Fiktivní odposlech, 90. léta

-         Já mám Ivana rád.

-         Já ho mám taky rád, ale není přece možný, aby jeden jedinej člověk vlastnil půlku Prahy.

-         A co chceš dělat?

-         Musíme ho donutit, aby se rozved, ono to totiž vlastně není úplně jeho, je to majetek jeho ženy, kterej má po rodičích. A on to jenom spravuje.

-         Jenže Ivan se nikdy nerozvede. Před pár lety jsem mu to zkoušel dát jako stranickej úkol, vzhledem k nevhodnýmu třídnímu původu jeho manželky, a on řek jenom, že jestli na tom trvám, tak že vystupuje ze strany. Tak jsem mu musel říct, že to byl nápad vedení, ale že já jsem na jeho straně, jinak by mě snad zabil. A když je teď jeho bratr znetvořenej, tak už je pro nás nepoužitelnej, a nikoho jinýho nemáme.

-         Někoho najdem. Já už vlastně někoho mám. Je to úkol první důležitosti, ta jeho žena, to je taková amazonka, ta se rozvede v tu nudli. Pochop, že je důležitý jednat rychle. Ona to teď ještě vůbec neví, kdo byli doopravdy její rodiče. Ví to jen Ivan a ten jí to neřekne, má o ni strach a na majetek kašle. Jenže ona je jiná, ta by nám to tady začala hned celý přeorganizovávat a to nejde. Potřebujem ten majetek dát někomu spolehlivějšímu, než je ona a její synové.

-         A co když to později vyjde najevo? Někdo třeba zveřejní kus katastrální mapy?

-         A jak by to moh udělat, ty chytrej? A kdyby náhodou, řekneme, že její rodiče spolupracovali s nacisty a ten majetek byl zestátněnej podle Benešových dekretů.

-         Ale její rodiče…

-         Nikdo to neví, kdo byli její rodiče, ani Ivan neví úplně všechno. A když budou rozvedený, ona si ani neškrtne.

-         A co bude s Ivanem?

-         Dáme ho do nějaký vojenský ubytovny, to ti je šíleně nenáročnej člověk.

-         Tak jo.