" dodal jsem. "Opravdu ne, jsem ráda, že vůbec můžu." Rozesmátí jsme se vydali zpět k Mecce našeho Silvestra.

Vycházeli jsme po schodech, které vedou do Amáda a najednou jsme se zastavili uprostřed, před dalším schodištěm. Stalo se něco, na co jsem se neodvážil pomyslet ani v těch nejbláznivějších představách. No i když... Přiblížili jsme se k sobě a po dlouhé době jsem mohl vychutnat krásu letmých přerušovaných polibků. Nechtělo se mi věřit, že tu stojím, pár chvil před Silvestrovskou půlnocí, a líbám svou nejlepší kamarádku, mou tajnou lásku. Pln vzrušení jsem chtěl pokračovat, Pavla však rozhodla za mě. Vrátili jsme se zpět do Amáda. Jana byla potěšena našim návratem. Zrovna se už zpívalo u Jukeboxu a tak jsme nemohli zůstat pozadu. Vydali jsme se směrem k mikrofonu a spustili jsme. Zpívali jsme asi šest písniček, vesměs známých českých. Poté jsme začali zpívat Sen od Lucie. Jana se u baru zaposlouchala do zvučných vokálů a poté nás překvapila, když řekla, že se jí ta nová verze písničky zdála pěkná. Když jsme ji řekli, že jsme zpívali my dva, zůstala na nás koukat. Začali jsme se smát. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že do konce roku zbývá již jen pár minut. Jana nám přinesla šampaňské a nastalo to nejtěžší. Správně odhadnout jeho "odbouchnutí." Jenže mně nešlo ani otevřít. Musela pomoci zkušenost Janiny sestry. Stihli jsme to tak akorát...5...4....3.....2......1....je to tady! Šťastný Nový rok! Začala vlna přípitků.

Když tato vlna pominula, rozhodli jsme se, že vyrazíme před Amádo. Chtěli jsme se podívat na ohňostroj. Byl krásný, mezitím jsme si všichni vzájemně popřáli k Novému roku. Poslední, komu jsem šel blahopřát, byla Pavla. "Tak tedy, Pavli, já ti přeji šťastný Nový rok a ať se ti v něm splní vše, co si budeš přát." Nastalo ticho. Všude okolo bouchaly ohňostroje, byl hluk, ale pro nás dva nastalo ticho. Naše rty se přiblížily a začala ta nejkrásnější první minuta Nového roku. Tentokrát žádné krátké letmé polibky na ústa či tvář, ale romantické, vášnivé nenasytné polibky, něžná hra jazyků. Byl jsem v sedmém nebi. Po této nejkrásnější minutě se naše rty na okamžik vzdálily, aby po chvilce opět na onu krásnou hru navázaly. Když ta hra skončila, zůstali jsme v objetí. Pošeptal jsem Pavle do ouška: "Pavli...něco si slíbíme, jo...? Tohle zůstane mezi námi, ano, Pavli? Bude to naše malé tajemství." Její polibek byl pro mě souhlasem.

Zpátky do Amáda se vracel jiný člověk. Já. Bylo mi krásně. Příčinou byly ony chvíle dole, ale i vědomí, že se dnes něco změnilo. Změnilo se něco ve mně, něco uvnitř mi řeklo: "Jindro, ty máš Pavlu hodně rád, možná ji i miluješ, ale tohle nic neznamenalo. Už jen proto, že jste kamarádi. Nemusíš se za každou cenu snažit o něco vážného, když si před pár okamžiky zjistil, že život může být krásný, i když ho žiješ takto. Užij si ty chvíle, dokud můžeš." Přesně to dokázala definovat jedna z mých kamarádek, když řekla: "Prostě to k tomu patřilo."

Zbytek času jsme protancovali v rytmu nádherných ploužáků. Blížila se jedna hodina po půlnoci a s ní i náš definitivní odchod. Zaplatil jsem účet, rozloučili jsme se s hosty a Janou a nasměrovali své kroky domů. Vystoupili jsme z výtahu a nastal okamžik, kdy jsme se měli rozloučit. Smutný okamžik a přesto tak krásný. Opět jsme se k sobě přitiskli a políbili se. Naposledy. Když jsem odcházel domů, byl jsem o to šťastnější, protože se mi v prvních vteřinách Nového roku splnilo mé Novoroční přání, které jsem si v Amádu přál...