Krvavé džíny z NDR (Průstřel skrz naskrz II.)

„To, v čem stojím… myslím tu kaluž… Co to je?“ optal jsem zvědavě neznámé ženy, jež se mnou nastoupila do téhož výtahu.

„Těžko říct…“

„Těžko říct?“ vyhrkl jsem reflexivně. „Jak to mám chápat?“

„Pane… V tomhle domě se občas stane, že něčí pes se tady prostě a jednoduše vymočí, takže je dost možné - tedy pokud si odmyslíte možnost, že by ta kaluž pocházela z vědra plného vody…“

„To stačí,“ zarazil jsem relativně starší blondýnu, jež se nějak nápadně rozpovídala. Její dovětek jsem už zkrátka slyšet nemusel. Jednak nejsem nechápavý debil a jednak mi podobné řeči, jedná-li se o čistotu mého oblečení, moc dobře nedělají.

„Takže stojím v psích chcankách. Ve smradlavých psích chcankách. Výborně. Vůbec mi to nevadí, protože ty boty, co mám na sobě…“

„Ano?“

„Ty boty – a prosím vás, neskákejte mi do řeči – jsou velmi drahé a jsou přímo z Ú.Es.Á. Ale mi to nevadí… Jsem prostě… prostě v pohodě.“

Mohl jsem tam kecat cokoliv, ale všechno to bylo naprosto zbytečné. Mohl jsem si v duchu neustále říkat, že mi to vůbec nevadí, ale sám jsem věděl nejlíp, že mě to sere snad nejvíc, jak jen může. A věděl jsem to nejenom já, ale i ta přemalovaná coura stojící v těsné blízkosti za mnou.

Takhle si zkazit den hned ze startu…

A to jsem ještě ani nikoho nezabil…

Její krása byla – co si budeme namlouvat - oslepující. Jestliže bychom chápali nepozdravení jako projev neslušného vychování, nepopřání hezkého dne tak sličné ženě bych osobně hodnotil jako hřích. Debneyho sekretářka se v jeho neoficiální kanceláři vyjímala jako diamant mezi třemi metráky černého uhlí. Dlouhé hnědé vlasy, štíhlounká postava, andělská tvář… No řekněte - kdo z vás by odolal?

„Přeji pěkný den, Lucie,“ pronesl jsem laškovně, nenápadně se přitom usmívaje.

Ta holka se mi prostě líbila, a i když jsme spolu nikdy nic neměli (nepočítám-li jeden „fernetový“ flirtík na oslavě šéfových sedmdesátin), cítil jsem, že to jiskření je dost možná oboustranné. Takové to pomrkávání, tajnůstkářské úsměvy a uhýbavé pohledy… Její chování mi hodně prozrazovalo.

„Džone…,“ opět ten její vše-říkající úsměv, „Debney tě očekává. Ale nejdřív se tady posaď, ještě má nějaké vyřizování.“

Tentokrát se ale všechno odehrálo jinak a zřejmě okolnosti předcházející mému příchodu zapříčinily, že právě toho dne jsem v čekárně nestrávil „těch svých běžných“ patnáct minut. Aniž bych se stačil uvelebit v „pohodlném“ rozviklaném křesle, pokochat se nepochopitelně škaredými obrazy na stěnách a nalézt nějaké šikovné téma pro diskusi s třiadvacetiletou brunetkou, zpoza zavřených dveří se náhle ozval důvěrně známý hlas.

„Džone, můžeš dál…“

Starý muž, jehož obličej promlouval snad tisíci vráskami, mi pokynul, abych se posadil a já jeho přání vyslyšel bez projevení sebemenší nevole. Již od rána jsem měl takové zvláštní tušení – a těžko z toho obviňovat to poněkud zkyslé mléko - že jestliže se dneska s Debneym sejdem, bude to zřejmě i naposled. Zkrátka… nechtěl jsem, aby tato slavnostní událost nějak výrazně utrpěla zásluhou mé mírně pochroumané nálady.

Když jsem si konečně našel tu optimální polohu v šéfově prdícím koženém křesle, můj dlouholetý nadřízený se konečně chopil slova. Nijak však nespěchal a vědom si současného stavu, přistoupil na svou typickou řeč plnou pauz, sípavých nádechů, černého kašle a kdo ví, čeho všeho ještě. Možná i v důsledku toho jsem jej začal záhy registrovat pouze jako člověka utápějícího se v mlze voňavých vanilkových doutníků, nikoliv jako osobu ke mně promlouvající. Přesto jsem se choval tak, aby on samotný nic nepoznal a mohl se i navzdory mé ignoraci v klidu vyžvanit. Za tenhle herecký výkon bych si zasloužil ne jednoho Oscara, ale rovnou dva.

„Jak dlouho?“ otázal se mě Debney, zkouše si přitom hrát na někoho, kým nikdy nebyl. „Jak dlouho pro mě pracuješ?“

Musím se přiznat, že kdyby ten senilní dědek svou otázku dále nerozvinul, musel bych asi setsakramentsky improvizovat. Naštěstí při jeho dovětku byly mé smysly již v plném provozu. „Tuším,“ na okamžik jsem se zamyslel, „v srpnu tomu bude už jedenáct let…“

Zhrozil jsem se. Takovou dobu… tolik promarněných let. Kdyby se mě Debney nezeptal, zřejmě bych si ani neuvědomil, jak ten čas pádí.

„Jedenáct let. A za ten čas ses vypracoval na samotnou špičku. Ještě teď si pamatuju, jak jsi mě přemlouval, abych tě prověřil a ty mohl vyrazit do terénu s bouchačkou v kapse… Bylo ti sedmnáct a byl jsi naivní jak třináctiletá holka.“

Pravda, na tu dobu nešlo zapomenout. Byly to ty nejkrásnější roky v branži - tehdy jsem dospěl a pochopil, že tohle řemeslo je přesně tím, co chci v dalších letech vykonávat. Na okamžik jsem se zastihl, jak se má tvrdošíjná psychika bortí pod nátlakem Debneyho sentimentálních řečiček… Ještě že jsem si zavčasu zacpal uši. Samozřejmě pomyslně.

Debney pokračoval dále: „Měl jsem tě rád, strašně moc rád. Ještě donedávna jsem tě vnímal jako svého syna a taky… abych řekl pravdu… myslel jsem si, že ti jednou tuhle práci… to všechno tady okolo… svěřím…“

Šéfova snaha donutit mě padnout před něj na kolena a prosit jej o slitování začínala být postupně stále více otravnější. Zatímco zprvu jsem si proti těm jeho kecům vypracoval určitou imunitu a raději se zabýval pro mě mnohem podstatnějšími otázkami (jako třeba, jestli mohla Lucie cítit tu psí moč na mých podrážkách), s přibývajícími minutami můj odpor sílil a nakonec vykrystalizoval v něco, co Debney k smrti nesnášel.

„Zkrať to,“ odfrkl jsem, snaže se přitom dát najevo obrovský nezájem.

Tímto jsem Debneymu na několik málo vteřin vyrazil dech. Pak se ale přeci jen nadechl a svým typicky nesmlouvavým způsobem řekl: „Jestli je na téhle planetě něco, za co bych zabíjel, je to právě…“

„Skákání do řeči,“ odfrkl jsem podruhé.

„Poslyš, Džone, tohle nestrpím, takže si to laskavě odpusť. Rozumíš?!“

„Rozumím,“ odpověděl jsem s klidem absolutního pohodáře a v nitru svého těla zaplesal sám sobě za dobře provedený manévr.

Debney konečně zvážnil a definitivně se odpoutal od řečí směřujících k dávno mrtvé minulosti: „Nepochybuji, že znáš pravidla naší sekty, našeho úzkého kruhu přátel, takže mě zajímá jen jedna jediná věc. Vyseru se na nějakých jednapadesát tisíc, protože ty jsou pro mě v tuto chvíli podřadné, ale opomenout už nemohu Sašovu smrt. Prostě nemohu. Byť měl neskutečně blbé kecy - a já věřím, že to s ním muselo být občas těžké – byl na něj stoprocentní spoleh. Když jsem mu nařídil, aby někomu uříznul ruku, tak to udělal, když jsem jej požádal, aby zařízl svého strýce, rovněž… Byl to prostě dobrej kluk, takže mi řekni… řekni mi, proč jsi jej, kurva, zabil?! Proč?!“

Na Debneyho důrazně ventilovanou otázku nebylo těžké odpovědět: „Protože kdybych jej nezabil, oddělal by mi bratra.“

„Bratr, nebratr, tady platí jednoznačně stanovená pravidla a ty jasně říkají, že se lidé v tomto podniku nesmějí vzájemně napadat, notabene vraždit! Taky náš zákon obsahuje jednu hodně podstatnou zmínku, která ti zřejmě unikla…“

„Četl jsem to, znám svůj trest. Připomínat mi to nemusíš. Nejsem malé dítě!“ vyřkl jsem důrazně, čímž jsem Debneyho vzdor ještě více posílil. [Že by naše konverzace přerostla v hádku?]

„Takže jej přijímáš?!“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou a jazykem si projel horní patro, „nevím proč, ale na zhebnutí se ještě necítím.“

„To mě ale nezajímá!!!“

Debney zrudl a svá poslední čtyři slova vykřikl tak nahlas, že se nad námi lehounce zatřásl lustr. Kouř z doutníků se náhle rozplynul a já jsem se poprvé podíval svému sokovi do očí. Byly plné hněvu, ale hlavně neschopnosti vyjít se mnou smířlivou cestou. A jelikož nejsem žádnej blbeček, nemohl jsem si nevšimnout toho, jak se mě Debney snaží obalamutit omšelým trikem s bouchačkou schovanou hned v prvním šuplíku. Tohle bylo laciný.

Pominu-li skutečnost, že na člověka oplývám až neuvěřitelnou dávkou charismatu, je zde minimálně jedna věc, která mě od filmových padouchů nejrůznějšího kalibru výrazně odlišuje. Když dojde na věc - když se rozhoduje, kdo přežije a kdo se stane proděravěným cedníkem, tak jsem naprosto nekompromisní a závažná rozhodnutí konám ve zlomku sekundy. Zachovávám si za každých okolností ledově chladnou hlavu a ke svým sokům jsem štědrý jako Strýček Skrblík ve věci dělení kapitálu – když jednou vytasím zbraň, tak ihned pálím.

A tak jsem tasil…

Debney zemřel dříve, než si vůbec stačil uvědomit, že na něj mířím pistolí. Kulka z mého Eagla mu zajela do krku, jako když se kuchyňský nůž vydá napříč máslem - pak se ovšem stalo něco, co jsem skutečně nečekal. Těžko odhadnout, do jaké partie jsem Debneyho přesně zasáhl, ale z laického pohledu bych si troufal tvrdit, že nejspíš do tepny. Z šéfa začala stříkat krev jak z nějakého vodotrysku a stačilo několik málo vteřin, aby se z potemnělé místnosti stal červený salónek.

„A kurva,“ vykřikl jsem, „moje nové džíny!“

Kalhoty jsem měl dočista zakrvavené, a jak už jsem jednou naznačil, když jde o oblečení, tak jdou všechny ostatní myšlenky stranou. Což o to, že jsem zabil svého chlebodárce a učitele v jedné osobě, když mám totálně zničené rifle z Německa?!

Výstřel z pistole + můj řev, to byla kombinace, která musela upoutat žádoucí pozornost. Ve dveřích se v mžiku objevila vyděšená Lucie.

„Džone, není ti nic?“

„Lucie,“ na moment jsem se odmlčel, „myslím, že si budeš muset najít nový job.“

Přístup Lucie k celé záležitosti mě však mile překvapil: „Nejde tu o práci, ale o tebe. Jede tady deset, možná dvacet Debneyho mužů, aby si to s tebou vyřídili.“

„Jakto? Ty jsi je informovala?“ vyhrkl jsem překvapeně.

„Obávám se, že ty posily má na svědomí šéfův alarm na spodní straně jeho kancelářského stolu.“

„A do hajzlu,“ utrousil jsem ve stylu Bruce Willise.

Zvuk skřípějících pneumatik předznamenával jediné… Už jsou tu. [Taky vám, milí čtenáři, připadá divné, jak rychlí ti padouši jsou? Z toho si nic nedělejte – mě taky :-)]

„Měl bys utéct co nejrychleji,“ naléhala na mě Lucie.

„Nemohu,“ řekl jsem nesmlouvavě, „z bitvy nikdy neutíkám.“

„Džone, proti tobě stojí obrovská přesila!“

Luciina starostlivost mě těšila, ale na její přání jsem zkrátka nemohl přistoupit. Chytnul jsem ji za ruku, přitáhl si ji k tělu, pohladil po těch jejích nádherných vláscích a pak krátce políbil.

Bylo to nádherné a nezapomenutelné (nebýt těch pochcaných bot a červených džínů, bylo by to dokonalé). Pak jsem pozvedl její skleslou tvář, pohlédl do jejích zakalených očí a sametově něžným hlasem vyslovil následující shluk písmenek: „Bude je to bolet… Moc bolet.“