Nezbedův ústav pro mentálně postižené

            Jaroslav Kukačka, reportér oblíbených oblastních novin Drby z vrby, stál před branami soukromé psychiatrické léčebny, do které byl vyslán, aby napsal šokující a objevnou reportáž o životě tamních chovanců.

            Původně se měl tohoto úkolu zhostit jeho kolega Vraždil, avšak ředitel ústavu pan Nezbeda si bez udání důvodu vyžádal raději jeho.

            Pan Kukačka vrhl poslední pohled na nepřívětivou šedou fasádu přerušovanou jen zamřížovanými okny a vešel do budovy.

            Á, tady je kukaň od vrátného, pomyslel si pan Kukačka. A vůbec, proč mě napadlo zrovna slovo KUKAŇ? Na chvíli se zarazil, ale pak pokrčil rameny a pokračoval dál.

            „Dobrý den!“ Snažil se veselým pozdravem upoutat pozornost vrátného, který ho zatím okázale ignoroval, pojídajíc podezřele vyhlížející klobásu.

            „Dobrej,“ odseklo individuum, kterému mohlo být něco mezi padesáti a osmdesáti lety. Na hlavě mělo hnědou rádiovku, zpod které mu čouhaly trsy plstnatých šedých vlasů, a jeho brunátnou tvář pokrývalo strniště, svou konzistencí připomínající kartáč s ocelovými štětinami.

            Vrátný po panu Kukačkovi loupl šilhavým okem zpod trčícího obočí.

            „Budete tady okounět celej den, nebo co? A kdo sakra jste?“

            „N-ne. Jsem pan Ku...Ku-Kukačka z Drbů z vrby,“  zakoktal se pan Kukačka, kterého divoký zjev vrátného spolu s jeho nepřívětivými způsoby poněkud vyvedly z míry.

            „Říkáte pan Ku-Ku-Kukačka?“ Vrátný se zle zasmál.

            „A jak dlouho si myslíte, že u nás budete?“

            „Tak hodinku, dvě...“ Odvětil pan Kukačka trochu vyděšeně.

            „Optimisto,“ procedil vrátný skrz zažloutlé zuby.

            Pan Kukačka se zarazil.

            „Co tím chcete naznačit?“ Obořil se na vrátného, ale ten se jen beze slova vrátil ke své uzenině. To jsou dneska způsoby, pomyslel si pan Kukačka a zamířil za ředitelem ústavu,          

...

            „Opravdu chcete vidět naše pacienty zblízka? Viděl jste přece fotky,“ ujišťoval se nejméně potřetí ředitel Nezbeda.

            „Ano, chci je vidět v ústavním prostředí; zajímá mne jak reagují na podněty zvenčí,“ opáčil pan Kukačka.

            „Tak tedy dobrá,“ povzdechl si ředitel.

            „Ale potom neříkejte, že jsem vás nevaroval.“

            Přišli k prvním dveřím s malým zamřížovaným okénkem. Pan Kukačka nahlédl dovnitř. Na lůžku tam seděl muž v plášti polepeném ptačími pírky.

            „Kdo to je a se mu stalo?“ Zeptal se pan Kukačka zvědavě.

            „To je pan Výr.“ Ředitel se na chvíli odmlčel.

            „Myslí si o sobě, že je výr.“

            „Ale vždyť jste před chvíli říkal, že to JE pan Výr. Takže to snad není žádná schizofrenie, když-“

            „Ne, vy jste mě špatně pochopil,“ přerušil ho ředitel Nezbeda, „on si myslí že je výr jako ten pták, víte?“

            Do místnosti mezitím vešel jeden ze zřízenců a donesl panu Výrovi plastový podnos s jídlem. Pan Výr ho však okamžitě smetl ze stolu s výkřikem „Nechte mě lovit myši!“

            Ředitel Nezbeda smutně pokýval hlavou.

            „Vidíte, tak tohle tu máme pořád. Nejhorší je ovšem to houkání.“

            „Cože? Jaké houkání?“ Ozval se zevnitř pan Výr.

            „To není vůbec pra-hůůůůů já vůbec nehůůůůůůůů....“

            „AHŮŮŮŮ!!!!“ Ozvalo se po chvíli, když zřízenec píchl panu Výrovi uklidňující injekci.

            Beze slova popošli k dalším dveřím.

            Už zdálky jim v ústrety vycházely jakési strašlivé zvuky, ve kterých pan Kukačka s využitím veškeré své fantazie rozeznal zpěv. Bylo to to nejfalešnější Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, jaké kdy slyšel.

            „To je pan Gott,“ objasnil reportérovi ředitel Nezbeda a raději se spěšně vydali dál,  nechávajíc za sebou zpěv mísící se s houkáním.

            Za dalšími dveřmi panovalo naopak až nepřirozené ticho. Chyběly i jakékoliv další známky života. Na posteli zde ležel bledý muž v černém obleku s rukama sepjatýma na prsou. Kolem jeho lůžka se nacházely smuteční věnce a hořící svíce. Ředitel Nezbeda si znovu povzdychl.

            „Myslí si, že je mrtvý.“

            Tohle pana Kukačku opravdu zaujalo. S pohledem upřeným na ředitele vzal pomalu za kliku.

            „Mohl bych...?“

            „Ale samozřejmě, tenhle je naprosto neškodný.“

            Pan Kukačka tedy vstoupil dovnitř. Ležící muž se ani nepohnul, a to ani když mu mával rukou před obličejem. Pak s ním zkoušel třepat a když se trochu osmělil, dokonce ho polechtal na levém chodidle. Vše bez výsledku. Už chtěl říct, že tenhle člověk nepatří do psychiatrické léčebny, ale opravdu do márnice, když omylem zavadil o jednu ze svic.

            Ta se převrhla na zem a při pádu zhasla. Pacient se okamžitě vymrštil do sedu a začal zuřivě máchat rukama.

            „Zatracená práce, já se na to vykašlu!!! Já se s těma blbejma svíčkama tak smolím a on to zase někdo poto... proč mě ti lidi sakra nenechaj odpočívat v pokoji!“

            Rozčileně vyskočil z postele a popadl pana Kukačku za límec.

            „Copak nevidíte, že jsem mrtvý?! Já jsem exnul, rozumíte?! E-X-N-U-L!!!“

            Pan Kukačku se mu vytrhl a urychleně vycouval z místnosti. Ředitel Nezbeda za ním zamkl dveře na dva západy.

            „Tak to byl pan Exnul,“ dodal celkem zbytečně.

            „Tedy, co říkám byl, je, on už mě s tím snad nakazil...“ zakroutil hlavou a pokračoval dál chodbou.

            Kolem dalších dveřích prošel beze slova a bez zastavení. Pan Kukačka do nich nemohl ani nahlédnout, protože neměly žádné okénko. Ozývaly se z nich jakési vrzavé zvuky.

            „A kdo je tam?“ pohodil hlavou směrem ke dveřím.

            „Pan Šukal,“ odvětil ředitel Nezbeda s kamennou tváří.

            „Cože? Pan Šukal? A co tam dě-“ Pan Kukačka se zarazil uprostřed slova.

            „Ne, radši mi nic neříkejte,“ dodal, rudý až za ušima.

            V posledních dveřích pak spatřil docela obyčejného muže, který seděl u stolu a četl si noviny.

            „Tenhle vypadá celkem normálně,“ prohodil k řediteli.

            „Ano, pan Zabilpivo je docela v pořádku. Pokud ovšem neuvidí pivo.“

            „Ach tak, on je alkoholik?“

            „Ne tak docela. Jak bych vám to...“

            Pan Kukačka se začal šacovat a po chvíli s vítězoslavným výkřikem vydoloval z kapsy od kabátu plechovku Radegastu. Po ředitelově svolení ji prostrčil mezi mřížemi a nechal ji dopadnout na zem v pokoji pana Zabilpivo.

            Když pacient uslyšel náhlý zvuk, pomalu vzhlédl od rozečtených novin a podíval se jejich směrem. Když spatřil plechovku na zemi, chvíli ji zamyšleně pozoroval. Pak bez varování vyskočil ze židle s takovou razancí, že pan Kukačka polekaně ustoupil o tři kroky dozadu.

            Pan Zabilpivo se ale vůbec nesnažil otevřít dveře. Místo toho se vrhnul na plechovku. Zuřivě po ní dupal a skákal se slovy „Zhyň, bídný alkohole!!!“

            Ředitel Nezbeda zavrtěl hlavou.

            „Šance na jeho úplné vyléčení jsou téměř mizivé. Ale na druhou stranu jsme nedávno propustili podobný případ, pana Skočdopole. Musel ovšem slíbit, že se bude pohybovat pouze v místech s hustou zástavbou.“

            Pan Kukačka usoudil, že mu prohlídka tohoto křídla bohatě stačila, a odebral se s ředitelem do jeho kanceláře. Usadil se do pohodlné kožené klubovky a přijal nabízenou kávu.

            „Ku,“ vydralo se panu Kukačkovi zničehonic z hrdla.

            „Říkal jste něco?“ Ředitel Nezbeda lehce pozvedl obočí.

            „Ne...ku.“

            „Ale ne, slyšel jsem vás dobře, řekl jste ,ku´.“

            „Cože? Proč bych měl říkat něco kuku takového nejsem žádný váš kukuku...“ pan Kukučka s hrůzou pozoroval, že je mu kukání najednou mnohem bližší než artikulovaná mluva.

            „Ale bojím se, že za chvíli budete,“ usmál se ředitel Nezbeda.

            „Cokukuku?! To přece kukuku ne kukuku!!!!“

            Ředitelův úsměv se rozšířil, když zmáčkl bzučák na stole. V místnosti se okamžitě objevili dva zřízenci v bílých pláštích

            „Takhle vás rozhodně nemůžeme nechat odejít, pane Kukačko, takže kdybyste dovolil a oblékl si tady...“ ředitel Nezbeda pokynul rukou ke svěrací kazajce, kterou držel zřízenec, který předtím dával injekci panu Výrovi.

            „Na tohle kukukuku nemáte kuku řádné prákuku!!! Budu si kukuku stěžovat své rodikukukuně!!! Kukukůůů!!!!“

            „To klidně můžete, pane Kukačko. Klidně vás nechám si zavolat ode mne z kanceláře, ale z nějakého důvodu se obávám, že vaše rodina váš pobyt zde ještě ráda zaplatí...“ zamnul si ruce pan Nezbeda a poslouchal slábnoucí kukání odváděného reportéra.

...

            Ředitel Nezbeda obracel v rukou lahvičku s drobnými prášky. Střídavě upíral oči na ně a na pootevřený sejf, který byl tak přeplněný, že z něho vypadávaly bankovky na podlahu.

            „Tak malé a tak výnosné,“ zašeptal a usmál se na pilulky ve své ruce.

            „Škoda jen, že se mi nepovedlo odstranit to vstřebávání kůží,“ ozval se další hlas, který patřil Igorovi Kladívkovi, geniálnímu vynálezci oněch zázračných halucinogenních pilulek jménem Surnomativ.

            „Ano, škoda,“ souhlasil ředitel Nezbeda.

            „Ale myslím, že se mi to povedlo téměř zvlá-“ Náhle si povyskočil na jedné noze, rukama na své hlavě naznačil rohy, vyplázl jazyk a šibalsky zakoulel očima.

            „Řekl jsem téměř,“ dodal pak omluvně.

            „Před tím Kukačkou se mi to naštěstí nestalo, i když... už to na tebe taky přišlo, Igore?“ Zeptal se chápavě.

            Igor Kladívko po něm mezi dvěma údery hlavou o stůl střelil bolestný úsměv.