hiphop-fuj tajbl

Já a Hip Hop. Respektive já a jakákoliv hudba, při níž člověku buší srdce dvakrát rychlejc kvůli přehnaným basům elektronických bicích, nesmyslným textům a podivným melodiím. Přesto přeze všechno sem se ale minulej tejden rozhod vyrazit se sousedkou na Hip Hop party. Co by člověk neudělal pro pěknou sousedku, že?

Hip Hop party byla taková... Na začátku mi to ani moc nevadilo. Prostě sem tam seděl, chlemtal svy pivko Beck´s a koukal po holkách ( většina z nich byla neuvěřitelně mladá, až mi to bylo líto) a cejtil se celkem fajn a v pohodě. Dokonce se mi na necelou hodinku a půl podařilo nevnímat hudbu, co mě naprosto běžně přivádí k šílenství. Ale pak sem na sobě začal pozorovat změnu nálady. Postupem večera zmizela ta zmíněná pohodička a dostavil se flegmatismus. Pár liddí se u mě zastavilo. Byl sem samozřejmě nápadnej svejma dlouhejma vlasama a černým kabátem. Nedostavily se žádný agresivní reakce, jak sem očekával. Naopak, všichni, co si mě všimli a mluvili se mnou, se mě velice přátelsky a tajuplně ptali, jestli nemám nějakej Stoff, teda fet. S úsměvem sem celej večer kroutil hlavou a jako idiot donekonečna odpovídal: Nein, es tut mir Leid, echt Alter... glaubs mir, ich nehme auch selbst keine Drogen... a tak dále. nakonec přestali i otravovat a šli si svý drogy shánět někam jinam.

Večer si tak plynul a proplouval k brzkýmu ránu v doprovodu všech těch hiphopových velikánů, sjetých a opilých lidí a týpků, co se prostorem promenádovali jako manekýni, co si myslej, že jim patří svět. S náladou pod psa sem seděl někde v rohu a představoval si, jak držím v ruce kytaru a neuveřitelně nahlas na ní hraju nějakej ten metal. Chvilku to opravdu pomáhalo, ale pak už to šlo rychle. Jak to u mě prostě je, začal sem bejt nervózní z bušících bubnů, strašný spousty lidí a fakt špatný hudby. Někdy mě to dostane až do nálad, kdy sem agresivní a tak to tam taky bylo. Takže sem se nakonec radši zved, pokud možno v klidu a bez veškerejch svejch výrazů a ksychtů absolutního nesouhlasu sem si doklusal do šatny pro kabát, co sem ho odevzdal, protože mi bylo strašný teplo, a vypad tak rychle, jak to jen šlo.
Po cestě ven sem se dozvěděl, že sem strasně zlej a špatnej člověk, protože nosim na krku pentagram. Tak sem tomu týpkovi, co mi to povídal řek, že poslouchám metal a že nevim, proč bych měl bejt Scheisse, ktrým mě nazval. Ukázal mi svůj křížek, co ho měl pověšenej na krku a zatvářil se strašně důležitě. Tak sem mu řek, jo máš pravdu, já sem ďábel, vraždim lidi na potkání, sem strašně zlej, beru neskutečný množství drog a nechávám lidi, aby upsali svoji duši vlastní krví na kousek hajzlpapíru. A to jenom proto, že poslouchám metal a jinak to přece nejde, když člověk poslouchá takovouhle hudbu a ještě nosí na krku pentagram. Neměl sem vůbec náladu mu vysvětlovat, že by ten pentagram musel bejt obráceně, aby byl satanistickej...
Venku sem čekal asi třičtvrtě hodiny v neskutečný kose, než pro mě přijel tatík taxíkem. Měl halt hodně práce a kšeftů, takže se mu to nedalo moc zazlívat. Nased sem zmrzlej do auta a vyprávěl mu svý zážitky. On se mi jen smál a lehce pohazoval svejma dlouhejma vlasama do rytmu nějaký věci od Sepultury. Po cestě sme nabrali zákaznika, ze kterýho se vyklubalo, že je policajt, ale my nemusíme mít strach, protože je mimo službu. Nevěřil nám, že jsme otec a syn a dokonce nám nevěřil ani to, že nemáme kufr plnej drog.

Doma sem leh do postele, pustil si docela nahlas My Darkest Hate a spokojeně usnul. Už nikdy žádná Hip Hop party ani nic podobnýho.