Voják

Přede mnou se rozevřel portál teleportu. Neměl jsem moc na výběr, musel jsem do něj vkročit, přesto jsem si ale nechal několik vteřin na zamyšlení, kam se asi dostanu a jestli mám ten osudný krok vůbec udělat. Ale to už se z reproduktorů na stropě ozýval netrpělivý hlas: „Pospěšte si, vojíne, nemáme na vás celý den!“ A tak jsem se rozhodl, že to risknu. Jednou jsem se na tenhle program přihlásil, a kdo se bojí, nesmí do lesa. Prošel jsem portálem.

   Ukázalo se, že moje poslední myšlenka byla velice trefná. Z teleportu jsem se vynořil uprostřed džungle. Moje taktickou helmou posílené uši slyšely každý šelest v křoví, každé zavřeštění opice ve větvích. Na taktickém kanále jsem však slyšel jenom statický šum. Do mé helmy náhle dorazil soubor s rozkazy, podle kterých jsem se měl vydat po proudu řeky, která protéká po mé levici. Vnořil jsem se do džungle.

   Už jsem šel asi hodinu a půl a stále nic. Očekával jsem útok každou vteřinou, ale pořád se nic nedělo, jenom hejno moskytů kolem mě se stále zvětšovalo. „To je teda zase mise!“, zaklel jsem si nahlas. „Kdy už se bude něco...“ Náhle se přede mnou objevila vesnice. Bylo to vlastně jen několik chatrčí, kolem kterých pobíhaly děti. Před každou chýší seděla žena a věnovala se nějaké činnosti, kterou jsem neznal. Nikde jsem neviděl muže, takže jsem usoudil, že šli asi na lov nebo pracovat na pole. Procházel jsem vesnicí a nikdo si mě vůbec nevšímal. Všude byl klid. A mír.

   Náhle se z lesa vynořila četa partyzánů a automatickými puškami. Než jsem stačil cokoliv udělat, jeden mě udeřil pažbou přes hlavu a já ztratil vědomí.

   Probral jsem se za několik hodin. Jeden z partyzánů stál vedle mě, já byl připoutaný ke stromu. Přede mnou se odehrávala hrozná scéna. Partyzáni házeli bezvládná ženská a dětská těla do obrovské jámy. Byla už skoro plná. Jasně jsem viděl, jak přes okraj jámy vyčuhuje hlavička malého, asi pětiletého dítěte. Popadl mě amok. Začal jsem se vzpírat, rvát proti provazům, ječet na ty zrůdy, které nebyli lidmi, ječet a řvát tak dlouho, dokud mě můj strážce znovu „neuspí“. Po chvíli tak skutečně učinil.

   Probral jsem se na nemocničním lůžku. Nade mnou se skláněl uniformovaný muž, ve kterém jsem rozeznal velitele výcvikové stanice. Podíval jsem se mu do očí a řekl jediné slovo: „Proč?“ Odpověděl až po chvíli: „Protože to je válka. Ne žádné axiomy vyčtené z knih. Tahle špína, kterou jste prožil, z vás udělá buď dobrého vojáka a muže, nebo trosku. Musíte pochopit, že válka je zlo. Nejhorší jsou totiž krvelační generálové.“ „Pane?“, zašeptal jsem. „Ano?“ „Nebyly skutečné, že ne? Myslím ty děti..“ „Jako by byly, vojíne.“ odvětil generál a odešel.

   Ten den si stále pamatuji. Polovina adeptů ve výcvikové stanici odešla po tom cvičení (které měl každý adept individuální) dobrovolně, čtvrtinu vyhodili po psychotestech. Zbylá čtvrtina dokončila výcvik a stali se důstojníky. Byl jsem mezi nimi. Jsem tu proto, aby se takové věci neděly. Už nikdy.