Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se loučí se svobodou?
Autor
Kytiii
JAK SE LOUČÍ SE SVOBODOU?
KLÁRA
stav: svobodná
věk: 23
vzdělání: úplné střední s maturitou
povolání: účetní
koníčky: tanec, tlachání s kámoškama, aerobik
oblíbené jídlo: špagety s rajskou omáčkou (od maminky)
neoblíbené jídlo: všechno, v čem jsou rajčata (kromě rajské od maminky)
STANDA
stav: svobodný
věk: 28
vzdělání: vyšší odborná škola
povolání: obchodní zástupce firmy Carrefour
koníčky: kutilství, kick-box
oblíbené jídlo: klasika – knedlo-vepřo-zelo, svíčková
neoblíbené jídlo: všechno, co uvaří Klára (promiň, miláčku)
Klára se Standou chodí už čtyři roky. Minulý týden Standa požádal Kláru o ruku. Na Karlově mostě s kyticí růží. Klečel. Klára řekla ano. Následující den Klára zavolala patnácti kamarádkám, mamince, tatínkovi, sestře, bratrovi, znovu mamince a pěti spolužačkám ze střední, se kterými se ještě občas vídá. Standa poslal šest e-mailů, z toho dva kolegům a jeden se vzkazem, ať ho dotyčný pošle ostatním. Zavolal tátovi, s tím že by mohl být tak hodný a říct to i mámě. Večer si s Klárou otevřeli láhev šampaňského a domluvili datum svatby. Pátého pátý dva tisíce pět. Ráno po milování (misionářská poloha) se dohodli, že první dítě si pořídí hned po svatbě. Při snídani Klára vyjádřila přání, že by chtěla mít svatbu na Staroměstské radnici. Standa souhlasil. Včera Standa navrhl, že by měsíc před svatbou mohli uspořádat s kamarády večírek. Klára byla nadšená. Vymyslela zlepšovák, že na ten večírek každý přinese něco ze společné minulosti. Standa kývl.
KLÁRA
„Ty jo, Jani, jsem zvědavá, co přinesou ostatní,“ pošeptala jsem své nejlepší kamarádce. Pousmála se a položila mi ruku na rameno.
„Já vím, o co se snažíš. Ale já ti neřeknu, co jsem našla!“
„To mi teda křivdíš!“ naoko dotčeně jsem se bránila. „Ale já bych ti to řekla.“ Zasmály jsme se.
„Jak mi to sluší?“
„Neboj, budeš nádherná nevěsta.“
„Ty jsi vážně pako. Já se ptám, jak mi to sluší dneska!“
„A pro Pavla jsi pořád ta nejkrásnější,“ dodala ještě než se rozlétly dvěře.
„Aa, zbytek dorazil! Jsme tu už všichni!“ halasil Pavel. On byl vždycky poněkud hlasitější, když se napil. A jemu stačilo i docela málo.
Klára se Standou uspořádali večírek u sebe doma. Rozhodli se tak z prostého důvodu. Alkohol je levnější v obchodě než v restauraci a oni přesto chtěli své přátele náležitě pohostit. Z příčin rozumných pozvali jen nejbližší přátele. Tak se na rozlučku se svobodou sešli v počtu šesti dívek, pěti mužů, jednoho psa, třinácti rybiček, pěti lahví Ferneta citruse (Standa ho může mít kolik chce, v rámci benevolentního přístupu svých nadřízených, kteří plně podporují kolegiální jednání a stmelování kolektivu), lahví Koskenkorva peach vodky, tří dvoulitrovek multivitamínu, šesti lahví Mattonky, jedné Becherovky a jedné Tequilly, pěti citronů (celých), osmi pytlíků chipsů, čtyř pytlíků tyčinek a dvou rodinných balení křupek.
Po dvou hodinách probírání svatby ženskou částí a mistrovství světa v hokeji částí druhou Standa vstal a zacinkal lžičkou o skleničku.
STANDA
„Vážení, dost bylo zábavy!“ zamotal se mi jazyk, hlava i nohy. První jsem rozmotal jazyk.
„Přejdeme k vážným věcem! Připravte si svoje vzpomínky.“
Kolem mě všichni začali přepadat přes ostatní. Karel si hlasitě krknul. Klára ho zpražila znechuceným výrazem. Karel se nahlas omluvil.
„Kdo začne?“ zeptala se drobná tmavovláska. Teprve dneska jsem se dozvěděl, že to je Aneta a že je to druhá nejlepší kamarádka Kláry. A že ji Klára zná od Petry, své třetí nejlepší kamarádky, která byla, když jí seznámila s Anetou, druhá nejlepší kamarádka.
„Třeba ty.“
„Jo, jasně. Začni ty, Anet!“ přidal se Karel. Už nekrkal.
„Tak jo. Já jsem přinesla fotky z naší první společný diskotéky, kde jsme byli všichni pohromadě.“ Sáhla za sebe do kabelky a vyndala spořádané, popsané album. Zjistil jsem, že jsem ji už musel vidět. Škoda, že jsem se tenkrát tak opil, že si pamatuju jen drsnost omítky, o kterou jsem se opíral čelem, když jsem zvracel.
Další ukazoval Karel. Přinesl lístky z kina, kde jsme byli poprvé a naposledy všichni pohromadě. Vyprávěl všem známou historku (nikdo se neopil a nikdo nezvracel, všichni si pamatovali, nikdo se nesmál), jak měli celý sál pro sebe a já s Klárou jsme si to rozdali na zadní sedačce, takže všichni místo filmu sledovali nás. Co si vzpomínám, byl to první a poslední sex, který jsme provozovali mimo domov.
Petra přinesla kazetu, kterou nazpívali s Klárou na jedné dámské jízdě. Podle hlasu byly již notně podroušené. Nedalo se to poslouchat. Chrapotu se první dvě minuty smáli všichni kromě Kláry, po dvou minutách se už nesmáli. Klára je pražila pohledem.
A pak přišla na řadu Jana. Tajuplně se usmála a dvěma prstíčky zalovila v batohu. Pomalu, centimetr po centimetru vytahovala růžový sešit. Napínala nás tak dlouho, až jsme byli napnutí k prasknutí. Nepraskli jsme. Ale Klára zrudla.
„Tohle je náš školní bonzbook!“ rozhořčeně vykřikla moje nastávající.
„Správně. Vzpomněla jsem si, co jsme všechno vyváděly. A jak jsme si to všechno zapisovaly!“
„To nesmí nikdo nikdy číst!“ Vypadala, že se každou chvílí rozpláče.
„Číst! Číst! Číst!“ začali skandovat ostatní. Já taky.
„Já myslím, že dneska můžeme.“ Omluvně se na Kláru usmála Jana.
„Dnes je 20. března 2002. Ahoj Janinko. Včera byl děsnej den. Chtěla jsem se voháknout a jít za tebou. Prohlížela jsem triko po triku, kalhoty po kalhotách, tílka, sukně, kraťasy a zjistila jsem, že stejně jako každé jaro nemám co na sebe. Seděla jsem nešťastná u skříně v haldách hadrů a bylo mi do breku. Ze zdi se na mě usmíval plakát s blondýnou, na který bylo vidět, že snídá dvě mrkve, obědvá jednu papriku, a večeří sklenici vody. Prsy měla efektně vylepšeny implantáty, stejně jako rty špulila evidentně kolagenově. Brácha mi ji sem pověsil určitě naschvál, aby si liboval v mým každoranních depresích.
Rozhodla jsem se podělit se o trápení s Pavlínkou, věděla jsem, že mě určitě neodmítne utěšit. Ty jsi totiž určitě schválně nebrala telefon. Shodně jsme si kdákaly o chlapech, celulitidě, neschopnosti zavřít ledničku, dokud není prázdná. Poplakala si, jak ji nechal po čtyřech letech společnýho bydlení ten kretén, kterého považovala za budoucího otce svých dětí. Já jsem si přihodila, že mě už to v tomhle slepém vztahu taky nebaví, ale jakej jsem slaboch, že ho nedokážu ukončit. Když jsem telefon pokládala, bylo mi lehčeji, ale stejně jsem nic nevyřešila. Do půl hodiny jsem se topila znova.“
„Počkat, počkat. To už jsi chodila se mnou!“ přerušil jsem Janin přesvědčivý přednes.
„Jo, ale to jsme měli nějaký blbý období!“ vzdychla Klára. Její odpověď mě kupodivu nepřesvědčila.
KLÁRA
Tohle byl ten nejdebilnější nápad, co jsem kdy měla. To se mi všichni známí přišli dneska pomstít? Člověk se pár let dře, odříká si a co z toho má. Aby se mu všechno takhle vrátilo? Seděla jsem jak hromádka neštěstí v tom nejzazším koutě. Teprve když Standův kolega Pavel přišel s videokazetou, odvážila jsem se podívat na ostatní. Kupodivu se dobře bavili. Zvláštní, že na náš účet.
Na kazetu jsem byla zvědavá. Standu nezajímala. Odešel pro další pití, když ji Pavel strčil do videa.
Amatérsky zpracovaný film o jakési akci s nic neříkajícím názvem „Školení 2003“. Po nezáživném a přetočeném začátku se na baru začaly olizovat nějaké dvě slečny. Prý kamarádky z práce. Přímo na kameru nastavovaly útroby a vyplazovaly „svůdně“ jazyky. Pak se začaly hladit a dráždit přes oblečení. Pánská část je před obrazovkou hlasitě povzbuzovala. Do pokoje vstoupil Standa. Zarazil se a začal se klepat. Z ničeho nic se vrhnul k videu. Karel ho zarazil a Pavel ho pomáhal držet. Standa řval jak pominutej.
„To nemůžete!“
„Neblbni, vždyť je to prdel!“
Otočila jsem se zpátky k obrazovce. Pochopila jsem. K dívčinám se totiž přidal vysoký udělaný blonďák. Standa. Po střihu už byli všichni nazí. Střídali se v osahávání a líbání. Proplétali se jak klubko hadů. Jedna slečna si začala hrát se Standovým mužstvím. Standa dráždil druhou slečnu. Střih. Slečny klečí vedle sebe a Standa si je vždy po chvíli střídá. Bez ochrany.
Seděla jsem jak přibitá. Pusu dokořán.
„Stando?“ polkla jsem naprázdno.
Klára se Standou se rozešli. Po rozlučkovém večírku se rozhodli, že bude nejlepší se už nikdy nevidět. Standa se Kláře omluvil. Klára to nepřijala. V jednom z mnoha hysterických záchvatů při balení svých věcí mu vlepila pohlavek. Snažila se ho ponížit a řekla mu, že se ho chtěla opustit už dávno, ale že s ním zůstávala jen díky jeho penězům. Standa Kláře řekl, že je kráva.
KONEC