O tom, jak jsem nejela do ZOO a taky o ledasčem jiném

Zoologickými zahradami jsem protáhla všechny své děti, svého synovce a neteř, svého prasynovce. Tři vytchýňované vnučky. Svou budoucí dnes minulou budoucí snachu. Oba zetě. Vnuk i vnučka byly v zoologické zahradě beze mě. Ale to se chystám napravit. Také jsem zoologickými zahradami protáhla své tři pány. Byla jsem snad ve všech zoologických zahradách v České republice. Možná, když nad tím tak přemýšlím, mám nějakou zvláštní zooúchylku, spočívající v hromadění navštívených zoologických zahrad a hromadění obětí, protahovaných těmi zooparky.

Potkávaly mě různé pikantnosti, například když jsem protahovala ZOO svého třetího pána. To byl takový vandrák, co se plaše červenal při Vlajce,  a ačkoliv u mě doma v kuchyni a taky v obýváku, a v chodbě, a taky ... (prostě všude) byl časem takový dost velký drsňák, i  přes ten imídž Mirka Dušína, v Praze míval tendenci se mě držet za rukáv, ruku, podolek sukně. Praha, nebo jakékoliv jiné větší město, byla pro něj bubák, něco, co má tlamu, která ho může sežrat. Návštěvu ZOO dostal ode mě k narozeninám, a nebylo mu deset, ani dvacet, ani třicet. Tady už je vidět, že má zooúchylka je propracovaná, že neznám bratra, sestry, ani pána, abych se uchýlila. Můj zoologickou zahradou protahovaný vandrák pookřál teprve večer v lesích někde u Davle, když vytahoval svůj plesnivý ešus. Mimochodem, vím, že to sem nepatří, ale nikdy jsem nepochopila, proč si vandráci nemyjí ešusy doma jarem v teplé vodě. Aspoň tedy ten můj. Ten si zálibně nechával zbytky hrachovky a trenčianských jemných párkov s fazulí zplesnivět, aby pak ešus pracně drbal ve studené vodě pískem a blátem z potoka. Nějaká zvláštní forma masochismu? Nebo náboženství, rituál, který jsem nepochopila? Jednou, jo, jednou, jsem tu očernalou hrůzu vydrbala do šedivého hliníkového lesku, abych se dozvěděla, jaké škody jsem natropila, protože ten lesklý ešus provede něco, nevím, zapomněla jsem co - možná se v něm hůře ohřívá jídlo na ohni, nedrží tolik na těch klacíčkách a šutrech, no, nechám to bejt, v lesích u Davle, v Českém ráji, prostě kdekoliv, kde se pohybuje ten můj vandrák, platí zkrátka jiné fyzikální zákony. Už jsem chtěla skončit, nedá mi to, při prvním velkém týdenním vandru jsem byla předmětem posměchu, při ohních si špitali ostatní kamarádi tajnosti, ze kterých jsem zaslechla útržky jako: „...nekecej, vážně táhne tolik spoďárů... ježíš, mýdlo... no neke... opravdu zubní kartáček?“

Protahování ZOO těšilo hlavně děti, dcery se hlasitě radovaly nad gorilou, která zaujatě půl hodiny lovila něco v nosních dírkách, aby si to pak cpala do tlamy. Syna při jedné návštěvě nejvíc zaujaly nové kontejnery na odpadky, v Kutné Hoře nevídanost nevídaná, exkluzivní. Prasynovce v Ostravě potrkaly kozy. V Jihlavě spadla jedna vytchýňovaná vnučka z dětské lanovky. Několik dětí blinkalo po spoustách cukrové vaty, grilovaném párku, zmrzlinách  a limonády, které dovršily jízdou vláčkem. V ZOO nám bylo vždycky veselo. Žárlila jsem proto, když jsem zjistila, že nezodpovědné dcery odjely do svých ZOO beze mě, a odtáhly tam i má vlastní vnoučata. Říkala jsem smutně pejskovi, že už mi zbývá jen on, koho mohu protahovat ZOO a ukázat všechny ty divné psy, které tam chovají v klecích. Jásala jsem, když jsem zjistila, že na vratech pražské ZOO není přeškrtnutý pejsek. Jásala jsem, když jsem zjistila, že zbývá dost lidí právě z Písmáku, které mohu protahovat ZOO.

Tady bude malá krátká vsuvka o majitelích psů.  První takový divný úchyl, kterého jsem pozorovala zblízka, byla má kamarádka, normálně doktorka filozofie. Protože bydlí v lesích, jela mi naproti na nádraží, s tím svým čoklem v autě, a celou dobu k němu promlouvala: „Kytinko, podívej, kravičky, podívej, pejsek... jedeme za tetou...“ Za tetou? já jsem teta čokla? Teta? Ten čokl neměl tlamu, ale obličej. Tedy, dle mé milé doktorky filozofie. Na jednom týdenním vandru jsme vandrovali po jižních Čechách s majiteli vlčáka. Jen tak mezi řečí zmíním, že dívka měla na zádech takovou tu věc, zvanou uzda, do které se vejde jen celta a spacák. Ani jedny náhradní fusekle, fakt ne. Já tu uzdu tedy táhla taky, ale můj milý vandrák táhl na zádech almaru, kvůli dítěti přece, kde táhl všechny ty mé zbytečnosti. Dodatečně zlomyslně zajásám, ta moje krosna byla oranžová, dovedete si představit větší potupu pro vandráka? Zpět k čoklovi. Dívka i chlapec měli rozkošný zvyk jíst z jednoho ešusu se psem. To byla nejvíc eklhaftní věc, kterou jsem kdy viděla. Nedovedete si představit, jak žárlivě jsem střežila náš ešus, aby se ty začernalé plesnivé potvory hliníkové humpolecké nedejbože nezaměnily při mytí pískem a blátem ve studeném potoce. Zkrátím to, dnes můj pejsánek dostal vodičku do misky, do které si s kolegyněmi v práci sypeme při oslavách buráky. A když jsem šla přes náměstí, promlouvala jsem laskavě, a bohužel i hlasitě, na čoklíka: „Podívej se Konýsku, co dělají pánové, už budeme mít vánoček stromeček, to bude hezké, viď?“

Dodatečně a dostatečně mrzí, že jsem nakonec nejela, ale neklesám na duchu. Určitě se ještě naskytne příležitost. Písmáci určitě nezklamou. Možná, že časem přibudou i fungl nové děti, vhodné k protahování. Podle toho, co jsem četla v ostatních reportážích,  takové pikantnosti, které na mě čekají, ty jsem ještě nepoznala. To bude to ze všech nejpikantnější protahování ze všech protahování všemi již protaženými zoologickými zahradami.