o stýskaňátkách

Každé správné stýskaňátko má svou chundelatou peřinku. Ale každá ta peřinka je tuze maličká, protože i stýskaňátka jsou drobná stvoření. A taky je všem strašlivá zima, jelikož takové stýskání není vůbec teplé a hřejivé.

A kdo to vlastně jsou stýskaňátka? Takové mrňavé bytosti, které vznikají vždycky když je někdo smutný. Můžou vzniknout i vnitřní samotou a ta stýskaňátka jsou potom ještě strašlivěji studená a mají věčně rýmu, protože tahle nemá šanci nikdo zahřát.

Stýskaňátka se celý rok shromažďují na nebi, a potom když je čas, konečně začnou létat. Ale všechna nakonec sletí dolů, to je jasné, a aby neměla moc tvrdé přistání, mají ty svoje peřinky.

Všechny peřinky jsou bílé a vůbec nehřejí, tak proto je stýskaňátkům pořád taková zima.

Některá ale na chvíli pocítí, jaké to je být teplo. Ta chvilička však trvá jen velice krátce a je to tehdy, když přistanou někomu na tváři a roztají. Potom taková stýskaňátka musí umřít. Ale jsou moc šťastné, když se mění v jednu malou kapku, která steče za krk, protože tu chvilinku si nemusí vůbec stýskat a být smutné (jinak je to náplň jejich života).

Ale ostatní stýskaňátka dlí ve svých peřinkách a hrozně plakají, jaká je jim zima, a jak jsou smutná.

A potom se peřinkama spojí a děti z nich udělají sněhuláka nebo kouli nebo něco takového.

Ale stýskaňátkům je stále smutno.

Dočkají se až na jaře, kdy jim všem pukne srdíčko a všechna stýskání jsou najednou na chvilinku pryč.

To je tehdy, když je člověk moc šťastný, že je konečně jaro a směje se.

Ale za chvíli si začne zase stýskat, tak se zase narodí nová stýskaňátka.