(divadlo, v němž rekvizitami jsou mi slova)

monologický part pro senzitivní, temperamentní, neurotickou intelektuálku

I měla jsem já knížku…v zahradě z leporel vrhal kdosi zběsile perlami…touha  po Honzíkově skleněnce, strach z Kostěje, co s ním i babička moje byla nesmírně krásně nesmrtelná, tajemství v košíku z proutí, ve vaně měla jsem krokodýla jako ta Káťa…Hej! světe, otevři vrátka pro tuhletu vykulenou adeptku dětských brejliček, co má svůj písmenkovej svět a chce se smát…A dítě nám dál hodně čtlo a hodně se divilo, logická aparatura rozprostřela obzory do všech světových stran, mezi nimiž tištěný vesmír napínal se k prasknutí, knihy dostaly magický třetí rozměr a začaly žít…

Mladičká čtenářka poezie plakala horké slzy do doutnajících ohnišť stránek, voněla k podzimnímu listí básní, ze kterých dalo se občas pocítit cosi ze světa těch, co už umřeli…staletí sem, staletí tam, láska je věčná, komunikujeme napříč věky, beze slova o to opravdověji, pel věčnosti potřásá vděčnou dívčí bradičkou…pak první slza stylizovaná do zádumčivých intelektuálních smutků za Sylvii Plathovou a další zneuznaná já, která byla někým druhým…Sartře, bratře, tvá kniha jest mi moučným červem, jenž prokousává se mojí nahnilou duší, něco z tebe je i ve mně, neboť jsem se narodila v roce tvé smrti (tuhle tu tvou knihu zakopu o pár let později obřadně na místním hřbitově a bráním se ti, stejně jako ostatním, které bojují o svůj prostor).

A tak začíná konec iluze, že já mám vás všechny pozamykané v šuplících hlavy…jak ponožky asi myslela sis ne? (podotýkají arogantně a zatraceně k věci, když bez ladu a skladu vylézají pořádat nevázaná sessions u mě v hlavě)… a JÁ nešťastnice…Ve spirále z písmenek zvolila si cestu profesionální čtenářky knih. Nechť tedy stanou se mi osudem, kolébkou i hrobem!, zvolala jsem tehdy lehce s romantickým patosem, byvši lidským mládětem…Teď ohýbám hřbet pod tíhou adolescentní bezstarostnosti, příliš hlučně samotná pláču tušovité slzy dvojrozměrných hrdinů, znám stovky cizích příběhů, život můj i druhých stává se jen nekonečným sledem aluzí a reminiscencí, neboť vše již stalo se na některé ze stránek, jsem nevábně moudrou, jelikož popsaná citacemi od hlavy až k  patě…

Ano, bezesporu jsem dívkou sčetlou, s ambicí porozumět i zmatení jazyků postmoderní duše, kterou dýchají z regálů knihy opuštěné davem, jsem tou, která pozdvihne je jednou z prachu nepochopení, ta co syntetizuje moudrost starých tisků do prázdné krabičky Lucky and strike, stírá zbytky mrštíkovských impresí z pražských věžiček pro příští generace, balancuje po ořízkách knih…

Ó, nic proti této skvostné personě, do níž oblékám své popsané tělo!…jde jen o to, aby se nade mnou nezavřela jednou hladina z písmen…neztratit vlastní příběh…je mě  o všechny ty přečtené stránky více nebo méně? Jde jen o to neztratit svůj příběh…zkusmo křiknu si v opuštěné ulici, však listy, co kdesi v mé hlavě ševelí: tvůj příběh jsme my, překřičet je zhola nemožné…

Zkrátka, rozehrály jsme spolu podivnou partii černé magie, mé knihy...