Kontr mrtvého brouka (Průstřel skrz naskrz III.)

„Pane,“ řekla Lucie naléhavě, „mám na telefonu nějakého chlapíka, který tvrdí, že s vámi potřebuje nutně mluvit.“ 

Debney se mírně vyklonil ze svého křesla, vyndal si z úst nezapálený doutník a chraplavým hlasem pokynul své sekretářce, aby volajícího přepojila k němu do kanceláře. 

Mužský hlas v telefonu byl sedmdesátiletému „kápovi“ dost povědomý, a proto se ani nemusel namáhat s položením známé otázky „Kdo je tam?“. Spíš jej zarazilo to, že se mu odvážil zavolat někdo, koho on sám považuje za přebytkové zboží hodné devastace. 

„Zvláštní,“ vyřkl po chvíli přímo do telefonního sluchátka, „tebe bych opravdu nečekal…“ 

„Já vím, ale musím vám říct něco důležitého…“ 

„A copak to je, Majku?“

„Džony vám právě odstřelil Sašu.“ 

...

„A do prdele,“ ulevil jsem si a podíval se na Lucii. Stála kousek vedle mě, a zatímco jsem se snažil otevřít zásobník šéfovy pistole, upřeně na mě hleděla. Mlčela, ale její lehce pootevřená ústa jako by mi naznačovala něco podstatného. 

„Měla bys utéct,“ zachraptěl jsem, „tebe nechají. Jsou tady kvůli mě.“ 

„Nikam nepůjdu. Zůstanu tu s tebou,“ řekla odhodlaně. 

„Lucie,“ zamyslel jsem se, „tím se celá situace stává ještě prekérnější. Nekomplikuj to a zmiz.“ 

Mezitím se mi konečně podařilo vniknout do chřtánu Debneyho Glocka (typ zbraně – pozn. autora). Mé nadšení mělo ale jepičí život a opadlo ihned poté, co jsem v zásobníku napočítal pouhopouhé dva náboje. 

„Tak to jsme v ještě větším hajzlu, než jsem si myslel,“ poznamenal jsem znechuceně a Lucii tímto zabránil zareagovat na mou předchozí odezvu. 

Vědom si časové tísně, bylo mi jasné, že s Lucií nesmím zabřednout do žádného – byť sebekratšího – rozhovoru (tím by se mé šance na přežití úplně zminimalizovaly). A tak jsem ukončil niterní operaci šéfovy zbraně, navrátil její zásobník do původní pozice a odjištěný předmět předal do rukou někdejší Debneyho sekretářky. 

„A teď se, prosím tě, schovej. Někam zalez a vůbec… nijak na sebe neupozorňuj,“ vyřkl jsem skoro prosebně. 

Lucie jako by mým slovům nerozuměla, na což jsem vzápětí zareagoval razantním zvýšením svého hlasu: „No tak rychle! Ať už tě tu nevidím!“ 

Až pak Lucie pochopila, že to myslím smrtelně vážně, a mé přání proměnila ve skutek. Rázem jsem byl v místnosti sám a to byla ta pravá chvíle pro to, abych získal stoprocentní odhodlání a důvěru v sebe samotného. Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl skrze nos, zakláněje při tom pomalu hlavu dozadu. Tohle byl můj osvědčený rituál. 

Jelikož byly dveře otevřené nejenom do čekárny, ale i z čekárny do komunikační chodby, nečinilo mi velký problém, abych stávající okamžiky svého bytí označil za ryze kritické. Zvuk výtahu, dle jehož zvyšující se hlasitosti jsem usoudil, že se do našeho patra blíží expresní zásilka „nabouchaných hranatých brad“, byl jasným signálem pro pohotovostní stupeň číslo jedna. Nijak jsem nemeškal, vytasil svůj naleštěný kvér a klusavým tempem vyrazil vstříc kovovým dveřím na druhém konci dlouhé bílé chodby. 

Běžel jsem, přemýšleje u toho o dalších alternativách ataku, a již z povzdálí registroval navyšující se hodnoty arabských číslic na výtahovém displeji. Zhruba tři metry od vnějšího líce dveří jsem pak poklekl na zem a namířil svou zbraň přesně mezi dvě matná stříbrná křídla. Jedním okem jsem sledoval polohu výtahu, druhým zase dění v oblasti šachtového prostupu. 

„Jedna, dvě, Džony jde,“ utrousil jsem si pro sebe a jen tak jemně přimhouřil obě oči. Displej nad výtahovými dveřmi se mezitím ustálil na hodnotě číslo „OSM“. K dostačujícímu vyhodnocení situace a zaznamenání polohy všech protivníků uvnitř mi postačil - jak jinak - zlomek vteřiny a přibližně třiceticentimetrová škvíra mezi výtahovými dveřmi. Nepřipouštěje si možnost, že by v přepravním prostoru mohl být někdo, kdo si mou pomlázku nezaslouží, třikrát jsem svým ukazováčkem provedl důvěrně známý manévr. 

PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! – ozvalo se z mé zbraně. 

Tímto rychlým útokem jsem Debneyho muže nepříjemně zaskočil. Dva z nich to schytali přesně mezi oči, třetí mohl být rád, že z celé šlamastiky vyvázl jen s lehce pošimraným hrudním košem. Výtahová podlaha se zalila „krví protivníkovou“ a zvláště z těch dvou, jimž jsem provedl frakturu lebky, začaly vytryskávat hektolitry a hektolitry... Bylo to něco neuvěřitelného a něco tak krásně synchronizovaného… (Navštívili-li jste někdy známé Křižíkové fontány v Praze, jistě si dokážete představit, jakým dojmem to na mě přibližně zapůsobilo.) 

Třetí muž se svíjel v křečích a zároveň rochnil v hluboké kaluži vlastní krve. Díru v hrudníku měl natolik velikou, že by se na něm dala klidně vyučovat anatomie člověka. Toho muže jsem znal - byl to můj první parťák. 

„Henry, kolik vás tady je?!“ zeptal jsem jej, míře mu pistolí do pravého oka. 

Odpověď však žádná. Henry zapíral, jak jen mohl – křičel… mával sebou ze strany na stranu a předstíral ukrutnou bolest. „Dobré herecké číslo,“ usoudil jsem a vrazil mu hlaveň přímo do čerstvě vyražené žeberní ďoury. 

„Je nás tu pět!“ vyhrkl Henry ze svých vytopených úst. Po jeho embargu se slehla zem. Vzhledem k bolesti, kterou jsem mu svým činem způsobil, to nebylo ani nic překvapujícího. 

„Takže pět,“ řekl jsem si sám pro sebe a počítal dále: „V zásobníku mi zbývají tři náboje, z toho tři lidé jsou již na střídačce… Pět mínus tři… to jsou dva… Na dva kretény mi tedy zbývají tři kulky. Výborně.“ 

Po tomto náročném početním úkonu jsem se ihned odebral k požárnímu schodišti (a tedy k místu, odkud jsem očekával druhý útok) a nedbal prosebných nářků pomalu umírajícího Henryho. Kdykoliv jindy bych jeho přání ohledně zkrácení trápení vyslyšel, ale teď jsem prostě neměl času nazbyt, ani uspokojující počet nábojů v zásobníku. 

[Tento okamžik je typickou ukázkou nedotaženého děje a odkazem na nejrůznější hollywoodské filmy – hrdina mohl poraněného zabít pomocí jeho pistole… I když potom se naskýtá další otázka: Byli protivníci ozbrojeni?] 

A tak jsem běžel... Nyní však podstatně rychleji, protože jsem si byl moc dobře vědom svého zdržení při výtahové akcičce. Kdybych však tušil, jakou chybu tímto činím, jistě bych se ke schodišti tolik nehrnul. Když jsem totiž naprosto uřícen dorazil ke dveřím označkovaným velkým obrázkem třícípého plamínku, snad poprvé v životě jsem poznal, jak hořce chutná nečekaný zásah. Dlouhou dobu nehybné dveře se přede mnou rozrazily a já - nijak nepřipraven - jsem na tuhle situaci už nestihl zareagovat. 

Zatímco dvěma kulkám jsem ještě stačil instinktivně uhnout (aniž bych však věděl jak), ta třetí si mě už našla a zaryla se mi hluboko do ramene. Takhle chutná osmý hřích Magnumu, pomyslel jsem si a v doposud nezažité bolesti padl k zemi, odhodiv při tom pistoli daleko před sebe. 

Byla to pro mě taková nemilá premiéra. Nikdo mě nikdy nesrazil do kolen. Nikdo mě nikdy nezasáhl. Teď to přišlo a já se cítil tak potupen, že jsem si snad i přál, aby mě ten prevít co nejrychleji oddělal. 

„Tak dělej, ty hajzle! No tak dělej!“ křičel jsem. 

Muž s hranatou muskulaturou pak přistoupil k mému ležícímu tělu, mírně se pokrčil v kolenou a podíval se mi do tváře. 

„Džon?“ zeptal se mě, snaže se marně skrýt ruský přízvuk. 

„Ano,“ pokýval jsem hlavou a smířen se svým osudem zavřel oči. 

Chodbou se rozlehl silný výstřel a já myslel, že tohle je v mém životě to poslední, co kdy slyším – něco jako „Baj, baj“ či „Sbohem“. To byl však omyl – žádná bolest, ani dlouhý bílý tunel… nic z toho se nekonalo. Copak se ten chuj netrefil? - problesklo mi hlavou a rychle jsem otevřel oči. Jak jsem záhy zjistil, daleko od pravdy jsem nebyl. Ten zasraný Rus, který mi proděravěl rameno, ne že se netrefil, ale ani vystřelit nestihl, protože jej stačil odkráglovat někdo, jehož pomoc jsem od počátku zamítal. 

Lucie. 

...

Ležel jsem tam na té keramické podlaze a hleděl do jejích očí. Což o to, že jsem krvácel a pomalu nedokázal zaostřit zrak – ona byla náplastí přes veškeré mé bolesti. Byla mým andělem. 

„Nemůžeme tu zůstat,“ řekl jsem po menší prodlevě, „musíme pryč.“ 

Avšak Lucie mých slov nedbala. Mlčela a upřeně hleděla na zbraň, kterou jsem ji daroval v Debneyho kanceláři a z níž před několika minutami vyšel předposlední výstřel.

.
.
.

Henry měl pravdu… opravdu jich bylo pět.