Fotografie

Když jsem ji poprvé držela v ruce, vlastně se mi ani moc nelíbila. Dívala jsem se na ni a říkala si, že ta paní  není vůbec žádná krasavice, že bych se raději dívala na nějakou slavnou a krásnou  filmovou herečku se zasněným pohledem, v přepychových šatech. Kdo ví, co byla tahle ženská zač.

Kdo ví … co byla zač.

Kdo ví…

     Popelka. Taková trochu obstarožní, ale pro mě Popelka. Kdysi se vdala za bankovního úředníčka a udělala tím rodičům velikou radost. „To víte, dcera se dobře vdala. Je to takový solidní, starší pán pod penzí…“ Vlastně i ona tenkrát věřila, že udělala dobře. Chtěla mít hodného muže, děti, domácnost, o kterou se bude starat. A vlastně se jí všechno splnilo. Tak proč ten občasný smutek? Ten pocit marnosti a prázdnoty, který člověku zalézá pod kůži, nezávisle na jeho vůli,  nedbaje argumentů o tom, jak je všechno skvělé, snášených na hromádku rozumem. Když už měla pocit, že ji všechno příliš zmáhá, že jí hromady bílých

košil, dětských košilek a kapesníků přerůstají přes hlavu, zašla si občas do kina. Vybírala si ty nejsmutnější a nejzamilovanější filmy, které dávali. Filmy z „lepší společnosti“. Dávno se vzdala svých dívčích snů o tom, že by jednou k těm krásným lidem mohla patřit, a díky svému věku už taky věděla, že všechno není takové jako na filmovém plátně. Ale to jí nevadilo. Nebránilo jí to, aby se občas, jen na pár desítek minut,  nechala unést kouzelnou noblesou dam, šarmem krásných pánů,  jejich vybraným chováním a vybranými city.  Milovala ty chvíle, kdy si ve ztemnělém sále potají utírala slzičky, kanoucí jí z očí, jimž se vůbec nebránila. Šťastné konce filmů, které viděla, ji pak ještě dlouho hřály v duši a aspoň trochu prohřívaly dny, které spořádaně a studeně plynuly jeden za druhým.

     Jednou, pozdě odpoledne, se odkudsi vracela. Spěchala ulicí, hlavu plnou starostí o to, co všechno ještě dneska musí stihnout a na co nesmí zapomenout, aby byli doma všichni spokojení. Když v tom ji cosi donutilo zastavit se. Udělala to a pohlédla do výkladní skříně, před kterou stála. Z krásně naaranžovaných fotografií se na ni dívaly desítky krásných slečen, půvabných dam a důstojných pánů. Stála před vyhlášeným fotografickým ateliérem. Ještě chvíli se dívala do těch nehybných párů očí, za jejichž pohledy se skrýval lesk tanečních sálů, nádhera hostin, tiché kouty zámeckých pokojů a chodeb, přejících romantickým milencům

a milosrdně skrývajících jejich vášnivé polibky... V tu chvíli už věděla, co udělá. Odcházela se šťastným úsměvem. Ne na rtech, ale v duši.

     Od toho dne si občas dala stranou pár drobných, které jí zbyly. Skládala si tak kousek po kousku  obraz svého snu. Střípek po střípku jí mince přibývaly jako kamínky do mozaiky, aby nakonec vytvořily krásný obraz splněného přání.

     Jednoho dne se opravdu v tom věhlasném ateliéru nechala vyfotografovat. V šatech, které jí vůbec nepadly a které měly před ní na sobě snad stovky jiných žen. Ale to nebylo důležité.

Když jí fotograf podával hotový obrázek, brala jej do ruky jako svátost. Nebyl to obyčejný papír. Byla to zhmotnělá přání, touhy a sny. A ona si je nesla pod kabátem, ztemnělou ulicí, po níž vítr proháněl tlející listí a první sněhové vločky. Ten kousek papíru s obtiskem její tváře a jejích snů ji hřál teplem, jaké dosud nepoznala.

     Doma jej schovala až na dno skříně, kam nikdo nikdy nechodil. Jen ona sama a jen občas, když potřebovala zahřát dušičku...