Na čem nezáleží

            Kousla se do rtu. Zatím to šlo. Ale pak ji zradila ta jediná věc, která jí doteď pomáhala snášet těžkou noční pouť; zapnuté autorádio. Moderátor dostal nostalgickou náladu a pustil něco, co už roky neslyšela. Nothing else matters, opravdu. Proč to neskončit hned, ono je to vážně jedno, když se vůbec nic nezměnilo...

            Slzy se nekontrolovatelně draly zpod únavou ztěžklých víček. V tomhle stavu rozhodně nemohla jet dál. Potřebovala kafe, nebo alespoň cigaretu. Spíš dvě.

            Jenže v okolí nebyl žádný motorest ani čerpací stanice. Po několika kilometrech jízdy dvacítkou uviděla aspoň odpočívadlo. Zajela na něj. Venku pořád pršelo, ale v autě se najednou cítila jako v pasti. Vzala kabelku, vystoupila a zamkla za sebou. Nějakou dobu jen tak stála na dešti a cítila, jak jí těžké kapky ničí pečlivě vytvořený účes a máčejí drahý kostýmek. Chvějící se rukou si zapálila cigaretu. Po chvíli si připadala tak absurdně, že ji odhodila a začala se sama sobě smát, nepřirozeným, napolo hysterickým smíchem uštvaných lidí.

             Ohlédla se za sebe. Zapadlýma očima pozorovala hradbu holých stromů s pokroucenými větvemi, které se komíhaly ve větru. Pak zvedla zrak nad ně, na neprostupnou hradbu mraků. Napadlo ji, kdy tak může svítat, za dvě tři hodiny? Vlastně vůbec neměla představu, v kolik v tuhle dobu vychází slunce. Ale copak na tom záleželo?

            Přešla ke stromům a překvapilo ji, když mezi dvěma našla úzkou cestičku, vedoucí kamsi do tmy. Bez váhání po ní vykročila. Moc nepřemýšlela o tom, co ji tam táhne, ale zvědavost to nebyla. Nejspíš její kroky vedla rezignace, i přesto jak podivně to mohlo znít. Já, rytíř věčné rezignace...Kierkegaarda do toho netahej, ty huso, napomenula se. Stejně jsem ho četla jen proto, aby to vypadalo že...že jsem aspoň chytrá, když už ne hezká.

            Nejsi, nejssssssiii, šustily stromy svými posledními nespadlými listy. S povzdechem přikývla a klopýtala dál a prudce si přitom stírala z tváře horké slzy. Řasenka se jí kolem očí rozmazala do fantaskních obrazců. Docela hezkých.

            Pak najednou stromy zmizely a ona stále před domem, nebo spíš před něčím, co z někdejšího domu zbylo. Průčelí na ní zíralo temným pohledem vymlácených oken a z arkýře nahoře trčelo několik prohnilých prken. Napravo od ní se nacházela probořená veranda. Ve tmě nemohla vidět, jakou barvou je natřená, ale byla si jistá, že je to vybledlá zeleň.

            Co tady dělám? Zeptala se sama sebe. Co tady sakra dělám? Najednou se zachvěla zimou. Její už tak nedostačující oblečení bylo skrz na skrz prosáklé vodou, takže to nebyl žádný div. Zpátky do auta se jí ale ještě nechtělo a tak popošla k domu. Starých barabizen se nebojím, ušklíbla se a vstoupila do něčeho, co kdysi bývalo dveřmi. Chvíli trvalo, než si její oči zvykly na jiný odstín temnoty, ale naštěstí dovnitř dopadala slabá záře měsíce, jehož bledý srpek teď prosvítal mezi mraky.

            V jeho světle vypadaly i hromady odpadků na podlaze tak nějak snově, jako by je pokrýval kouzelný stříbrný závoj. Najednou měla pocit, že ucítila slabou vůni starých růží. Zavrtěla hlavou.

            Cítila, jak jí ztěžkly nohy. Usadila na podlahu a bylo jí úplně jedno, že to bylo do pěticentimetrové vrstvy prachu a špíny. Zády se unaveně opřela o provlhlou stěnu a představovala si, jak se jí mapa drolící omítky otiskne na sako a pak na záda a nakonec někam dovnitř, kde už zůstane, jednotlivé kontury se navždy zaryjí do bušícího srdce...

            Zavřela oči a pak to přišlo, znovu se jí vrátila ta melodie, zněla ji v hlavě z celou svou lacinou hlubokostí, kterou uchvátila už tisíce lidí a taky ji, když jí bylo patnáct let a když...

...seděla na okenním rámu ve společenském sále a zdánlivě bezstarostně klábosila se svými dvěma kamarádkami na židlích pod sebou.

            „Vidíte, jak se Lucka lepí na Michala? Vždyť je to nechutný,“ zaškaredila se Jana, vytáhlé bledé děvče se špičatým obličejem a příliš velkými brýlemi.

            „To jo teda,“ souhlasila Milena, která pro změnu vypadala, jako by celé dny nejedla nic než bůček. A tak na ní taky pokřikovali. Bůček.

            Závidíte, pomyslela si pohrdavě, když očima přejížděla po tvářích svých kamarádek. A pak pohrdání vystřídalo sebeopovržení, to když si uvědomila, že závidí taky. I té hloupé čůze Markétě, která se trapně hihňala, když si její tanečník myslel, že se nikdo nedívá a zajížděl jí rukou pod tričko.

            Odtrhla oči od improvizovaného tanečního sálu, který vznikl, když se v jídelně v lyžařském středisku odsunuly stoly a židle ke stěnám, a odvrátila se k oknu. Přitiskla tvář k chladné skleněné tabulce a upřeně pozorovala déšť. Najednou ucítila, jak do ní někdo šťouchá. Byla to Milena.

            „Jituš, prober se, hrajou tvoji oblíbenou,“ zakřenila se a odhalila tak nesouměrné velké zuby. Měla by sakra nosit rovnátka. To ony jsou škaredé, ne já, tak proč mě s nima pořád strkají do jednoho pytle, pomyslela si hořce, když si znovu prohlížela své přítelkyně. Pak jí konečně došel význam Mileniných slov a prudce se vytrhla ze svého zamyšlení.  Moji oblíbenou...      

            Opravdu, hráli Nothing else matters. Sálem se začaly ozývat první akordy a společnost, která se mezitím rozdováděla při rychlejší písničce, se zase váhavě rozbíjela do dvojiček, kluci sbírali odvahu a chodili si pro svoje spolužačky, které se na ně potěšeně usmívaly a mrkaly načerněnými řasami.

            Její oči proti její vůli našly Petra, který teď tancoval s Lucií. Skláněl k ní tvář a jejich krásné, lesklé vlasy se mísily jako dva potemnělé vodopády. Ach, jak vám to spolu sluší, vzácný pane, krásná paní, vzpomněla si na větu, ani nevěděla odkud. Nejspíš z nějaké pohádky.

            Pak už se na ni ani nedívala, jen poslouchala hudbu a představovala si, že je na Lucčině místě, nebo aspoň na místě kterékoliv jiné spolužačky, že prostě s někým tancuje a neobjímá jen samu sebe a nekolébá se do rytmu na studeném okenním rámu.

            Anebo si přestavovala, že by ji někdo (Petr?) políbil, jaké to asi je. Mokré, děvče, mokré. Hahaha, tak tohle je pěkně ohrané, ušklíbla se znovu.

            Skladba pomalu končila, ale dvojicím se od sebe moc nechtělo, dívky jen neochotně zvedaly hlavy z ramen svých tanečníků a ti je zase neradi pouštěli z objetí. Ve vzduchu byl cítit pot, levná limonáda a růže, bůhví odkud se tu vzaly.

             Setřela z tváře slzu, které přes největší úsilí nedokázala zbránit. Musím trénovat ten cy...cynismus, to je ono, umínila si.

            A trénovala, poctivě se snažila celý život. Jenom proto, aby se teď zhroutila po tom, co se rozešla se svým posledním přítelem takovým způsobem, než že aby s ním vydržela ještě minutu, radši v jedenáct v noci nasedla do auta a jela na druhý konec republiky k rodičům.

            Další zkrachovalý vztah, další kapitola jejího života byla zakončena nepěkným dějovým zvratem. Nejvíc jí na tom děsilo to, že nedokázala cítit lítost nad tím co se stalo, možná tak ještě nad sebou.

            Na vysoké škole přišel zlom. Slyšte, slyšte, začali se o mě zajímat kluci! Nebo spíš už muži... další hořký úšklebek. Pozdě, ale přece. Když už to šlo, pustila se do toho pořádně, a pak to dopadalo...jako teď.

            Vždyť já ty chlapy vlastně až tak nepotřebuju, pokrčila rameny. Měla krásnou práci; pracovala v charitě, pomáhala dětem. Dětský úsměv byl vždycky vrchovatou odměnou za vynaloženou námahu. Ale přece...když se teď choulila ve špinavém koutě dávno opuštěného domu a v hlavě jí posměšně zněla melodie té bolestně oblíbené písně, přála si ze všeho nejvíc, aby jí bylo znovu patnáct a byla na té ubohé diskotéce v jídelně na lyžařském kurzu. Ve chvíli jejího největšího zoufalství by se pak před ní zjevil Petr, usmál by se na ni svým rozkošným rovnátkovým úsměvem a odvedl na parket. Do zad by ji pak bodaly závistivé pohledy Jany a Mileny, které by si konečně uvědomily, že ona k nim vlastně nepatří, a nechápaly by, jak si to kdy mohly myslet. A možná, možná že by jí záviděly i ostatní holky, i Lucka, která si byl jistá, že Petr zamíří k ní a rozhodně ne k té hloupé Jituně, s kterou se beztak nikdo nebaví.

            V prachu vedle ní něco leželo. Zvedla to. Byla to stará uschlá růže, ještě s nerozvitým poupětem. Smutně se na ni usmála.

            „Jistě by sis přála vykvést, viď?“ promluvila tiše. „Jenže, víš, jsou to ty nejprostší sny, které se... neplní.“ Jemně ji pohladila po okvětí, až se úplně rozpadla a jednotlivé lístky se přilepily k  jejímu provlhlému oblečení. Narovnala se a vyšla z domu. Déšť už skoro ustal, jen občas dopadla osamělá kapka. Jako já, jako já... pomyslela si Jitka, když se vracela po cestičce mezi stromy k odpočívadlu.

            Tmu vystřídalo šero, ve kterém se v dálce objevovaly kontury hor a obloha nad nimi začala blednout. Nočně ranním tichem se náhle ozval nepřirozený elektronický zvuk, který se neúspěšně snažil napodobovat ptačí cvrlikaní.

            S povzdechem vylovila z kabelky mobil. Byl to Martin, samozřejmě. A očividně toho hodně vypil.

            „Ahoj miláčku, hele jsem to tak nemyslel ať vypadneš z mýho života, to vážně ne, víš že bychom na to jako mohli třeba to, no, zapomenout, když už mi slíbíš že už to víckrát neuděláš. Jako s Honzou. Protože on je fakt můj dobrej kámoš a mě to moc mrzelo. Teda ne jenom s Honzou protože, no, protože...jo. protože mě by to hrozně mrzelo i kdyby to bylo s někym...s někym...s někym jinym. Jo. A taky jsem to chtěl říct že ty tvoje kalhotky s leo-leoprad...no s tim vzorkem takovym jsou moc hezký a jsem rád žes je tu nechala. Můžu se na ně dívat a...myslet na tebe...a...teda mě je blbě sem to neměl chlastat. Jo. Hele víš co vobrať auto a hned se vrať ty máš vůbec nápady takhle to, no, vodjet-“

            Měla toho dost.

            „Víš co, miláčku?“ Vyslovovala jasně a zřetelně každou slabiku, jako by mluvila s idiotem. Což byla koneckonců pravda.

            „Mám pro tebe návrh. Jdi do prdele.“

            S pocitem uspokojením zaklapla kryt, vypnula zvonění a položila mobil na zadní sedadlo. Uvědomovala si, že na závěr této melodramatické scény s ním asi měla třísknout, ale k tomu neměla důvod. Nezlobila se.

            Rozjela se a za chvíli spatřila Ostravu, vynořující se z ranního oparu. Zapálila si další marlborku a když zrovna nekouřila, pískala si. Všichni členové Metallicy by si nespíš rvali vlasy, kdyby slyšeli, jak falešně si někdo píská jejich nejslavnější hit; a ještě ke všemu úmyslně. Ale, popravdě, koho to štípe? Pohodila hlavou a usmála se. Vlastně už za rodiči chtěla jet dávno.