Deník zatracených-the end

Den 25. po rozchodu

  Už jsem toho viděl dost, aby se mi nechtělo tady žít. Poslední dny jsem přestal pro Ni úplně existovat. Vůbec nezdravý, když jde okolo mě. Jsem pro Ni jen zkažený vzduch, který nechce dýchat. Pozoruji, že je působí mnohem uvolněněji a šťastněji než, když jsem byli spolu.

  Včera se mnou mluvil můj nevlastní otec na toto téma, ale moc mi to nepomohlo. Naopak jsem získal další důvody to tady skončit. Pomale si uvědomuji, že neexistuje nic jako osud nebo bůh. Všechno to jsou jen lidské výmysly. Nejsme nic jiného než otroci svých pudů. Jak říká Sigmund Freud: Člověk se vyvíjí, tak jak se vyvíjí jeho sexuální pud. Od matky přírody jsme naprogramování, aby jsem zajistili přežití druhu. K ničemu jinému nesloužíme. Tvrzení, že každý má na tomto světě úkol je pitomost. Jediný úkol je rozmnožování a výchova potomků. A to ovlivňuje celou naši společnost. Jen se stačí odívat kolem sebe. Kromě toho je naše společnost ve stupni vývoje, kde se prosazuje rovnost pohlaví a zároveň jedno pohlaví opovrhuje tím druhým a navenek se přetvařují. V takovém svinstvu nehodlám žít.

  Ale můj hlavní důvod odchodu není nespokojenost se společností, ale nespokojenost se svým vlastním životem. Stejně když odejdu, tak tady nebudu nikomu chybět. Možná budou ze začátku brečet, ale stejně nakonec zapomenou. Nikdy si neuvědomí jak moc jsem jim všem pomáhal. Pro všechny, kterým jsem ukázal Cestu nebo jsem jím pomohl se na tu cestu dostat a udržet se na ní, to bude jenom jeden zoufalec se kterým nemají nic společného Proč taky, že ano? Budu jeden z mnoho, kteří jsou zbyteční a rozhodli se dobrovolně odejít. Ano je to definitivní, odcházím odsud. Aspoň budou mít klid.

Den 26. po rozchodu

  V noci jsem si promyslel způsob jakým hodlám odejít. Podřežu si žíly.

  Ve škole se nic nezměnilo. Byl jsem tam zbytečnej. Nikdo si mě nevšímá, tak ani nezaregistrují, že nežiju. Až jsem odcházel ze školy, rozloučil jsem se slovem „sbohem“.

Doma ještě nikdo nebyl. Nevadí, aspoň jsem měl klid na psaní dopisů na rozloučenou. V nich odůvodňuji svůj čin a loučím se. Jako sebevražedný nástroj mi poslouží čepel od skalpelu. Ještěže mi je otec kdysi dal.

  Naposled přemýšlím nad jinými možnostmi, jak změnit svůj život. Napadají mě tři možnosti, ale pravděpodobnost úspěchu je menší než pravděpodobnost výhry ve sportce. To bych byl strašně naivní, abych věřil, že se mi některá z nich splní. Takové štěstí nemám.

  Večer jsem se osprchoval a naposledy oholil. Mamce řekl dobrou noc a ulehl jsem do postele. Toto je poslední zápis v tomto deníku. Až si jej přečtou, tak pochopí.

Zavřel zápisník a položil ho na noční stolek. Vedle položil propisku, kterou napsal poslední řádky svého života. Naposledy se rozhlédl po svém pokojíčku. Hlavou mu letěly vzpomínky na vše co tady zažil. Vzpomněl si na první den, kdy jsem vstoupil. Zhluboka se nadechl a šáhl po skalpelu. Přiložil si  čepel na kůži a vzpomněl si jak někdy před měsícem slibuje, že se pokusí s tím vyrovnat, aniž by si ublížil. Nad touto myšlenkou se jenom cynicky pousmál. Teď už je všechno za ním, nečeká ho žádná budoucnost.

Zaryl čepel hluboko do kůže a vedl řez napříč zápěstím. Zpočátku necítil žádnou bolest. Až mu z rány začala téci krev, ucítil ostrou a pálivou bolest v zápěstí. Opět nasadil čepel na kůži a tentokrát vedl podélný řez po předloktí v místech kudy vedle tepna. Cítil jak jeho srdce bije rychleji, jako by běželo poslední závod. Olízl si krev, která tekla z jeho zápěstí. Vychutnával si chuť své krve. Zhasl lampičku a zavřel oči. S blížící se smrtí vám proběhne před očima celý život. Viděl sebe ve školce, jak si tam bezstarostně hraje. Vybavil se mu okamžik, kdy si pro něj přišla mamka, aby ho odvedla domů. Další obraz byl doma večer. Jenže ten obraz nebyl vůbec pěkný, protože otec řval na mamku. Nakonec ji zmlátil a vyhodil z bytu. Další obrazy proběhly velice rychle. Bylo na nich vidět jako ho spolužáci šikanují, jak přestupuje na gymnázium a tam ho také šikanují a on neví proč. Pak když, přišel domů jak náhradní otec ho využívá jako levnou  pracovní sílu, jak se k němu chová, jako ke kusu něčeho bezcenného. Na věčné hádky s ním. Další obrazy mu zachycují jak je s Ní a cítí se spokojeně,  má pocit naplnění a pociťuje duševní vyrovnání.  Vybavuje se mu okamžik, kdy Ji vzal poprvé za ruku, ale pak se opět obrazy začerňují a vidí sebe na školní chodbě. Je to zrovna den konce jeho smyslu života. Den rozchodu. A následuje poslední obraz na kterém vidí někoho ležet v posteli a ten někdo si hraje se skalpelem na své ruce. Matně si uvědomuje, že na tom obrazu je on! Obrazy už skončily a vidí jen tmu. Do mysli mu pronikne zvuk  rádia, které si vždy pouštěl před spaním. A to byla jeho poslední myšlenka. Jeho tělo umřelo a duše...ta už umřela před měsícem.

O hodinu později někdo otevírá dveře a do místnosti vstupuje postava. Nerozsvěcuje, protože ho nechce probudit. „Poslední dobou je hodně skleslý a chodí jako mrtvola,“ pomyslela si ta postava. „Měl by na Ni zapomenout. Ještě má celý život před sebou.“ Postava došla k posteli a vypnula rádio, aby nehrálo celou noc. Otočí se a pozvolna se zase plíží pryč. Ta tajemná postava byla jeho mamka. To ona mu dala život, kterého se její druhorozený syn před hodinou vzdal. Kdyby tak tušila co se mu poslední dobou honí hlavou...

Druhý den jeho  mamka vstala první, uvařila čaj a nachystala mu svačinu. Oblékla se a odešla do práce. Druhý vstal jeho nevlastní otec. Vypil čaj, oblékl se a také odešel do práce. A jako třetí měl vstát On, ale nevstal. Ani už nevstane. Leží tam v posteli s očima zavřenýma.

Ve škole ho nikdo nepostrádal. Naopak byli rádi, že není ve škole. Nikdy ho neměli rádi a kazil jim kolektiv, kéž by tak odešel pryč. Třeba na jinou školu...