Kolo 3.část

Následovalo období, které bylo ve znamení kola Eska.

   Když už jsem byl takový habán, že jízda na dětském kole připomínala spíš cirkusové představení, než normální jízdu, bylo mi koupeno „dospělé“ kolo. Byla to zelená Eska v základní výbavě. To znamená, že kolo nemělo přehazovačku a mělo rovná řídítka. Vymoženosti, jako přehazovačka, přesmykač a berany měly v té době většinou jen ryze závodní stroje a já byl spokojen. Kolo mělo vybavení v souladu s dopravními předpisy a já toho hojně využíval. V tomto období jsem se asi nejvíc přiblížil k činnosti nazývané cykloturistika. Šmejdil jsem na kole po širém okolí, jezdil na něm na houby, koupat se a podnikal jsem různé průzkumné výjezdy. Víceméně pravidelně jsem také jezdil otravovat své četné příbuzenstvo v širém okolí.

   Bylo to idylické období, kdy jsem neměl poruchy, karamboly ani jiné průšvihy. To však za mne měli obstarat jiní.

   Jednoho prázdninového dne jsem seděl s tlupou kamarádů na schodech budovy, která byla místní knihovnou a zároveň sídlem dobrovolných hasičů. Bylo to naše oblíbené místo, které sloužilo především k provozování karbanu a jiných hazardních her. Navíc jsme odtud měli dobrý přehled o dění ve větší části obce.

   Právě jsem vyhrál a měl jsem velmi dobrou náladu, kochajíc se nasupenými pohledy svých druhů, které jsem zcela nemilosrdně oškubal o jejich kapesné. Moje ostražitost byla tedy značně utlumena a vtom přišla sestra jednoho z mých kamarádů a požádala mne o zapůjčení kola. Moc se mi nechtělo.  Patřím však ke slabochům, kteří neumí říct jednoznačné a definitivní „ne“. Dívka měla navíc velmi účinné přesvědčovací metody. Byla už ve věku, kdy se její ženské přednosti začínaly zřetelně vyvíjet a já se dostával do věku , ve kterém chlapci takovéto věci začínají intenzivně vnímat. Zřejmě si toho byla vědoma a neváhala toho využít. Udělala oči, trochu se přišmajchlovala  a já samozřejmě kývnul. Okamžitě počapla mého věrného oře a vyrazila. Já za ní ještě zavolal, ať je opatrná a vrátil jsem se k ožebračování svých bližních.

   Dál mi šla karta ,ale po nějaké chvíli jsem začal být trochu nervózní. Dívka slíbila, že se bude projíždět v blízkém okolí a já ji už dlouho neviděl. Už jsem začínal soptit, když jsem uviděl zuboženou postavičku jak se plouží ze spodní části vesnice a vláčí něco, co při troše fantazie připomínalo kolo.

   Holčina vypadala vskutku zuboženě. Z obočí jí crčela krev a kolena i dlaně také nevypadaly nejlépe. Celá parta na ní zůstala zírat.

  První se probral Vašek. „ Co se stalo?“ otázal se trochu roztřeseně. Dívka takřka šeptem odvětila: „ Nabourali jsme na dolním konci do vrat“. Pohlédl jsem na trosky kola, které vypadalo jako po inzultaci buldozerem. „Vy jste na tom kole jely dvě?“ zakrákoral jsem nemaje síly ovládnout svůj hlas. Zaklepala se jí brada, sklonila hlavu a skoro neslyšně kuňkla: „Tři“. To už se mi podlomily nohy. Pak jsem se vzchopil a otázal se co se stalo s ostatními. „ Hanka leží na zemi a volá maminku“, zněla odpověď. V očekávání toho nejhoršího jsem se zeptal na tu třetí. Po odpovědi že taky leží na zemi, ale neříká nic, jsme všichni svorně vypálili k místu havárie. Naštěstí již byli na místě dospělí  a zařídili vše potřebné.

   Závěrečná statistika této kalamity zněla : 24 stehů, jedna zlomená a jedna naštípnutá kost, jedno vykloubené rameno, dva vyražené zuby, otřes mozku a několik pohmožděnin různého stupně. Dále pak: přední kolo do osmičky, ohnutá přední vidlice, ohnutá řídítka, ulomená šlapka a částečně zdemolovaná vrata. Na tři holky a jedno kolo toho bylo docela dost.

   Holky se naštěstí uzdravovaly a kolo mi zcela dobrovolně opravili jejich příbuzní. Po tomto zážitku jsem se zařekl, že nikdy, ale skutečně nikdy a nikomu už kolo nepůjčím. Nebylo mi však dopřáno toto předsevzetí dodržet.

   Po nějaké době přijela k dědovi a babičce na návštěvu jedna z mých sestřenic. Naše vzájemné vztahy byly dost chladné. Ona mne zřetelně považovala za troubu, povinného jí sloužit a já jí za protivného, sobeckého a ukňouraného spratka. Byla zvyklá si vynutit vše co si umanula a já jí ze začátku dost ustupoval, jen abych měl klid. Poté co zničila  model letadla, jehož stavbě jsem věnoval mnoho týdnů, se však naše soužití začalo podobat spíš občanské válce.

   Nevyhnutelně došlo i na zapůjčení kola. Zpočátku jsem si zahrával s myšlenkou, že by třeba mohla dopadnout, jako ty kaskadérky ze vsi, ale pak jsem si řekl, že takové štěstí přece jenom mít nemůžu. Proto jsem dal najevo kategorický zápor a ten jsem zdůraznil řetězem, kterým jsem připoutal kolo k trámu ve stodole pomocí mohutného visacího zámku. Klíč jsem neustále nosil u sebe a těšil se ze záchvatů které to vyvolávalo.

   Děda s babičkou se za tu malou bestii přimlouvali, leč marně. Měl jsem je velmi rád, nicméně v tomto případě jsem odolal i jim. Zásadní zvrat však nastal, když přijeli mí rodiče. Ti okamžitě usoudili, že půjčit kolo té roztomilé kočičce je prostě má povinnost a tu hodlali prosadit i za cenu velmi drastických opatření. Se skřípěním zubů jsem předal klíč té mrňavé opici a šel jsem trucovat do stodoly. Po nějaké době jsem však ze dvora uslyšel hysterický řev, který zřetelně patřil mé „oblíbenkyni“. Natěšeně jsem vyjel ze stodoly a zažil něco jako extázi.

   Holka stála na dvoře, zapráskaná od hlavy až k patě nějakým hnusem a smrděla dvakrát za roh. Vzápětí vyběhl na dvůr zbytek naší rodiny a všichni se vyptávali, co se jí vlastně stalo.

   Když z ní vylezlo, že spadla u hasičárny do škarpy, okamžitě jsem vystřelil ze dvora a pádil na inkriminované místo. Tam jsem to uviděl: Byla tam škarpa, ale ne ledajaká. U škarpy byla kupa hnoje, z té vytékala močůvka do té škarpy a tu močůvku a bláto ve škarpě rozčvachtalo hejno slepic ve zvlášť odpudivý sajrajt. Uprostřed se rýsoval nádherný kráter a mé kolo leželo opodál.

   Otočil jsem se k hasičárně. Tam jako vždy, seděla tlupa místních kluků. Tentokrát však nehráli karty, ale svíjeli se v záchvatech smíchu. Namířil jsem k nim, s otázkou, co se vlastně stalo. Dostat z nich odpověď však nebylo vůbec lehké. První tázaný jen zaskučel: „Ty vole, já se snad pochčiju!“ a zmizel za roh. Ani ostatní nebyli příliš komunikativní, ale nakonec jsem to z nich vypáčil.

   Holka prostě vyrazila do vsi a vtom si jí všimla ta banda rozjívenců. Začali na ni pokřikovat a dělat různé, vesměs velmi sprosté posunky. Holka kolem nich jakoby nevšímavě projela, ale jak se snažila aby vypadala co nejvíc zajímavě a důležitě, zapomněla řídit a chloustla do toho humusu.

   Otočil jsem se, vzal jsem kolo a vrátil se s ním domů. Tam jsem ho opřel o zeď a velmi pečlivě z něj omýval pozůstatky po havárii. Proč bych zastíral: Tetelil jsem se při tom blahem.

   Když jsem končil očistu, vylezla na zápraží sestřenka a byla už také umytá. Zatvářil jsem se co nejvíc dobrácky a otázal jsem se: „Nechceš půjčit kolo? Už je zase čistý!“. Zůstala překvapeně zírat, cukající koutky mne však prozradily. „Hajzle!“ zaječela pištivě, uraženě se otočila a s nosem nahoru vykročila nazpět. Zakopla však o práh a málem se přerazila o přivřené dveře. Já si pak už jen sedl na lavici, připitoměle jsem se šklebil a užíval si pocit absolutního a ničím nezkaleného štěstí.