NĚHA

S několika málo přáteli jsme se rozhodli, že budeme citliví. Po asi celém týdnu citlivosti se ozval zvonek. Někdo na mě zvonil, chtěl po mně pravděpodobně, abych se vyklonil z okna a otázal se:

,,Kdo je?“ A pak bych hned na to řekl: ,,Aha!“ Protože bych toho člověka samozřejmě znal. Takže jsem již déle nelenil, poškrábal se na zadku a doslova přecitlivěle jsem se skulil z postele. Byl to fantastický pocit plný přijatelně drastické něhy. Téměř až nihilisticky jsem se zahleděl do trámoví svého stropu a jako by v předsmrtné agónii se křečovitě chytl za své mocně prokrvené přirození, pročež zcela přirozeně následoval výkřik:

,,Proboha, vždyť já nemám trenýrky!“ Ano, bylo tomu skutečně tak. Ležel jsem na koberci plném roztočů dočista obnažen. Ještě štěstí, že mám tak vystouplá žebra. Jinak bych to snad bral tragicky a pokusil se o sebevraždu žárovkou, kterou bych si nekompromisně rozbil o hlavu a jistě bych po onom úderu i zemřel strašlivou smrtí apatického mučedníka. Ale takhle se nakonec jen opět ozvalo nemilosrdné zazvonění a já se přeci jen posléze jaksi k tomu oknu dostal a otevřel ho.

Dole na betonu stál Jude a vypadal rozmrzele. Vedle něho se krčil na kolenou infantilní Olin a nahýbal si z láhve průzračné tekutiny. Dalo se předpokládat, že se nejspíš se vší možnou pravděpodobností jedná o tvrdý chlast. A tak jsem jim oběma řekl:

,,Jo.“

Naprosto jsem se nenamáhal se zatěžovat nějakými hadry. My chlapi s takovým přirozením jako já a Jude se před sebou nemusíme nijak žinýrovat. Zato Olinovi to pokaždé vžene ruměnec studu do tváře. A šklebí se pak na nás tak nějak vyjeveně - jako kdyby snad právě vypadl z mateřské školky. Ale my s Judem ho bereme, protože to je taky jen takový nebohý cvok jako já a on. Nazul jsem si proto jen docela obyčejné prošmajdané čínské nazouváky z gumy a jal se trapně tragikomicky sestupovat po schodech. Dělalo mi to radost a strašně mě to bavilo. Poté jsem z mezi řitních půlek vytáhl klíč od domu a odemkl těm dvěma podělaně vystrašeným troskám. Vypadali roztomile. Jude mě v otevřených dveřích odstrčil tak prudce, až jsem si narazil kostrč o hranu radiátoru a Olin mi nabídl loka omamné látky slovy:

,,Chceš, bude z tebe taky idiot. Však uvidíš!“ A vztyčil výstražně afektovaným pohybem prst. Zavřel jsem za nimi a Jude se už mezitím na chodbě svlékl donaha. Dělá to tak pokaždé, protože se cítí víc než zarputile pohodlně. Má ohromné řitní půlky. Tak zarostlé, že je na ně doslova uhrančivý pohled. Olin se ale jen vyzuje. Plácne Judeho chlapsky po zadku a řekne:

,,To je žůžo.“

Všichni tři pak jdeme ke mně do pokoje. Bydlím až úplně nahoře, v podkroví. A mám tam docela takový příjemný smrádek. Pokaždé vás to praští do nosu a znechutí. Ale člověk si zvykne na ledaco. Olin se prostoduše svalí do matrací potažených červeným sametem a Jude se rezolutně postaví přímo před okno, aby šlo na něj z venku moc dobře vidět. Čekám drastický projev nostalgického extremismu. Prvních patnáct minut ale jako obvykle mlčky koluje láhev. Po prvním loku rozeznávám v tom devastujícím chlastu výbornou režnou. Jsem spokojený, cítím horkost a krůpěje vyrazivšího potu na těle. Když je litrovka prázdná, Jude si odplivne do prachu pod mojí postelí a zařve:

,,Hej chlíve, ty si fakt úchyl!“ Olin si grcne a zeptá se:

,,Proč?“

Stáhnu si vážně před nimi předkožku a obnažím si tak žaluda jenom proto, že čekám vážnou odpověď. Ale zaslechnu jen zapištění:

,,Ty zmetku!“ A už vidím, jak se Jude vrhá otevřeným oknem do prostoru. Podívám se překvapeně na Olina, a ptám se ho:

,,Oldo, nevíš co mu je?“ Ale Olin si jen zmateně zarazí ukazováček pravé ruky do pravé nosní dírky a vytuhne. Ale to se už opět ozývá zvonek. Vykloním se z okna a slyším Judeho depresivně melancholický hlas plný lidské dosranosti ze svého trapně vzhlížejícího údělu. I když je celý rozbitý, vypadá stále rozumně. A snad i proto se ho ptám:

,,Cože?“

,,Ty kokote, je zamčeno, poď mi otevřít!“

Á, tak tomuhle už opravdu rozumím. Jsem nadšený a běžím vstříc Judeho zaťatým pěstem. Dostanu pravý levý hák a Jude se ukojeně vrací do mého pokoje. Kde se ale tentokrát jen sklesle zarazí půlkami do křesla, nervózně se tahá za pindíka, a když mu nabídnu cigaretu, aby se odreagoval, konečně spustí:

,,Petře, tos přehnal. Já už jsem z té citlivosti tak zpitoměle přecitlivělý, že se v pět ráno v kuchyni rozpláču nad totálně ožralou hromádkou svého otčíma, nejím, nespím a přes den sleduju v bedně telenovely. Já už to fakt nezvládám, jsem psychicky na dně. Nezlob se, promiň. Ale já prostě musím už konečně někoho zardousit!“

A vrhl se na chudáka zdevastovaného Olina. Oblékl jsem se, vzal si peníze a nechal je o samotě. Někteří lidé toho prostě hold moc nesnesou. A šel jsem do hospody.

5. října 2004

Chlív out