Popelka

Není to tak dávno, co jsem býval ještě mladý kluk. A jedním z mnoha snů mladého kluka je mít vlastní přibližovadlo. Přibližovadlem se v tomto případně samo sebou rozumí automobil. Ani já jsem netoužil po ničem jiném, než taky nějaký ten kus sešroubovaného plechu na čtyřech kolech mít. To jsem ještě byl studentík v posledním ročníku dopravní průmyslovky, když jsem počal svůj sen uskutečňovat.
Bylo po revoluci a ojetá auta se k nám z Německa dostávala ještě velmi sporadicky, takže se nelze divit, že jsem se začal pídit po voze domácí výroby. Jako student jsem samozřejmě měl poměrně hluboko do kapsy. Dokonce tak, že mi začaly chutnat startky bez filtru a tak nebylo divu, že jsem v Annonci, která tehdá ještě vycházela jen dvakrát týdně pročítal spíše rubriky do deseti tisíc. Tento, v té době velice oblíbený plátek, kde lidé opravdu nabízeli a poptávali absolutně všechno, jsem pročítal asi měsíc, než jsem objevil vůz svého srdce. Jakýsi postarší člověk nabízel k prodeji bílou škodověnku stovku v bezvadném stavu. No kdo by do ní nešel ?
Domluvit si po telefonu schůzku nebyl žádný problém, ovšem sehnat někoho, kdo by se šel se mnou na tu českou krasavici podívat už tak snadné nebylo. Nakonec jeden můj spolužák svolil a na kontaktní schůzku se mnou vyrazil. Celou cestu metrem jsme se dohadovali, na které části zánovního vozu zaměříme vizuální kontrolu a co naopak nemusí splňovat moje náročné požadavky. V tomto duchu jsme posléze dorazili až před dům, ve kterém bydlel majitel nabízeného vozu.
Dům stál kousek od bývalého hotelu Fórum a parkovalo před ním spousta vozů. Ovšem bílá Škoda 100 pouze jedna jediná. Šok jsem utrpěl již při prvním pohledu na vozidlo. Ne snad, že by bylo rezavé nebo mu něco chybělo, dokonce ani nabourané nebylo, ale inzerovaný bílý lak nějak nebyl pouhým okem postřehnutelný. To, do čeho byla škodovka oblečená, by se spíše dalo přirovnat k vymalované předsíni. Celé auto bylo natřeno malířskou štětkou na krémově šedivou barvu. Když píšu štětkou, píšu tak proto, že tahy lakýrníka, jehož obětí se stalo zrovna tohle auto, byly zřetelně vidět snad ze vzdálenosti pěti metrů.
Naštěstí kromě této kosmetické vady jsme nic závažnějšího neobjevili. Majitel se dostavil po několikerém zazvonění a ihned, spatříc mladé zajíce, počal vozidlo vychvalovat, že jsem za chvilku měl pocit, že přede mnou stojí poslední model sportovního mercedesu v plné výbavě. Opak byl však pravdou. Tento vůz se nehonosil ani přivlastkem „el“. Byla to úplně ta nejzákladnější verze lidového vozítka pro našince.
N8sledovala kušební jízda, kdy jsme oba s kamarádem napínali uši ve snaze zachytit třeba i sebemenší zvuk, který by značně mohl zamávat s cenou automobilu směrem dolů. Bohužel, buď jsme si špatně vyčistili uši, nebo opravdu bylo vše v pořádku. Každopádně cena zůstala na původní hranici osmi tisícovek. Ale vidina vlastního vozu je prostě silnější, než chabý pokus o smlouvání.
Jako reakci na projevený hlubší zájem o nabízený automobil, nás majitel pozval k sobě nahoru na kafe. Začal se omlouvat za poněkud nezvyklý lak, ale omlouval ho ujištěním, že nebyl čas, před technickou kontrolou dávat automobil do rukou lakýrnického odborníka, ale zase prý nebylo záhodno provokovat kontrolní orgán pestrobarevným automobilem. Takže jeho manželka vzala štětku, nějaký email a za necelou hodinku prý auto takto vyšperkovala. Vůz tak prý prošel bez problémů technickou, kde byl odborným personálem označen, jako vozidlo způsobilé dalšího provozu.
Slovo tedy dalo slovo, na stole u druhé kávy jsme zmastili kupní smlouvu, za osm obrázků se „Smetanou“ jsem dostal klíčky, malý a velký techničák a přání hodně štěstí a dobrodružství s novým vozem. Šťastnej jak blecha jsem tedy poprvé v životě zasedl za volant vozu, který by mi měl začít říkat pane, nastavil si zrcátko a po chvilce už jsem uháněli magistrálou do centra.
Doma můj kup ocenil můj otec, též hrdý majitel vozu Škoda, zakroucením hlavy. V několika následujících týdnech jsme pak ze zakoupeného vozu postupně demontovali karosářské díly, které jsme brousili, lakovali, opět brousili a opět lakovali, aby škůdka posléze vypadala o stupínek lépe. Motoricky byla zcela v pořádku a já jsem se z vesela držel heslem, že jak jí jednou nastartuju, už nechcípne.
Problém nastal pouze s převodem na dopravním inspektorátu. Bohužel technickou kontrolu, provedenou evidentně zcela nedávno, nám orgány neuznaly a předepsaly nám kontrolu novou. Autíčko dostalo nové zadní svítilny na místo původních již značně vybledlých, na koženkové sedačky mi maminka ušila děsivé zelené potahy, palubní desku jsem ozdobil sem tam nějakou samolepkou, na parkovišti daleko od domova jsem si pod rouškou noci nenávratně vypůjčil pěkná černá plastová zpětná zrcátka, zakoupil jsem lékárničku, výstražný trojúhelník a sadu žárovek a takto kompletně vyzbrojen jsem poslední noc před obávanou technickou uléhal do postele.
Stanici technické kontroly v Motole jsme poctili návštěvou krátce po desáté dopoledne. Na řadu jsme přišli poměrně brzy, takže nebyl ani čas se pořádně porozhlédnout. Technici obestoupili škodověnku, do výfuku jí nacpali nějakou hadici, nechali jí chudinku poskakovat po roztočenejch válcích, pak jí celou podlejzali a prolejzali, zkoušeli světla i klaksón a nakonec nám jí vrátili i s vysvědčením o tom, že se může účastnit silničního provozu.
Pamatuju si, že moje autíčko mělo frajersky natřené nárazníky na černo, černé stěrače i zrcátka, černé krytky vstupu vzduchu i černě natřené prahy. A aby té černé barvy nebylo málo, mělo i černou střechu. Posledně jmenované vylepšení ovšem nebylo pro mojí postavu v parném létě zrovna tím nejlepším řešením. Sluníčko se žřejmě bezostyšně zamilovalo do černé barvy a nemilosrdně mi při každé mé cestě ztrpčovalo život. Nepomohly stažená okénka ani ventilace na maximum, pekl jsem se jak selátko na roštu.
Mít vlastní automobil sebou přináší ale i spousty starostí. Hrdý majitel se každý večer při uléhání třese, aby ráno našel svého miláčka na místě, kde ho večer zanechal. Pokaždé jej obíhá, ostřížím zrakem kontroluje karosérii, jestli mu jí nějaký závistivec neobjel korunou, vzteky může vybublat, když vidí, jak mu jeho protektory značkuje nějakej vypelíchanej čokl, mdloby se o něj pokoušejí pokaždé, když svůj vůz s láskou omyje a naleští a druhý den leje jak z konve. Prostě jsou to nervy.
V den mého posledního zvonění na průmyslovce jsem vyrazil do školy automobilem. Většinou jsem byl všude vždy o něco dříve a tak i ten den jsem našel přímo před budovou školy krásné místo k zaparkování. Poslední zvonění proběhlo nad mé očekávání výtečně, ale o tom zas v jiném vyprávění, a já jsem se ještě pln dojmů a tak trošku i vysílen, vracel s kytarou ke svému plechovému oři. Oči mi však málem vylezli z důlků, když jsem se přiblížil až k vozu. Na zářivě bílé přední kapotě mého miláčka byl černou fixkou namalován velký hanebný, mezinárodně uznávaný piktogram, označující hanlivě dámské přirození. Chvíli jsem zůstal stát jako přimražen uprostřed jízdní dráhy a z mého ohromení mne vyrušilo až zatroubení projíždějícího auta.
Pomalu, už s vystupující vzteklou žílou na čele, jsem se přibližoval k onomu hanícímu obrázku a nasliněným prstem jsem vyzkoušel jeho trvanlivost. Bohužel jsem si jako řidič ten den nemohl dovolit nasávat alkohol z dovedně ukrytých lahví, jako mí sockou dojevší spolužáci, a tak není divu, že malůvka zůstala nedotknutá. Ihned mi došlo, že tu ošlivinu namaloval někdo „oblíbeným“ lihovým fixem a začal jsem se tedy hned shánět po některém ze spolužáků, který přijel metrem a tudíž už skorem vidí dvojmo. Jednoho jsem odchytil a vylíčil mu svůj problém. Smíchy mi málem pomačkal dveře, ale alkohol mi zapůjčil. Ihned jsem začal svojí lásku polévat drahocenou tekutinou a kapesníkem odstraňovat ten fuj. Podomácku provedený lak však nebyl až zas tak kvalitní a tak v některých místech zůstal slabý šedý nádech původní malůvky.
Pobíhal jsem okolo auta a vztekle nadával jak dlouholetej dlaždič, až jsem upoutal pozornost procházejícího příslušníka policejního sboru. Snad by se nad mým podivným chováním ani nepozastavil, nebýt lahve pražské vodky v mojí ruce, kterou jsem divoce šermoval a spílal neznámým pachatelům. Zastavil se, nadzvedl obočí nad levým okem a chvilku pozoroval mí počínání. Střídavě těkal očima z automobilu na flašku v mé ruce až se zřejmě rozhodl a oslovil mne magickým: „Pane řidiči, silniční kontrola.“
Chvilku jsem si ho podezíravě měřil, než mi došlo, o koho jde. Začal jsem na něj pálit slova o chuligánech a vandalech, o znesvětitelích mého miláčka a podobně a žádal jsem zjednání okamžité nápravy. Stále na mne tupě a neoblomně zíral a nakonec se zeptal: „Pane řidiči, požil jste alkohol ?“ To mne absolutně vytočilo a tak, když jsem se z jeho otázky vzpamatoval, prohlásil jsem, že když si pán bude přát, nafouknu mu třeba meteorologickej balón, ale že teď se musím zbavit „tý píči“.
Myslím, že jsem asi přestřelil, neboť mne požádal o uzamčení vozu, klíčky, doklady a následování jeho osoby na blízkou policejní úřadovnu. Co mi zbývalo. Nechali mne čekat na chodbě oddělené od svobody tlustou mříží asi půl hodiny, než přišel nějaký jiný policista v nbílé košili a odvedl si mne zřejmě do své kanceláře. Tam jsem mu vylíčil vše od začátku. Jen kýval hlavou, nepřerušoval mne a na závěr se mne dotázal, jestli mu dejchnu. Souhlasil jsem. Zřejmě znechucen tím, že jsem alkohol nepožil a dopraváci přišli zbytečně o jednu detekční trubičku, se mne na závěr zeptal, jestli chci podat oznámení na neznámého pachatele a jestli mám auto pojištěný. Mávl jsem rukou a upaloval zpátky na svobodu.
Jako každej správnej automobilista, měl jsem i já svého miláčka pojmenovaného. Třeba jedna moje kamarádka měla taky škodovku stovku a říkala jí Emil. Kamarád měl šestistovku fiátka a říkal mu nevím proč, Brouk. Moje autíčko dostalo název poněkud jednodušší a výstižnější. Pojmenoval jsem ho jako Popelku. Popelku, která dělá přesně to, co po ní chci, nikdy netrucuje a z kopce jede i stodvacet. No a kdyby začala zlobit, vždycky jí přeci můžu říkat „popelnice“.
Jednou jsme se takhle vraceli z výletu s partou kamarádů. Bylo nás přesně pět, nebo spíš by se dalo napsat řidič a čtyři společensky unavení spolucestující. Hrneme si jí hezky od Rakovníka po karlovarské silnici a nic nám nechybí. Autíčko šlape jak hodinky, zábava v autě každým okamžikem narůstá, klaksonem zdravíme v každé vesničce dospívající dívky, když si to poblíž silnice štráduje nějaká osoba těsně nad hrobem, pouštíme raději stěrače, nadáváme na každé silnější auto, které nás předjede ( těch je bohužel většina ), nadšeně máváme a blikáme na škodovky stejného typu ... Uvnitř vozu hraje na plné pecky kazeťák a my spolu s ním zpíváme naší oblíbenou odrhovačku „Kočka a pes“. Z okének se kouří jak ze Strašnického krematoria a co chvíli vyletí do volné přírody hoříčí špaček.
Do Řevničova vjíždíme skoro krokem, neboť kopec který jsme právě zdolali, není pro auta podobná tomu našemu zrovna to pravý. Nahlas vzdycháme při průjezdu okolo místního bordýlku označeného červenou lucerničkou. Před námi se plouží trabantovic limuzína, šoférovaná nejspíš nějakým troubou. Jel předepsanou šedesátkou a neskutečně nás brzdil, neboť na rovince v obci jsme opět nabrali ztracenou rychlost. Poslední zatáčka v Řevničově a nastává dlouhá rovinka, která končí až u parkoviště na okraji lesa asi kilák za vesnicí. Naneštěstí je to z obce mírně z kopečka a v protisměru nic nejede.
Zkušeným pohybem levé ruky cvrnknu o blinkr a už točím koláčem do protisměru, pedál plynu až na podlaze a škodovka ochotně vyráží vpřed. Na blbečka v trabantu děláme dlouhý nosy a divíme se, jak v takovým vraku vůbec může jezdit. Zařadíme se před něj a metelíme dál, ven z obce. Z kazeťáku se line nejoblíbenější část naší písně: „nevaříš a nepereš, souložíš ze zvyku ...“ a my se s hurónským křikem blížíme k lesu. Asi dvěstě metrů před parkovištěm nás zaujme postavička s bílou čepicí. Nad hlavou má něco jako plácačku s červeným středem a rukou ukazuje někam k zemi před sebe. Na stopaře to nevypadalo, protože měl za sebou bílooranžovou škodovku s nějakými černými písmeny na boku.
Než nám došlo, že to bude nejspíš policajt, ujeli jsme minimálně stopadesát metrů a zabrzdit na jeho pokyn bude nejspíš nadlidský výkon. Dupnul jsem tedy na brzdu a s děsivým kvílením, doprovázeným odlétajícím štěrkem, jsem to zapíchnul asi dva centimetry za služebním vozidlem.
Policista zmizel v oblacích zvířeného prachu, ale to ho zřejmě neodradilo. Přistoupil k okénku, z kterého se valil cigaretový dým, předpisově zasalutoval a zeptal se mě, jestli náhodou nevím, jaká je předepsaná rychlost v obci.
Nechtěl jsem působit příliš horlivým dojmem a tak jsem naoko asi deset vteřin přemýšlel, než jsem rozverným hlasem prohlásil, že to vím naprosto přesně, že je povolena maximálně šedesátikilometrová rychlost. Policista se jen ušklíbl a znovu se dotěrně zeptal, kolik jsem tedy tou vesnicí jel. Začal jsem tušit nějaký podraz, nejspíš v podobě skrytého radaru na konci Řevničova a tak jsem nasadil zkroušenej výraz a oznámil jsem policistovi, že jsem jel necelou padesátkou.
Moje prohlášení vyloudilo na policistových ústech úsměv. Začal se pohupovat na patách a zlehka si tleskal plácačkou do dlaně. V této, zřejmě nadmíru pohodlné grimase, mi sdělil, že se pletu, neboť mi naměřili rovných devadesátšest kilometrů v hodině. Když vyslovil tu cifru, vytřeštil jsem na něj vyděšeně zrak a zeptal jsem se, jestli si ze mne nedělá legraci, protože tohle auto by takovou závratně fantastickou rychlost nikdy nedokázalo vyvinout, a to ani z prudkého kopce.
Abych dodal svým slovům na váze, raději jsem vystoupil z auta, protože kamarádi se uvnitř zcela evidentně bavili na můj účet. Snažil jsem se hrát uťáplého troubu, kterej poprvé v životě porušil nějaký předpis, dával jsem si hlavu do dlaní a snažil se celou situaci svést na rozmazaný číslice na tachometru. Policista při mém chování zřejmě v duchu povýšil nejmíň na ředitele okresního dopravního inspektorátu a nadřazeným hlasem mi začal citovat výše pokut za podobné přestupky: „Dvacet kilometrů přes limit máme za tisíc korun československých a všechno co je nad je loterie o řidičák. Vy to máte mladíku o třicetšest a to je snad i na zabavení rodnýho listu!“ Po jeho slovech mne polilo horko. Začal jsem blekotat něco v tom smyslu, že to bylo poprvé a zcela jistě naposledy a že příště až pojedu obcí, tak snad budu to auto tlačit, abych neporušil předpisy.
Nakonec polictista zablekotal nějakou sumu a chtěl vědět, jestli souhlasím s její výší. Horlivě jsem přikývl a už jsem lovil v kapse dvě stokoruny, což byla suma, kterou jsem přes rámus z auta zaslechl. Podával jsem je policistovi, který se zamračil a vytrhl mi pouze jednu stokorunu, na kterou mi dal řádný pokutový bloček, s tím, že úplatky nemá zapotřebí. Uf, do Prahy jsem pak jel poprvé ( a naposledy ) zcela předpisově.
Jenže nic netrvá věčně a člověk touží stále po nových a dokonalejších věcech. Ani já nepatřím mezi vyjímky a tak se nelze divit, že mi po nějaké době Popelka zevšedněla. A nejen to, začínala stárnout, revmatické klouby jí začali vrzat a potřebovala by nové střevíčky, parádnice. Sečteno, podtrženo, musela holka z domu. Opět pomohla Annonce. Sice to nějakej pátek trvalo, protože k původní pořizovací ceně jsem přirazil čtyřicet procent, čímž se můj inzerát dostal do rubriky „do 20.000“. Ale nakonec se jeden pitomec našel.
Dali jsme si sraz před hotelem Diplomat v pražských Dejvicích, na který jsem ho navnadil dobrým technickým stavem, platnou technickou ještě přes rok, solidním vzhledem ( piktogram na kapotě už dávno zmizel ) a bohatou výbavou v podobě rezavé zahrádky, zpětných zrcátek po obou stranách vozu a zelených potahů na sedačkách. Jeho autobus z Kladna měl sice malinké zpoždění, ale ještě než se za něj kupec stačil omluvit, už láskyplně hladil moji Popelku.
Na koleni jsme sepsali kupní smlouvu a když jsem počal cítit „ztržený“ peníz v zadní kapse kalhot, padla na mne taková zvláštní chmurná nálada. Nebylo to jako když člověka opustí holka, to ne, ale něco končilo, určité období vzájemného soužití a já si v tu chvíli nepřál nic jiného, než aby už to bylo za mnou. Konečně se chlap rozloučil, na pošestý Popelku nastartoval, vyhodil levý blinkr a odlepil se od chodníku. Mám dojem, že v tu chvíli mi nějak na malou chvilku zvlhly oči.

---