Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLáhev pana Libého
Autor
Zbora
Panu Libému bylo dnes obzvlášť špatně. Přemohl se k zvednutí, ale nevstal, nýbrž zůstal sedět zhruba uprostřed druhé ze čtyř červených matrací, ležících na posteli, jejíž nejlepší léta už dávno minula. Záda měl schrbená pod neuvěřitelným úhlem, hlava uhýbala v mírném záklonu lehce doprava, a ruce ležely bezvládně na vyzáblých, mrtvolně bílých stehnech. Přes pootevřené oči zkusil zaostřit na rybičky přežívající ve starém akváriu. Byly to poslední živé bytosti, k nimž choval nějaký cit. Zkusil si vzpomenout na průběh včerejšího večera. Několikrát v paměti došel ke zlomovému okamžiku, který tlustou čarou odděloval vzpomínku na nedávné probuzení. Bylo mu jasné, že tlustá černá čára v paměti není tvořena jen spánkem, jak by se dalo očekávat, ale že je v ní nevratně pohřbena i část jeho života, kterou je možná lépe si nevybavit. Nebyla to zdaleka první taková čára. Libého paměť byla dokonale počmáraná.
Nechal toho a začal očima bezmyšlenkovitě bloumat po pokoji. Občas nepatrně pohnul hlavou ve směru, kterým se pohybovaly jeho unavené panenky, marně se snažící naleznout vhodný objěkt k pozorování. Nakonec opět skončily na akváriu. Byla to vpodstatě jediná věc, na kterou se tady, při troše apatie, dalo dívat. Ryby, které se v něm snažily přežívat, nevyvíjely zrovna příliš aktivity, a když se některá z nich přecijen pohnula, šlo spíše o náhodnou svalovou křeč, než o cílenou akci. Pan Libý to chápal. Nechápal ale, proč mezi nimi plavou i jeho kalhoty. Neschopnost pochopení měla nasvědomí černá čára, kalhoty v akváriu ne. S mnohonásobně větším zájmem se znovu rozhlédl po pokoji, očekávajíce objevení nových faktů vztahujících se ke způsobu svého svlékání. Nic.
Pan Libý se donutil vstát. Pan Libý nebyl vždy jen Panem Libým. Dokonce si ještě vzpomínal, že mu v mládí kamarádi říkali Mirku. Zdálo se mu to neuvěřitelné. Spíš to byl sen, než něco, co skutečně existovalo. Zároveň měl ale pocit, jako by to bylo včera. Není možné, aby to tak rychle uteklo. Jak dlouho už ho nikdo takhle neoslovil? Moc by si to přál.
Miroslav Libý nejistě vykročil směrem, kterým bývaly dveře do kuchyně. Byly tam i dnes, avšak daleko rozmazanější než obvykle. Otevřel je a překročil nízký práh. Nadechl se. Zdejší vzduch měl mnohonásobně větší kvalitu, než ten za překročeným prahem. Nalil do konvičky vodu, zapálil plynový sporák a začal hledat čaj. Voda už tvořila nad konvicí proud páry a paměť stále odmítala vydat svědectví o posledním uložení čaje. Vzdal to, vypnul hořák, a rozhlédl se po lince, která by se okamžitě mohla stát objěktem výzkumu archeologů. Jediná tekutina vyskytující se na její oplizlé desce byla nalita v čiré láhvi opatřené etiketou, v jejímž optickém středu se vyjímal krásný modrý nápis „vodka“. Libého oči se poprvé na okamžik skutečně otevřely, a soustředěný pozorovatel by si mohl všimnout malého záblesku radosti. Odlepil lahev od zaschlé skvrny čehosi mazlavého, a s vypětím všech sil odšrouboval uzávěr. Jeho nozdry zhluboka nasály aroma čpící zevnitř, a i méně sousředěnému pozorovateli by neuniklo, že jeho oči, obalené soustavou vrásek, zaplály skutečným štěstím. Obsah zjevně odpovídal jeho požadavkům. Hrneček připravený pro umístění čaje se stal dočasným útočištěm jiného zahřívacího produktu, jehož ninimální konzumační doba naštěstí nebyla ovlivněna chladnutím. Proto se v něm moc neohřál.
Miroslav Libý vypláchl hrnek, a uložil ho na své místo, připravený pro umístění čaje. Lahev však zpět neodložil. Posadil se na stůl u okna. Bez zájmu sledoval západ slunce nad sřechou protějšího baráku a popíjel. Začalo se stmívat, a ulici pod oknem pana Libého osvítily lampy. Ptáci ztichli a kroky lidí na tmavě hnědých kostkách chodníku prořídly. Hladové rybičky přestaly apaticky očekávat přísun jednotvárné potravy a usnuly. Všechno zalila tma. Pan Libý seděl na stole u okna, a jeho nehybné oči upřeně zíraly do míst, kde před několika hodinami zmizela velká rudá koule. Lahev vodky stála vedle něho a tiše prchala. Oba působili dojmem zamyšlenosti, ale ani jeden z nich nepřemýšlel. Vodka to neuměla a mozkem pana Libého se od západu táhla dlouhá černá čára, jejíž tloušťka mu nedovolovala vybavit si nic, včetně skutečnosti, že kdysi býval Mirkem.