Stříbrotma

Až propluju stříbrným přítmím
zklamání, znechucení a vzteku,
uvědomím si, jak moc mi chybíš.
Možná.
A možná zapomenu
a jen pár bláznů bude plakat
pro naši lásku,
která ani nestihla být láskou.
Zůstanu zase sama,
v noci mi bude zima,
brečet zas budu jenom do polštáře,
ruce mi budou mrznout
a tělo toužit po dotecích.
Jenže možná se probudím
a Ty budeš klečet u mé postele,
hladit mě po vlasech
a líbat mě,
jak jsi sliboval.
A já se tiše zasměju tomu,
co jsem si myslela...
Možná...

---