0101010101010101

01

Nějaký člověk (možná já, možná ty) si hoví, zabořen do pohovky v obývacím pokoji svého bytu. Je klidný, je spokojený. V jeho blízkosti není nic, co by ho znepokojovalo, co by ho mátlo. Možná, že na chvíli zapochybuje, a tak, aby se ujistil, ohmatá svoje tělo. Ano, tohle jsem já, pomyslí si. Toto jsou mé ruce, mé nohy, mé břicho, má hlava, můj zadek. Zadek je zabořen do měkké lenošky, lenoška je mým vlastnictvím. Není už nejnovější, ale pořád ještě slouží. Je pohodlná. Má teplou kaštanovou barvu. Je příjemné hladit její plyšový potah. Příjemně hřeje do zad. Člověk natáhne ruku a před sebou spatří svou vlastní dlaň. Řekne si: Od ramene k zápěstí to mám nějakých šedesát centimetrů. V pořádku. Za dlaní následuje volný prostor, který je ohraničen zdí obývacího pokoje. Zdi má ten pokoj celkem čtyři. Do jedné se dívám, dvě mám po stranách a čtvrtá je za mnou. Všechny čtyři zdi spočívají na podlaze. Podlaha je pevná, spolehlivá. Všechno to ze shora uzavírá strop.

To je můj pokoj, můj úkryt. Zde jsem v bezpečí. Všechno tu znám, vše si mohu prohlédnout, osahat, přeměřit nebo i zvážit. Můj prostor, vymezený čtyřmi stěnami, podlahou a stropem. Tento pokoj existuje jen kvůli mně. Postavili ho jen proto, abych si měl kam položit koberec, postavit skříň, lenošku, stůl, televizor, pověsit záclony. Ty věci - lenoška, koberec, stůl, skříně, televizor, záclony – to vše existuje jen kvůli mně. Já jsem je potřeboval, já jsem je chtěl a tak je pro mě v továrně vyrobili a odvezli do obchodu, kde jsem si je koupil. Tak je to v pořádku. Člověk se dál spokojeně rozvaluje na gauči. Nemá nejmenší důvod se znepokojovat. Všechno má svůj řád. Je to řád, který zde zavedl on. On si vybral tento byt, on rozhodl, jakou pohovku si koupí, jakou barvu bude mít jeho koberec. Když bude chtít, vymění koberec za jiný. Na zeď si nechá nalepit jiné tapety. Nikdo mu tady nehýbe nábytkem bez jeho vědomí. Ne, o všem si rozhoduje on, on, on a jedině on. Je svým pánem, a tak to má být. Nemá proč se vzrušovat. Rozvaluje se v křesílku, užívá si, je mu dobře. Nikde žádná záhada, žádné tajemství. Všechno je jasné. Dobrá, tak nevím, kolik vlastně váží můj televizor. Zatím to vědět nepotřebuju. Hlavně že vím, že takový televizor něco váží a že se dá zvážit. Když budu chtít jeho hmotnost zjistit, nemusím se s ním ani smýkat na váhu. Stačí, když si vzpomenu, kam jsem dal od něj papíry. Tam je to určitě někde napsané. Taky tam bude, kolik centimetrů má na délku, kolik na šířku a kolik na výšku. A člověk je sám se sebou stále spokojenější.

Má svoje tři rozměry, které mu stačí k pochopení světa. Ode zdi ke zdi je to šest metrů. Od té druhé zdi k další zdi je to metrů pět. Od podlahy ke stropu je to 250 centimetrů. Je to dobrý pocit, být tím, kdo dává věcem jména, zjišťuje jejich rozměry, vymýšlí pro věci účel. Za chvíli šáhnu na stoleček, vezmu do ruky malou černou placičku a stisknu tlačítko. Díky křehké skleněné baňce se dozvím, co je ve světě, mimo moje čtyři stěny, nového. Ano, i za mými čtyřmi stěnami je prostor. Ani ten mě nemusí znepokojovat, protože i ten se dá změřit. I tam žijí lidé jako já, z nichž každý má nějaký ten svůj prostor.

Pravda, tu a tam se dva či více lidí pohádá o jeden konkrétní prostor. Jak se tyto konflikty momentálně vyvíjejí, se právě za chvíli dozvím z televize. K tomu právě televize je. Přináší nám informace o prostoru kolem nás a o lidech, kteří ten prostor spravují a vyplňují.

0101

Člověk se natáhl po dálkovém ovládání svého televizoru, když tu k jeho uchu dolehl zvuk.

Člověk zpozorněl. Zvuk zjevně nevycházel z jeho prostoru. Vycházel zvenčí. Člověk opustil svou válendu a přemístil se za pomoci svých nohou k jedné ze svých stěn. Tato stěna se od ostatních stěn lišila, neboť v ní byl proražen otvor. Otvor se nazýval okno a bylo skrz něj vidět do vedlejšího prostoru. Prostor za zdí se téměř v ničem nepodobal prostoru člověkova pokoje. Kromě jiného se od něj odlišoval tím, že nebyl shora nikterak ohraničen. Člověk otevřel okno a pohlédl vzhůru. Na první pohled se zdálo, že se do jakéhosi, byť značně vysoko položeného stropu, dívá. Ze školy však věděl, že to není strop, ale mraky.

Mraky - veliké chuchvalce páry. Právě v okamžiku, kdy člověka vyrušil zvuk, se pára v mracích začala měnit ve vodu a v podobě deště se nyní navracela do země, ze které vzešla. Ano, i to člověk znal. Učil se kdysi o tom, co je to koloběh vody v přírodě. Byl tenkrát ještě malé dítě a byl ochoten věřit všemu, co mu dospělí řekli a příliš o tom nepřemýšlet. Nyní ho to zarazilo. Tak oni mu prostě řekli: „Voda ze země, řek a moří se odpařuje neboli přechází ze skupenství kapalného do skupenství plynného a v podobě páry stoupá vzhůru, kde za určitých podmínek tvoří takzvané mraky. Mraky jsou unášeny větrem sem a tam, zvětšují se, a pára v nich vlivem tlaku vzduchu a teploty kondenzuje, tj. mění se zpět ve vodu. Voda se již ve vzduchu neudrží a tak, přitahována gravitací, klesá zpět k zemi, kde opět vsakuje do půdy a plní koryta řek.“ On si pomyslel: „To je to ale šikovně zařízeno,“ a tím to pro něj skončilo. Ale kdo to zařídil? Proč mu teď dešťové kapky bubnují na parapet a on je nemůže zastavit ani jim nařídit, aby si šly bubnovat někam jinam?

Člověk by rád tu otázku vrátil, ale již bylo pozdě. Jednou se mu v mozku vylíhla a už se nehodlala jen tak ztratit. Jako by se tím podnítila nějaká řetězová reakce, začaly se podobné otázky vynořovat jedna za druhou. Člověk stál u otevřeného okna, a už vůbec mu nebylo dobře. Jeho nepohoda při tom nebyla vůbec způsobena tím, že mu vítr házel do tváře plné kbelíky vody. Řádění živlů člověk vlastně vůbec nevnímal. Necítil se dobře, protože byl zmatený.

Najednou si uvědomil, že nic neví. Znova natáhl paži před sebe. Ukazováčkem a prostředníkem druhé ruky po ní pomaloučku přecupital hezky od ramene až k zápěstí. Ano, mohlo to být nějakých padesát či šedesát čísel, ale k čemu to? Co se tím vysvětluje? 60 cm. Proč? Zaklonil hlavu a zabořil svůj pohled do šedých mračen. Oblaka nevydávala žádný zvuk, ale nezdálo se, že by mlčela. Všelijak se nahoře kroutila a bublala, převalovala se a trhala, brala na sebe hned podobu cukrové vaty, hned zase chaluh plynoucích po vodě, pravěkých hor a bájných zvířat a oblud, a především podobu něčeho blízkého avšak nedosažitelného, něčeho důvěrně známého ale nepoznatelného, něčeho děsivě milého i přívětivě strašidelného.

Mluvila. Jako by se s každou změnou jejich tvaru a s každým novým odstínem šedi otevřela tam nahoře obrovitá ústa a na obrovském jazyku se zatřpytilo slovo.

010101

Poryv větru, mrak přechází v mrak, ústa se zavírají, slovo mizí nerozluštěno, nová ústa se otevírají. Člověk napíná svaly na krku a cosi křičí. Ani jemu však není rozumět. Slova se rozpouští v dešti, vítr je trhá na kusy a odnáší pryč.

Člověk zapomíná na svůj prostor za sebou. Na pohodlnou, vyhřátou a hlavně suchou, suchoučkou lenošku, na krabičku dálkového ovládání televizoru z černého, teplého plastu, která tak hezky sedne do dlaně a jejíž tlačítka dokáží spojit prostor pokoje s jinými prostory plnými světla. Venku před ním je temnota, plná ohlušujících zakódovaných zvuků. Hovoří mraky, hovoří dešťové střely, které prořezávají vzduch, ječící bolestí. Hovoří dlažba, o kterou se vodní projektily tříští, hovoří hladiny kaluží. Tma, tma, tma - oči jsou k ničemu. Člověk je zavírá a dívá se před sebe ušima. Uši mu náhle vyrůstají z hlavy jako dvě trumpety, ohýbají se a natahují vpřed, tam za zvuky, tam do tmy.

Člověk přelézá parapet a jde za svýma ušima. Pořád ničemu nerozumí. Šaty promokají a lepí se na tělo. Ledový chlad proniká až k srdci. Člověku je úzko, ale vrátit se nechce. Vrátit se kam? Suchý, teploučký, bezpečný prostor za ním se teď v jeho vzpomínkách jeví jako něco cizího, nepatřičného. Jako něco, od čeho je třeba se vzdalovat. Člověk se dává do běhu. Běží a běží stále dál. Podrážky pantoflí pleskají o mokrou dlažbu. Neladí se zvuky prostoru. Jsou příliš blízké, příliš známé, příliš ordinérní. Člověk zastavuje a sundává si cukle z nohou. Drží je před sebou a chvíli na ně nechápavě civí. Jako by je viděl poprvé v životě. Ze široka se rozmáchne a háže. Papuče mizí v dešti, temnotě a nekonečnu. Zanikají, rozpouští se v čase.

Nejspíš ulehly někam do louže a jaly se nasávat vodu. Život pro ně skončil. Člověk na ně už dále nemyslí. Chvíli jen tak v ponožkách přešlapuje na místě, několikrát se otáčí kolem své osy, jako by hledal správný směr. Nenachází nic. Řekne si: Včil! a vyráží vpřed. Už zase běží, řítí se tou slotou, tím nečasem. Bláto mu stříká na záda i do tváře. Nevšímá si toho. Běží dál. Běží, běží, sotva dechu popadá. Klouže mu to. Paty se derou dírou v ponožkách za světlem. Ale nikde žádné světlo není. Paty zklamaně buší do země. Nebaví je to. Touží po klidu, po čisté teplé vodě, měkkoučkém froté ručníku, masážním krému, nových bavlněných ponožkách, vyhřátých papučích. Člověk na ně sere (obrazně). Paty jsou mu ukradený (taky obrazně). Někde na blízku však možná číhá Patožrout, aby mu je ukradl doopravdy. Člověk o Patožrouta nedbá.

Marně šmátrá po dně svých sil. Už tam nic není. Všechno někam vyteklo, vypařilo se či vysypalo. Nohy se mu rozjíždějí do stran, kolena se prohýbají na opačnou stranu. Mokrá kaťata visí na zadku už jen velmi neochotně. Zadek už je taky notně zkřehlý. Kousek dál se nebohý šourek vší silou snaží přimáčknout varlata k tělu a trošku je zahřát. Je to marné. I ten šulínek by se nejraději vmáčkl někam do slabin. Člověk kucká. Je mu zle. Klepe se jako ratlík či osika ve větru. Už na to nemá. Končí. Nohy se ledva pletou, z plic se dere už jen krátký sípot. Klesá níž a níž. Rukama si sáhne na chladnou a slizkou mokrotu. Nechce se mu tam. Nechce se mu skončit v ní ksichtem dolů ale nemůže jinak. Je to jediná možnost, kterou mu jeho tělo dává. Podřizuje se a hroutí. Polyká a vdechuje kalnou vodu. Cítí ji v ústech, v žaludku, v plicích, pod kůží. Písek mu skřípe mezi zuby, lechtá ho v uších, řeže ho pod víčky. Tak tam leží, křečovitě zkroucený a všechny ty živly, temnota, strach, nejistota, zmatek, prostě všechno se to na něj řítí, pere to do něj, zaráží ho to do země. Leží, choulí se, a vůbec nic s tím nedělá. Je mu to jedno. Skoro už ani nevnímá. Leží a choulí se. Choulí se do sebe. Už to víc nejde ale on se choulí dál, podoben slepému ježčímu mláděti. Zůstává tam ležet schoulený. Na chladné, mokré, rozbahněné zemi, pod nekonečným nebem, zakaboněnými řvoucími mraky.

01010101

Málem jsem o něj zakopl na jedné ze svých toulek po klikatých cestičkách duše. Pršet už dávno přestalo. Slunce už stačilo vysušit i ty největší kaluže, ale on byl uvnitř stále celý zkřehlý a provlhlý. Tím nemyslím šaty – ty mu slunce již také usušilo. Pořád tam ležel, zlehka pohyboval spodní čelistí ze strany na stranu a poslouchal, jak mu ten naplavený písek hezky brousí zubní sklovinu. Zvedl jsem mu hlavu a pohlédl mu (sám sobě nebo možná právě tobě) do očí. Měl jsem ji náhodou u sebe, tak jsem pro ni sáhnul, trojím otočením víčka ji otevřel a přiložil mu její hrdlo k ústům. Kořalka mu chutnala. Zunkal ji jako mateřské mléko. Propalovala se mu rovnou do žil a rozmrazovala zledovatělou krev. Hlasitě škytnul, když dopil.

„Co blbneš, vole?“ zeptal jsem se. Tu otázku jsem před tím dobře zvážil a usoudil jsem, že je to ta pravá. Pochopil. Namáhavě se vzepřel na loktech, pootočil trup a nechal svou hlavu přepadnout dozadu. Svezla se mu k levému rameni, o které zůstala zapřená. Díval se tak zároveň na mne i na oblohu. Ta byla nyní hezky umytá, modrá a průzračná. Slunko se po ní kutálelo jako žhavý žlutý míč. Posvítilo mi na něj, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Normální člověk. No – ne zas tak úplně normální. Člověk, který dostal co proto. Člověk, který se právě vlastním přičiněním připravil o pevnou půdu pod nohama. Kdo mu to kázal? Proč strkal nos, do čeho neměl? Co chtěl pochopit? Čemu chtěl přijít na kloub? Snad ne své existenci? Cožpak mu nebylo dobře v té jeho sladké nevědomosti, blazeované sebejistotě a lenošivé omezenosti? Ten to ale dopracoval! Jen se na něj podívejte! Měl rozbitý ret a ušmudlané líce. Bulvy se mu v očních jamkách převalovaly sem a tam. Jako by něco ztratil a teď to hledal. Třeba kružítko. Nebo pravítko. Olovnici, vodní váhu. Hřebík, na který by tu olovnici zavěsil. Škňuřil se, mhouřil oči a po chvíli tiše vykoktal: „Co Bůh? Je tam někde ňákej? Jestli je, tak kde je schovanej? Jak daleko to asi tak může být?“

To jsem si mohl myslet! Přišlo mi ho líto. Co jsem mu měl říct? Chudák člověk netušil, že čas ani prostor pro bohy nic neznamená. Bohové proplouvají časem jak surfaři po Internetu. Svou polohu neurčují pomocí tří navzájem kolmých os X,Y a Z. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce, roky, staletí – to vše jsou jen prázdné pojmy. My, lidé, dokonce ani nevíme, zda se Bůh nalézá někde v námi měřitelném prostoru, nebo zda se tento prostor nalézá v Bohu. Nebo zda námi vnímatelný čas a prostor tvoří s Bohem neoddělitelnou jednotu. Dodnes se ty největší mozkové kapacity lidstva snaží přijít na to, co je to vlastně hmota. Víme jen (nebo si to alespoň myslíme), že základní vlastností hmoty je pohyb. Ale co se to vlastně hýbe? Nejsou to všechno jen hnutí jediné, všeobjímající a nekonečné boží mysli? Pakliže ano, má nějaký smysl střílet rakety do vesmíru? Ať doletí kam doletí, stav věcí to nezmění. Jako by se počítačový virus snažil uniknout z pevného disku počítače, aby zjistil, kdo ho naprogramoval. Čeho by dosáhl? Ocitl by se v temné plechové krabici, plné kabelů, šroubků a plochých spojů. I kdyby se snažil sebevíc, dál by se nedostal. Maximálně by se po kusu drátu svezl jak po vodním tobogánu do dalšího počítače. Kdyby chtěl mermomocí v něco věřit, a dát tak jakýs takýs smysl své pochybné existenci, řekl by si: „Programátor stvořil program k obrazu svému.“ Patrně by si pak člověka představoval nějak takto: 01000010 00101010 00110110…

0101010101

Shlédl jsem na něj. Slunce, které mne tak příjemně hřálo do vlasů, mu nešlo nikterak k duhu. Sesychal. Vlastně už toho z něj mnoho nezbylo. Jen takové mrňátko, takový oukropeček. Lidská miniatura. Zvedl jsem ho ze země a přemýšlel, co s ním. Rozpačitě jsem si ho přehazoval z ruky do ruky jako horkou bramboru. Nakonec jsem došel k závěru, že vlastně není co řešit. Nechat jsem ho tam nemohl, když už jsem měl tu velkou smůlu, že jsem si ho všim. Vytáhl jsem z kapsy igelitový pytlík, a opatrně ho do něj zabalil tak, aby se mi ještě ke všemu neudusil. Na druhé straně jsem zas nestál o to, aby mi umazal kapsu, do které jsem si ho vzápětí šoupnul. Podíval jsem se na své ruce, umazané člověčinou. Ty vypadaly! Alespoň jsem si je otřel do trávy. S člověkem v kapse jsem pak zamířil k domovu.

Po krátké štrapáci jsem stanul na prahu. Vylovil jsem z kapsy sklíčený falus a zasunul jej do chladného lůna zámku. Cvak! Cvak! Klik-klak! Skříííp. Byl jsem uvnitř. Byl jsem já ve svém prostoru. Můj byt. Čtyři stěny, stojící na podlaze, přikryté stropem. Rozhlédl jsem se a člověk se mnou. Spiklenecky jsme na sebe mrkli. Tohle už jsme znali. Věděli jsme, o co tu běží.

Opatrně jsem člověka vykoupal na lžíci vody, osušil ho fénem, namazal indulónou a posadil na stůl. Zůstali jsme na sebe mlčky civět. Můj pohled byl tázavý a jeho ještě tázavější. Mé já se ptalo mého já, co bude dál. Vteřiny plynuly a pořád se nic nedělo. Ticho mezi námi houstlo a kynulo jak dobře zadělané těsto. Dalo se krájet na nudličky, povařit v papiňáku, scedit, vyklopit na talíř, posypat cukrem a mákem, polít roztopeným máslem. Jedna lžíce za maminku, druhá za tatínka…za chvíli jsem měl ticha plné břicho. Udělalo se mi z toho nevolno. Začal jsem zvracet slova. Uvědomil jsem si, že slova jsou zvrácené ticho. A naopak. Spolykaná slova stávají se tichem.

Člověk na stole se po mých slovech natahoval jako fotbalový brankář po míči. Chytal je v letu a stahoval z kůže. Páral, kuchal, zkoumal pod mikroskopem. Bylo mi jasné, o co se snaží. Pokoušel se je dešifrovat. Chtěl jim porozumět. Měl snahu je pochopit. Šel na to však opět špatně. Stejně jako nerozuměl řeči mraků, nechápal ani teď nic z toho, co jsem se mu snažil říct. Brzy toho na něj bylo moc. Slova se mu tříštila o hlavu jak syrová vejce. Jejich slizký obsah mu stékal po těle. Snažil se vyhrabat se z toho ven, ale bezvýsledně. Začal se topit.

010101010101

Zamyslel jsem se. Dobrá, když ti dělá potíže to poslouchat, zkusím ti to napsat. Jak ale rozložit slova po papíře, abychom vystihli podstatu věcí? Napadlo mne, jak by asi postupoval onen počítačový virus. O čem by psal? Jaké výrazové prostředky by volil? 01010001 10101010 11000110? Co by tím vším vůbec sledoval? Řekněme, že by chtěl popsat okamžik svého vzniku, který ve skutečnosti vypadal takto:

Programátor Jaroslav Mašek usedal do svého křesla žlutý vzteky. Žlučí mu zamíchal jeho šéf (jak taky jinak), neboť si pro něj vymyslel další pitomý úkol, aniž byl ochoten se s ním pobavit na téma zvýšení platu. V Jardově zjitřené mysli se začala líhnout myšlenka na pomstu. Však on jim ukáže, že umí také něco jiného, než psát pořád do nekonečna ty nudné databázové aplikace. Ti se budou ksychtit, až zjistí, že jim něco požírá jejich pracně sesumírovaná data! Ti budou valit voči! Jarda si zapálil cigaretu, dvakrát dlouze potáhl, aby povzbudil mozek, a za přimhouřenými víčky jeho očí se začaly vypisovat první příkazy jazyka C++, které se po kompilaci promění v nový zákeřný a nadmíru nebezpečný počítačový virus.....